Tsuki

Další skvost mezi japonskými filmy letošního roku. Film nejen o japonské tušové malbě, ale především o hledání sebe sama, hledání vlastního sebevyjádření a o posunutí se v životě vpřed. Divák postupně odkrývá smutek a životní tragédii, se kterou se v nitru potýká hlavní postava, a spolu s ním a dalšími postavami podnikne cestu za vnitřním usmířením a vyjádřením emocí skrze umění. Je to krásný snímek, ve kterém se v prostředí tušové malby sejde hned několik zajímavých postav – každá z nich je jiná, ale všechny jsou svým vlastním způsobem sympatické. Obzvlášť se mi líbil mistrův pomocník „strejček“ Nišihama, který uchvátí svou otevřenou, veselou a vyrovnanou povahou a v průběhu filmu se projeví ve svých plných barvách. Hezká a nenásilná narážka na zaslepenost konzumní společnosti taky potěšila. Takhle přesně vypadá film podle mého gusta – vyvolá emoce, zaujme svým obsahem (včetně potenciálu nadchnout diváka pro umění tušové malby), a zanechá vás po skončení v příjemném povznášejícím pocitu. (Viděno 29.10.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6★)~

105 minut stopáže a přesto jsem měla dojem, že se příběh nestihl pořádně rozvinout a jít víc do hloubky. Sledujeme sice život P.T. Barnuma v podání Hugha Jackmana a to, s jakým elánem a nadšením propaguje své nápady na grandiózní cirkus plný kuriozit, ale z nějakého důvodu to celou dobu brousí jen po povrchu. To, že se film nevěnuje blíže vztahům hlavní postavy s jeho manželkou a rodinou, by se snad dalo ještě odpustit, ale je zvláštní, že nám nedává nahlédnout ani do procesu tvorby všech těch famózních představení a hlouběji do vztahů s oněmi kuriózními lidmi, kteří jeho „show“ tvoří… Barnum jakožto hlavní postava působí většinu času jaksi odtrženě od ostatních postav a některé důležité prvky příběhu (jako například právě tvorba jeho cirkusu a nábor účinkujících) si odbydeme v rychlém sledu během jedné písně. Většina věcí, včetně tématiky odlišnosti ve zkostnatělé odsuzující společnosti, je jen tak načrtnutá a větší prostor ve filmu nedostane. Nakonec je z toho prostě jen muzikál, který povrchně zobrazuje život P.T.Barnuma a pár vedlejších postav, ale moc víc toho nabídnout nedokáže. Některé písničky jsou hezké, ale většina zas tak chytlavá ani zajímavá není. Navíc mi trochu vadilo, že děj filmu někdy přejde do písně takovým tím umělým nepřirozeným způsobem (což se u některých muzikálů děje a osobně to nemám ráda… preferuju muzikály, co mají větší cit pro rovnováhu mezi písněmi a zbytkem vyprávění). Nakonec tedy musím konstatovat, že na to, jak grandiózně se film tváří, to pro mě až taková podívaná nebyla. Herecké výkony fajn, ale provedení a obsah pokulhávají. Nedotažené dílo, které selhává na půl cesty v tom, co chce (nejspíš) divákovi ukázat a předvést. ~(3,1★)~

Film Já, Simon (Love, Simon) si mě před čtyřmi lety získal nejen svou tématikou o homosexualitě a coming outu, ale i tématem přátelství, přijetí sebe sama i ostatních takovými, jakými jsou, a samozřejmě příjemným pozitivním laděním. S radostí jsem si pak přečetla předlohu, která byla malinko jiná, ale stejně dobrá. Nyní došlo na vznik zcela nového seriálu ze stejného světa/stejné školy, odkud pochází Simon. Tématika je samozřejmě podobná, ale jde o zcela nový příběh a nové postavy. Nevěděla jsem tak úplně, do čeho jdu, ale věřila jsem, že by snad mohlo jít o kvalitní seriál, který uspokojí všechny fanoušky Simona či příběhů Becky Albertalli. Nutno říct, že prvních pár dílů mě ještě zcela nepřesvědčilo a čekala jsem, co se z toho vyklube. Ale docela rychle se ukázalo, že v rámci „young adult“ žánru jde o kvalitně napsaný seriál, ve kterém se postupně seznamujeme s postavami, sledujeme, jak se proplétají jejich osudy, a díky dobře vykresleným charakterům, které naštěstí nejsou ani ploché ani stereotypní, si můžeme užívat jejich interakce a chování, a později s nimi i soucítit. Takto by to mělo vypadat. Dobře napsané postavy jsou dle mého názoru základ a líbilo se mi, jak se v seriálu jejich poznávání dávkuje a pomaloučku objevujeme, co jsou zač a z jakého prostředí pocházejí. Oproti filmu Já, Simon jsou tentokrát do příběhu víc zahrnuté nejen dospívající postavy středoškoláků, ale i jejich rodiče, což je jenom dobře. Příběh je tak víc komplexní. A když v seriálu došlo na 8. díl, kde se dokonce dostaneme za hranice Atlanty a střední školy, a přijde i drobné překvapení, už si mě seriál získal plně. Popravdě moc nechápu, že někteří seriál hodnotí jako kýč nebo klišé. V rámci žánru a zasazení (svět středoškoláků) mi chování postav přijde uvěřitelné a snadno představitelné i v realitě. Oceňuju i to, že scénář nemá takové ty nešvary průměrných filmů, ve smyslu, že není předvídatelný – zatímco u průměrného filmu/seriálu bychom v určité scéně zcela jasně věděli, co postava řekne nebo udělá, a přesně to by se stalo, tady se scénář naštěstí stereotypům vyhýbá a jednání postav není takto šablonovité. Divácký zážitek je tak mnohem plnější a zábavnější. Nevidím v tom nic prostoduchého ani klišovitého. Snad jen úvodní znělka lehce zavání kýčem a působí trochu „cheesy“, ale to naštěstí není nic určujícího. Po první sérii musím říct, že si mě seriál získal a těším se na pokračování. Myslím, že to má moc dobře našlápnuto a sama jsem zvědavá, kam se to bude vyvíjet dál. /// Aktualizace po zhlédnutí všech tří sérií: Druhá série vytáhla seriál jako celek ještě výše a v podobném duchu to pokračovalo i ve třetí. Zdaleka už nejde jen o seriál o homosexualitě, ale věnuje se celkově mezilidským vztahům (v rodině, mezi partnery, mezi přáteli…) a různorodým lidským problémům. Dokonce se dotkneme třeba i tématu deprese. Seriál a jeho postavy si mě získal natolik, že mi bylo skutečně líto, že skončil. Ale na druhou stranu, oceňuju jeho rozumnou výstavbu bez zbytečného natahování. Příběhový oblouk, který seriál vytvořil, měl rozhodně smysl a působil přirozeně. Završení taktéž fungovalo, i když pocitově byly některé linky v posledním dílu uzavřené možná příliš rychle. Pořád si ale myslím, že je to lepší, než seriál neúměrně natahovat a vymýšlet další sérii – je mi sympatické, když si tvůrci dokážou říct „dost“ a utnout to v tom nejlepším a způsobem, který má smysl. Sdělení posledního dílu bylo hezké a celkově jsem měla radost z vývoje všech postav. Byla zábava je sledovat. Když tak přemýšlím, jediná postava, která nedostala prostor pro vývoj a vlastní linku, byl Victorův mladší bratr. Což je velmi dobrá bilance a u této postavy mi to ani nechybělo. ~(4,4★)~ 

Tak jsem se dostala i k původní Planetě opic – na to, že jde o film z roku 68, tak klobouk dolů. Rozhodně chápu, proč jde o oblíbenou klasiku. Přesto mě trochu iritovalo, že se závěr filmu tváří jako velké odhalení, zatímco mě už od začátku napadalo, že to přesně takto dopadne. Jenže celý průběh filmu se ta do očí bijící realita jaksi ignoruje a žádná z lidských postav (především ta hlavní) vůbec nekomentuje a nezamýšlí se nad tím, jak je to celé zvláštní, že sice přistáli na cizí planetě, ale jsou tam nejenom stejné podmínky pro život, ale rostou tam i stejné rostliny, jsou tam stejná zvířata (koně), podobná krajina, jsou tam opice, které mluví anglicky a mají podobnou kulturu jako lidskou, jsou tam dokonce i sami lidé… Zkrátka, že je vše téměř stejné jako na planetě Zemi. Stačilo by, kdyby tomu hlavní postava věnovala aspoň nějakou úvahu a nějak si to vnitřně zdůvodnila (např. lidstvo mezitím v průběhu doby vyvinulo pokročilou technologii a nalezli jinou planetu se stejnými podmínkami, kam přesídlili, jenže je tam bohužel zotročily opice a převzaly pozici vládnoucího druhu…). Stačilo by tak málo, aby to nepůsobilo ve filmu jako pěst na oko, že se ta skutečnost ignoruje a na konci najednou „voilá, tady to máte!“ Jinak je film ale velmi dobře udělaný včetně masek (i když ty toporné opičí polibky jsou přece jenom z dnešního pohledu legrační), a je i pro současného diváka velmi poutavý, což je u filmů starších 50 let docela vzácnost. ~(3,9★)~

Čest to bohužel původní Ghibli klasice nedělá a to z toho prostého důvodu, že se toto filmové provedení rozhodlo zpětně měnit události už zavedeného příběhu. Ve výsledku to proto není tak úplně pokračování „po deseti letech“ v tom pravém slova smyslu, ale spíš do určité míry předělávka, která z původního animáku těží a překrucuje nebo využívá některé události příběhu tak, aby se jí to víc hodilo do krámu. Takto z toho vznikl film, který je sice sám o sobě docela fajn, ale ne pokud dobře znáte původní klasiku. Dá se totiž do určité míry říct, že film spíše „vykrádá“ to, co bylo na původním animáku dobré, ale nepřináší nic moc kvalitního navíc. A co víc, změny, které se rozhodl v příběhu provést, nepůsobí moc dobře – například to, že Amasawa Seidži zde není aspirující výrobce houslí, který se učí tradičnímu řemeslu v Itálii, ale hudebník hrající na cello, který právě po 10 letech v Itálii prorazil se svou kapelou. Čiší z toho snaha o „líbivost“ – totiž, že na plátně přece jenom dělá lepší dojem, když je hlavní postava oslavovaným hudebníkem, ne řemeslníkem. Na jednu stranu chápu, na druhou stranu je to však jedna z několika změn, které ve výsledku působí trochu lacině. Je fakt, že během sledování jsem si film docela užila – herecké výkony jsou ucházející, jako vždy se mi líbila tématika cesty k naplnění vlastního snu, aniž by se člověk vzdával (jedno z mých oblíbených témat) a jako romantický film to byl docela příjemný zážitek. Jenže je fakt, že mi v lepším dojmu dost pomohlo to, že jsem samotnou Ghibli předlohu už roky neviděla, takže jsem si nevybavovala všechny detaily a některé podivné změny a neduhy mi v tu chvíli jaksi unikly. Teprve když jsem nad tím s odstupem přemýšlela, došlo mi, že všechno, co je na filmu dobré, bylo už v originálu, zatímco vše nově přidané je nanejvýš průměrné. Mnohem větší hodnotu by mělo, kdyby se tvůrci tomu velkému úkolu vytvořit pokračování slavné Ghibli klasiky postavili čelem a napsali zajímavý a plnohodnotný nový příběh, který nemá potřebu původní film ani vykrádat, ani měnit jeho události. Takhle je bohužel výsledek nejen poměrně tuctový, ale dokonce i povrchnější a stereotypnější než originál, ze kterého vychází (narážím i na trapnou scénu citového výlevu jisté rivalky v lásce, která konfrontuje Šizuku se svými city k Seidžimu, načež se Šizuku zachová stejně tak hloupě, jak se dá čekat od jakéhokoli průměrného romantického filmu, který chce za každou cenu přijít s nějakým dramatickým zvratem…). Suma sumárum, potenciál zůstal rozhodně nenaplněn a fanoušci původní klasiky budou přinejmenším neuspokojení, pokud ne vysloveně zklamaní. Je zvláštní, že film působí tak, jako by cílovým divákem byl spíš někdo, kdo původní Mimi wo sumaseba nezná (už proto, že spousta scén se ve vzpomínkách opakuje – některé tedy v pozměněné verzi). Přitom právě na tento film se budou chtít kouknout především fanoušci Ghibli animáku (a nutno říct, že v Japonsku je právě Mimi wo sumaseba v rámci Ghibli filmů velmi oblíbené), takže mi to hlava nebere. Co se dá dělat – sám o sobě je film docela fajn romantikou o naplnění životních snů, ale čiré ryzosti a originalitě původního anime se zdaleka nevyrovná, tedy nedostojí ani očekávání. (Viděno 16.10.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(3,2★)~

Český název je sice přeložený dost fádně, ale naštěstí samotný film tuctový není. Možná je těžké vždycky vyprodukovat dokonalý a magický animák na té nejvyšší úrovni, jako třeba V hlavě nebo Duše, ale moc si cením toho, že se Pixaru vždy daří vnést do každého projektu něco nového, neotřelého a mířit dostatečně vysoko, aby výsledek byl více než průměrným filmem. Povedlo se jim to u Frčíme a tentokrát se jim to povedlo znovu. Proměna (Turning Red) je filmem o dospívání a když pomineme samotnou proměnu v Pandu červenou, je vesměs o všem, s čím se tak běžná pubertální třináctka může potýkat a jaké emoce se jí zmocňují. Moc se mi líbilo, že tentokrát se Pixar nebál vsadit na čistě „holčičí“ stránku, včetně toho, že téměř všechny postavy jsou ženské. Statisticky vzato je totiž v příbězích (filmových, knižních či jiných) většina postav mužských a ženy vždycky zastupovaly to nižší procento. Filmů a příběhů s převládajícími ženskými postavami je skutečně málo a tvůrci v Pixaru si to nepochybně uvědomují. Tentokrát se proto zachovali velmi progresivně a výsledek se povedl. Naštěstí to není jen tak obyčejná holčičí pohádka s upištěnými puberťačkami, přestože to tak na první pohled může působit – což mimochodem dělá i dynamický a expresivní „anime“ styl, který režisérka zvolila a který je dalším novým prvkem, jenž jsme do teď u Pixaru neviděli. Čiší z toho velká snaha režisérky o autentické zobrazení dívčího světa - jeho tužeb, snů, starostí, přátelství, vztahů s rodinou… A ano, je to pubertálně „přepísklé“, ale tady je to záměr, který k tomu dobře pasuje. Stejně tak filmu sluší i jeho zasazení do nostalgického přelomu devadesátek a začátku nového tisíciletí. Tomu samozřejmě odpovídá i volba vizuálu a stylu pro klučičí kapelu, která vyvolává vzpomínky na někdejší Backstreet Boys, 'NSYNC a další jim podobné lamače dívčích srdcí. :D Osobně mě na filmu bavil ten nostalgický návrat do dívčích vzpomínek. Přesně toto dobové zasazení svým způsobem zaručuje, že si film užijí nejen dnešní děti a mládež, ale právě takto „nostalgicky“ i dnešní dospělé ženy, které třeba taky kdysi měly vlastní tamagotchi nebo vzdychaly nad nějakým tím boybandem. Navíc hlavní postava vnitřně rozpolcené a pubertálně emotivní Mei je díky svému zápalu a energii vlastně velmi sympatickou a svěží postavou. Trošku mi to připomnělo Mezi námi děvčaty (Freaky Friday), kde hlavní postava taktéž měla svoji hlavu a své trable a nerozuměla si s matkou. Tady je to ale trochu jiné právě v tom rozpolcení (poslušná dcera versus svérázná puberťačka) a v myšlence filmu, která směřuje nejenom k usmíření matky s dcerou, ale především k přijetí svého pravého já takového, jaké je. Možná tato myšlenka není až tak originální, ale její zpracování v tomto filmu má rozhodně mé sympatie. Ostatně pro dobrý film není vždycky nutné nějaké hluboké nové poselství. A ono nejde vždycky ve filmu použít zcela novou myšlenku. Důležité je, s jakou péčí a záměrem je film tvořený, protože přesně to dává vznik hodnotnému dílu. Myslím, že tady se to povedlo a vznikl zábavný a milý snímek, který srší energií, neotřelým stylem a nebojí se přijít s několika novými nápady (za mě bylo zároveň dobrou a progresivní volbou zavést tématiku menstruace, která je často i v dnešní době tabuizovaná a tím spíš bychom ji nečekali zrovna v pixarovském animáku… ale přesně to se stalo :) Takže palec nahoru). ~(4,3★)~

Film, který je mimo jiné o vůli přežít. Popravdě si nejsem jistá, jestli bych já v takové krizové situaci vůli k přežití našla, a přitom podle slavné Příručky jak přežít Johna Wisemana je prý samotná vůle žít stejně, ne-li více, důležitá než konkrétní znalosti nutné k přežití. Což je zajímavá skutečnost. Film vykresluje nehostinnou krajinu Aljašky s fůrou nebezpečí, z nichž největší jsou medvědi grizzly. Jedna ze scén je téměř „hororová“ a upřímně mě vyděsila. Co ale povyšuje film na něco víc než „jen“ dobrodružný thriller o přežití v drsných přírodních podmínkách, je napětí mezi dvěma hlavními postavami, z nichž každá má nejenom zcela jiné zázemí a charakter, ale především mezi nimi pomalu probublává skrytá zášť a stejně tak pomalu se okrývá zrada. Jenže pokud mají přežít, je třeba táhnout za jeden provaz. A právě to vzájemné „tření“ a komplikovaný vztah dělají film o to napínavějším. Anthony Hopkins byl v roli rezervovaného miliardáře se sklonem k intelektuální zvídavosti jako obvykle výborný a Alec Baldwin mu tvořil náležitou protiváhu. V rámci mých preferencí možná nejde o typ filmu, který bych chtěla vidět opakovaně, ale rozhodně stojí za to vidět aspoň jednou. ~(4,1★)~

Během první série jsem to chtěla vzdát a upřímně jsem nechápala to vysoké hodnocení, které seriál má... Nakonec jsem přece jen dokoukala nejen první sérii, ale dala šanci i druhé, takže můžu hodnotit jakožto divák, který viděl všechny doposud vyšlé díly (cliffhanger samozřejmě napovídá, že bude i třetí série). Ale aby bylo jasno, ani druhá série můj dojem příliš nevylepšila. Hlavním problémem seriálu je to, jak je špatně napsaný. Námět sice originální, styl vyprávění a práce s časem (flashbacky, postupné odkrývání událostí…) se taky dají označit za neotřelé, ale co ty postavy! Postavy a jejich vývoj vztahů jsou tak špatně napsané, až to bolí! Je to hrozně nepřirozené, umělé… a divák pak jen těžko hledá sympatie k postavám a ztotožňuje se s nimi. Už jen to, jak se hned zkraje seriálu dá hlavní trojice dohromady a utvoří nerozlučnou partu. Marně jsem hledala nějaké opodstatnění, proč se vůbec spřátelili. Řešení případů vražd mi jako divákovi nestačí, pokud postavy nezažehnou jiskru zájmu. Několik prvních dílů mi proto přišlo hrozně nudných a nezajímavých. Postupně jsem si pak na hlavní trojici zvykla a přijala jsem fakt, že jsou zkrátka nerozluční přátelé, takže pak už se na druhou sérii koukalo o něco lépe. Ale zábava to i tak nebyla. Na to, že má jít o komedii, to vlastně příliš vtipné není. A to spletité propojení postav a případy vražd jsou popravdě dost přitažené za vlasy (což je asi věc stylu, takže svým způsobem chápu…). Bohužel mimo tři hlavní postavy, které minimálně hrají dobří herci (což trochu vyvažuje ten špatně napsaný scénář), není v seriálu žádná jiná skutečně zajímavá vedlejší postava. Což je dost smutné a je to jen další důvod, proč mě seriál nechytl. Vedlejší postavy se dají rozdělit na dvě kategorie – postavy koukatelné a postavy iritující. Většina postav byla sice koukatelná a divák tak nějak přijal, že v příběhu jsou, ale nebyly vysloveně zajímavé… Z těch lepších postav se dá započítat třeba umělkyně, kterou hraje Cara Delevingne ve druhé sérii, a pár dalších ucházejících (Theo, Lucy, Poppy…). Seriál má ale poměrně velké procento „otravných postav“. Detektivka Williamsová, která se objevuje nejen v první sérii, ale bohužel i ve druhé, byla vysloveně na zabití. Otravnost této postavy způsobuje nejenom to, jak je špatně napsaná (viz třeba to, že se tam na pozadí rozehrává nějaký jakože složitý vztah s její partnerkou, se kterou si pořizují dítě, až na to, že pozadí této postavy se v seriálu ukazuje být samoúčelné a zbytečné…), ale bohužel i to, jak je špatně zahraná. Herečka (Da'Vine Joy Randolph) zaujala pozici „seriózní“ drsné detektivky, která dělá z lidí blbce, ale jako divák jí to zkrátka nežeru. A to, jak v jednom kuse měla ruce v kapsách, mě neskutečně vytáčelo (v takové míře je to často známka toho, že herec neví, co s rukama). Další otravné postavy byly různorodí fanoušci podcastu, kolem kterého se celý příběh točí. Opět šlo o dost zbytečné postavy, které příběhu nic moc nedávají. Když se naopak v příběhu ve druhé sérii objevila Amy Schumer, měla jsem za to, že její postava bude nějak důležitá, ale opět to vyšumělo v další otravnou nepodstatnou postavu. Ve výsledku to na mě působilo tak, že na to, že seriál neumí pracovat s postavami (že jsou špatně napsané), se ohání až zbytečně velkým množstvím postav, které ale nefungují. I když jsem si zvykla aspoň na tři hlavní postavy a oceňuju jejich herecké výkony, celkový zážitek je pro mě nanejvýše průměrný. Na postavách a jejich osudech mi bohužel nezáleželo, a tak to nebylo ani napínavé, ani zábavné… Nad tímto seriálem tedy krčím rameny s určitým nepochopením, jak je možné, že má takové ohlasy. Ani má oblíbená Selena Gomez nepomohla, abych tomu dala víc než 3 hvězdy. ~(3,2★)~

Vždycky si znovu připomenu, jak výborná textařka a přemýšlivý člověk Taylor je. Tentokrát při poklidném poslouchání akustické studiové verze všech písní alba Folklore nahlížíme do kreativní tvorby a „příběhu“ každé ze skladeb. Očividně, když se spojí talentovaní lidé jako Taylor, Aaron Dessner a Jack Antonoff, vzniká „magie“. Přestože tito lidé, stejně jako my všichni, zažili v roce 2020 během pandemie a „lockdownů“ těžké chvíle, byli schopni z toho vytěžit to nejlepší. A je to nádhera. Obzvlášť jsem žasla z toho, jak se ve tvorbě písní skvěle doplňovali Aaron Dessner a Taylor Swift. Takhle si představuju čiré umění v ryzí formě, která si na nic nehraje. Byl to moc příjemný poslech a jsem ráda, že jsem se o pozadí písniček mohla dozvědět něco víc. Myslím, že takhle posluchač každou jednotlivou píseň mnohem víc docení. ~(4,2★)~

S planetou opic (žádnou z verzí) jsem nikdy neměla tu čest. Ale jsem ráda, že jsem začala právě tímto „dílem“, který by v rámci chronologie určitě stál na počátku. Celou dobu jsem si říkala, kam až příběh povede, a je vlastně velmi osvěžující dívat se na to očima diváka nezatíženého věděním, co všechno se v rámci „planety opic“ odehrává v (zřejmě apokalyptické) budoucnosti. Každopádně, sledovat postupné „zlidšťování“ opičích postav bylo divácky maximálně poutavé – filmu se daří budovat napětí, dramatičnost a závažnost celé situace. Hodně tomu přidávají uvěřitelně ztvárněné opičí postavy. Je úžasné, co se v dnešní době dá ve filmu vytvořit (a to je tento film už víc než 10 let starý!) a obzvlášť to byl herecký výkon Andyho Serkise, který v roli šimpanze Caesara vytvořil fascinující hlavní postavu plnou emocí čitelných jen z pouhé mimiky. Tahle role ve výsledku zastínila všechny, včetně Jamese Franca v hlavní „lidské“ roli. Hutný (a nutno říct, že trochu děsivý) příběh končí neuzavřeně, ale sekvence v závěrečných titulcích samozřejmě zcela jasně napovídá, kam všechno směřuje. Zbývá tedy otázka „co bude dál?“ Na to, že žánrově nejde vysloveně o můj typ filmu, musím říct, že mě rozhodně zajímá pokračování. Vlastně se dá říct, že i přes označení akční / dobrodružné sci-fi je tento příběh velmi blízký realitě a v tom nejspíš spočívá jeho „děsivost“. ~(4,2★)~