Tsuki

Další příběh z pera Ikeido Džuna, stejně jako třeba Hanzawa Naoki, Šitamači Roketto či Nanacu no kaigi. Zázemí hlavní postavy (ten „chudší“ ze dvou Akirů :)) a vůbec příběh celkově dost odkazuje právě na Hanzawu. Děj filmu se dokonce částečně odehrává v Hanzawově světě, konkrétně ve staré známé bance „Sangjó Čúó“. Říkám „částečně“, jelikož propojení s Hanzawou a jeho světem je sice zcela zřejmé, ne však úplně důsledné. Ve filmu se totiž v poměrně velké roli objeví například Išimaru Kandži, avšak nemá zde roli ředitele Asana (Hanzawův nadřízený v první sérii), ale hraje zde majitele společnosti lodní dopravy. Stejně tak ani časově nesedí existence banky Sangjó Čúó, pokud porovnáváme s Hanzawou Naokim. Je však možné, že přestože ve filmové podobě věci zcela nezapadají, v samotné knižní předloze je vše propojené mnohem lépe – ostatně se kolem knih Ikeido Džuna vytvořil tzv. „Ikeido Universe“, je tedy asi přesnější tyto propojení nazývat světem samotného autora, nejen světem Hanzawy Naokiho, který je koneckonců pouze jedna z postav celého tohoto smyšleného světa. Přesto však nelze tomuto konkrétnímu filmu upřít mnohé podobnosti s příběhem Hanzawy. Je ale zajímavé, že oproti seriálu Hanzawa Naoki zde nejsou v podstatě žádné černobílé postavy, žádní ryzí záporáci (v Hanzawovi i v Šitamači Roketto jich přece jenom pár bylo). Postavy a jejich vztahy byly výborně vykreslené, což se rozhodně musí ocenit. V tomto příběhu navíc tentokrát hraje velkou roli OSUDOVOST. A prvek osudovosti, či jakéhosi předurčení, zde byl krásně zvládnutý. Ne vždycky to tak je. Tohle byl osudový film s patřičnou hloubkou a dávkou emocí. Navíc Takeuči Rjóma a Jokohama Rjúsei hráli oba výborně. Film je kvalitně napsaný, zrežírovaný a zahraný, navíc s poutavým a emotivním příběhem, jak jsme od autora předlohy zvyklí – co víc si tedy přát? Nezbývá než film patřičně ohodnotit a doporučit všem fanouškům Hanzawy a jiných příběhu Ikeido Džuna. Určitě si přijdete na své. Na závěr zmíním pouze jedinou věc, která by se na filmu dala hodnotit negativně, ale to je bohužel „problém“ celé řady japonských filmů a seriálů, který však lze snadno přehlédnout. Je totiž trošku na škodu, jak rádi Japonci na filmovém plátně idealizují pracovní život a někdy dokonce workoholismus. Na jednu stranu to ve filmové podobě působí hezky a neškodně, na druhou stranu to jen živí japonské zažité přesvědčení o obětování života práci (a sami víme, jak škodlivé to může mít dopady). Všimněte si v tomto filmu, jak je vykreslený Jamazaki Akira (Takeuči Rjóma) – nemá žádný osobní život, nemá rodinu ani přátelé. Žije pouze prací a svým „posláním“, a v práci zůstává často sám jako poslední. Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně velmi smutné, přestože to film samozřejmě idealizuje. Toť poznámka na okraj o tomto japonském „neduhu“. Film jako takový ale hodnotím velmi vysoko a ráda se k němu v budoucnu vrátím. (Btw, teprve po zhlédnutí filmu jsem si všimla, že už pár let zpátky vznikl taktéž seriál Akira to Akira s jiným obsazením – jde sice pouze o mou domněnku, ale říkám si, že v seriálové podobě bylo možná těžší příběh ukočírovat a předat ho dostatečně poutavým způsobem. V tomhle ohledu mi vyhovovala právě „kompaktní“ filmová podoba, která byla dobře zvládnutá :) Ale kdo ví, třeba někdy pro srovnání kouknu i na seriál) (Viděno 24.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5★)~

Dobře a přirozeně napsané filmy je vždy třeba ocenit! Tohle je jeden z nich. Námět o dívce, která vlivem nehody ztrácí krátkodobou paměť a každý den se probouzí do „stejného“ dne, aniž by si pamatovala, co se událo den předešlý, moc dobře známe – většina lidí asi především v podání Adama Sandlera a Drew Berrymore ve filmu 50x a stále poprvé. Ale i Japonci tuto romantiku už jednou zfilmovali jako 50 kaime no First Kiss. Tento film je však i přes stejný námět a romantický žánr velmi odlišný - jak provedením, tak příběhem. Už jenom to, že vše začíná ve chvíli, kdy se hlavní postava dozví, že se jí naopak po několika letech paměť napravila a je schopná si znovu pamatovat vše, co prožívá. Načež se pak vracíme do minulosti, abychom viděli, co se mezitím událo a postupně odkrývali ztracené vzpomínky. Je to tak trochu „detektivka“, protože divák opravdu netuší, kam film směřuje. Je to romantický film, ale rozhodně ne tak přímočarý a předvídatelný, jak jsme zvyklí. A to je na něm zajímavé. Navíc tvůrci zachází s námětem velmi citlivě a všechny postavy jsou napsané tak krásně a přirozeně, jak se to moc ve filmu nevídá. Žádné karikatury, umělá dramata, ani ždímání emocí. Filmu se daří dojmout diváka zcela přirozeně a toho si moc cením. Snad jediná výtka – filmu by prospělo nějaké to krácení na konci. Stopáž už tak byla dost dlouhá a závěr ještě zvolnil tempo, takže se tím jaksi rozmělnil. Na celkovém dojmu však ani lehce rozvleklejší konec moc neubral. Film se pro mě zařadil mezi přední japonskou filmovou romantiku. Nádhera! (Viděno 19.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6★)~

Je to hodně jiný Dumbo než ten, kterého známe, ale musím říct, že přes mou prvotní skepsi jsem nakonec byla výsledkem mile překvapená. Disney v posledních letech vše předělává na hrané verze a vesměs jde spíš o propadáky, ale možná i tím, že si tento námět tentokrát vzal do parády sám Tim Burton a že příběh prošel docela zásadními změnami, je z toho zcela nový a rozhodně ne špatný filmový zážitek. Trochu mě mrzelo, že už to tematicky není tolik o hledání sebedůvěry, jelikož se těžiště příběhu víc přesunulo na pouto Dumba k mamince a zároveň na vztah Dumba s lidskými hrdiny příběhu, ale na druhou stranu film přináší nějaké nové a neokoukané nápady a zároveň se stále drobnými narážkami snaží odkazovat i na to, co je pěkné na původní klasice. A ostatně ani to hledání a nalezení sebedůvěry není opuštěno úplně (přestože je toto téma umenšeno), dokonce si to ke konci filmu vysloužilo docela pěknou scénu. Zpočátku jsem nebyla moc nadšená z toho, jak velkou úlohu mají v tomto novém filmu samotní lidé, ale nakonec jsem musela uznat, že je vlastně dobře, že se celý příběh takto nanovo předělal. Oceňuju odvahu vytvořit z námětu něco jiného a nového, protože ostatně nemá smysl předělávat film na hranou verzi jen tak, jak leží a běží. Inovace a nové kreativní nápady jsou vždycky důležité, jinak je filmařina o ničem a zavání to jen snahou vydělat na něčem, co už existuje. Tady jsem ten pocit neměla. Tim Burton i scénárista odvedli dobrou práci. Přestože za mě tedy nic nenahradí klasiku a její kouzlo, uznávám že film svými změnami a nápady funguje. Líbil se mi třeba i nový motiv na konci, který hezkým způsobem odsoudil držení zvířat v zajetí. Celkově proto film hodnotím nezávisle na původní klasice - jako takový je to povedený a nápaditý nadprůměr, který vzdává hold klasice a zároveň se nebojí být svůj. ~(4,0★)~

Příběhů o přijetí vlastní unikátní osobitosti, jakkoli se z pohledu společnosti může zdát zvláštní až bizarní, není nikdy dost. Mibo (Nónen Rena) od malička miluje ryby a mořské živočichy a s vášní věnuje všechen čas jejich poznávání. Obdivuje je jak živé (a s láskou je maluje), tak mrtvé v podobě lahodných rybích pochoutek. Okolí jí neustále dává najevo, že možná není tak úplně normální, ale naštěstí za Mibo stojí matka i celá rodina, kteří se ji snaží v jejím zvláštním koníčku maximálně podpořit a dát jí volnost. A tak si Mibo ze své odlišnosti nic nedělá. Cesta za štěstím a životním posláním je však hrbolatá a Mibo nejednou narazí… Na IMDB kdosi tento film nazval japonským „Forrestem Gumpem“, a toto přirovnání je vlastně docela příhodné. Stejně jako Forrest, i Mibo má neutuchající podporu své matky, která se jí snaží vštěpovat, že je v pořádku být jiná a nesplňovat nutně očekávání společnosti. A stejně jako Forrest podnikne cestu životem, aniž by se vzdávala svého vlastního svébytného vidění. Tento film je možná místy krapet přemrštěný v japonském šíleném stylu (který nemusí vyhovovat každému), ale v jádru je to nádherný snímek, který ukazuje, že člověk může být šťastný naprosto po svém, a že všechny ty stereotypy společnosti jsou možná opravdu jen na škodu. Bavila jsem se moc a „Sakana no ko“ jsem až do konce fandila. Mimochodem, film je založený na autobiografii japonské televizní osobnosti Sakana-kun, takže je do značné míry natočený podle jeho života. Nónen Rena proto do role vtělila určitý mužský prvek a vytvořila postavu, která překračuje hranice pohlaví. Možná právě proto se film nejmenuje „Sakana-kun“, ale volí poněkud méně pohlavně vymezené označení „Sakana no ko“. Každopádně se v tomto filmu objeví přímo sám Sakana-kun v roli podivínského rybího „strejdy“, který Mibo inspiruje k tomu být plně sama sebou a vytvořit si svou televizní persónu. Samotný Sakana-kun mi paradoxně ve filmu trochu vadil, přestože jde o jeho vlastní příběh. Zdálo se mi, že jaksi nepřirozeně přehrává, ale na druhou stranu jde o jeho vůbec první filmovou roli, takže mu nechci křivdit a odsuzovat ho, i vzhledem k tomu, že jeho běžné vystupování vůbec neznám. Nónen Rena byla naopak výtečná a stejně tak mě velmi potěšila vedlejší role, ve které se objevil neméně skvělý Jagira Júja. Celkově jde o hezkou a příjemnou podívanou, která umí být jak komická, tak mile dojemná.  (Viděno 10.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5★)~

Místo přeložení: policejní kapela! Tentokrát sledujeme Abe Hirošiho jakožto zaníceného detektivního veterána, který v touze chytit zločince neváhá porušovat pravidla a překračovat hranice. To se mu ale vymstí a po 30 letech služby ho čeká nevídané přeložení do oddělení, o kterém ani mnozí členové policie neví, že existuje – do policejní kapely! Jak se asi tento horkokrevný detektiv se svou novou pracovní náplní vyrovná? :D … Jak se dá nejspíš očekávat, je to trochu komedie, ale kupodivu méně, než samotný námět napovídá. Především je to o vnitřní proměně hlavního hrdiny a napravení vztahů. I když ani v tomhle ohledu to nejde příliš do hloubky. Film se snaží pokrýt od všeho něco a především nezapomenout být hudebním snímkem, ve kterém si užijeme nějakou tu muziku. Je fakt, že Abe Hirošiho bubnujícího na bubny si nelze nechat ujít! Jako detektiv mě sice mnohem více baví v sérii Šinzanmono jakožto svérázný a přemýšlivý detektiv Kaga (v kontrastu s touto rolí, která je v určitém smyslu mnohem „prostší“ a méně charakterní), ale na druhou stranu to plně vyvažuje právě ten hudební prvek. Pokud se nemýlím, je to dost možná poprvé, co Abeho vidíme v nějaké roli aktivně hrát na hudební nástroj. A to mě samo o sobě moc bavilo. (Viděno 28.8.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,0★)~

Takový dětský televizní Disney film s mladinkou Lindsay Lohan... Ve výběru Disney Plus to byl jediný film s Lindsay, který jsem dosud neviděla, tak jsem tomu zkrátka dala šanci, ale upřímně to za moc nestojí. Holka z Upper East Side si tak trochu zahraje na špionku a novinářku se svými spolužáky a "rozlouskne" případ jejich ztraceného učitele. Konec je hodně přitažený za vlasy a celé je to samozřejmě dost přehnané a přihlouplé. To jsem svým způsobem od televizního filmu tak trochu čekala, ale i tak je škoda, že to nebylo aspoň o něco zajímavější nebo zábavnější (nemluvě o napětí či akci). Najde se spousta "kvalitnějších" holčičích teenage filmů, které lze sledovat s pocitem nostalgie po starých časech a užít si je i přes prostou zápletku, ale tenhle je bohužel o celou úroveň níže. Lindsay byla ok, ale jinak velká nuda. ~(1,9★)~

Stejná autorka i režie jako Unnatural. Není pak divu, že síla zážitku je podobná, přestože musím říct, že Unnatural pro mě stojí ještě o něco výše. Zároveň se i v tomto seriálu objeví laboratoř UDI a pár postav z Unnatural, takže znalý divák hned zajásá, že se tvůrci rozhodli světy obou seriálů propojit. Zkrátka taková třešnička navíc pro fanoušky. :) A teď už k seriálu samotnému – hlavní dvojice v podání Hošina Gena a Ajana Gó byla výborná! Ti dva se svými odlišnými charaktery skvěle doplňovali a zároveň z nich čišela energie takového toho správného chlapského přátelství. Přestože jsem tyto dva herce do teď neměla příliš v merku, v těchto rolích jsem si je okamžitě oblíbila. Zároveň mě hodně bavil Suda Masaki (včetně ósackého dialektu). V záporných rolích jsem ho moc nevídala, ale tady vystřihl prvotřídního záporáka ve svérázném „ležérním“ stylu. Spojení jakési prohnanosti, inteligence a nenuceného jednání z něj udělaly mimořádně zajímavou a tak trochu nepředvídatelnou postavu. A většina vedlejších postav celý ansámbl hezky doplňovala. Seriál má pár drobných much, které jde ale snadno odpustit. Začátek je třeba příliš zahlcující mírou nových informací a postav (vím ale, že podobný případ to byl i u Unnatural). Pak se na druhou stranu musíme prokousat pár epizodickými díly, než dojde na to hlavní (což zpětně vnímám jako menší nedostatek v rámci vyváženosti celku), nakonec ale musím uznat, že i to bylo vlastně v pohodě, jelikož skrze to poznáváme a ztotožňujeme se s postavami. Celkově vzato mě tentokrát sice tolik nevtáhla ta pracovní/profesní stránka seriálu, ukazující policii a vyšetřování (i když i tohle má své hezké momenty), ale na druhou stranu to plně vyvážily právě výborné hlavní postavy. Hlavní dvojka utáhla celý seriál s takovou energií, že bych se rozhodně nebránila vidět s nimi nějaké pokračování, pokud by existovalo.  ~(4,3★)~

Baz Luhrmann zkrátka umí dělat okázalou podívanou. A jaké jiné vhodnější téma než zrovna Elvisova kariéra a život? Film je pastva pro oči i pro uši (výborný soundtrack složený nejen z Elvisových písní), navíc se v něm neskutečně předvedl nejen Austin Butler, kterému by člověk toho Elvise sežral i s navijákem, ale samozřejmě (jako už tradičně) i Tom Hanks. Tohle je prostě ten druh show, co stojí za to vidět v kině. Vůbec nevadí, když člověk není vysloveně fanda Elvise - já jsem naopak byla ráda, že jsem se skrze toto filmové "kukátko" něco dozvěděla o jeho životě a složitém vztahu s manažerem plukovníkem Tomem Parkerem. Film samozřejmě nikdy nepřednáší pouze fakta, ale já osobně se ráda skrze filmovou tvorbu seznamuju s něčím pro mě neznámým. Jediné dvě drobnosti, co mi trochu vadily, byly delší stopáž a "útržkovitá" forma (Luhrmannův styl vyprávění mě někdy vyhazoval z děje - protože se často přeskakovalo z jednoho dění na jiné a pocitově mi tam chyběla větší návaznost). Jinak ale špičková hudební okázalost letošního léta. :) (Viděno 31.7.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,3★)~

Neuvěřitelně milý seriál, který jsem si vysloveně užívala. Ne u všech japonských seriálů se tak zadaří, ale tentokrát jsem měla pocit, že jsou postavy skutečně dobře obsazené. Především Takahata Micuki v roli Kahoko (v jiné roli jsem ji bohužel zatím neviděla, ale tady se zdálo, že jí role naivní, opečovávané a láskyplné Kahoko dokonale padne), dále také rodiče Kahoko, babička… a samozřejmě Mugino-kun, kterého hrál Takeuči Rjóma. Dvojice Takahata a Takeuči měla výbornou chemii a byla radost sledovat jejich výměny. Stejně tak seriál dobře táhne samotný vývoj Kahoko. V tomhle směru mi přišel seriál hezky vystavěný. Zároveň to od začátku ozvláštňuje a dotváří narace otce Kahoko, který sleduje vývoj své dcery a potýká se s vlastními pocity ohledně toho, jak si stojí jako otec a „hlava“ rodiny. Neříkám, že by všechny postavy byly prokreslené do hloubky (seriál obsahuje hodně členů Kahočiny rodiny a pár z nich jsou spíš takové „figurky“), ale minimálně u těch hlavních to funguje. Seriál dobře „šlapal“ téměř až do konce, kde mu bohužel došel dech. Což je trochu škoda. Poslední díl musí zákonitě přijít nějaký „happy end“, to je asi všem jasné, ale z nějakého důvodu už se obešel bez čehokoli zajímavého, postrádá jakékoli překvapení či nápaditost… Takový „happy end“ na sílu, z nutnosti. Vše se zázračně vyřeší, překážky zmizí, stejně tak emočně je to najednou prázdnější. Snad i proto mě ten konec trochu mrzel. Když ale pominu slabší konec, jde rozhodně o nadprůměrný a velmi příjemný zážitek, ve kterém se najde spousta pěkných momentů. ~(4,2★)~

Nechtěli bychom všichni přesně takového učitele do života? Učitele, který nabádá k tomu myslet a cítit sám za sebe, nebát se vybočovat a "užívat dne", jak nejlépe člověk dovede? Ano, carpe diem... Tento nádherný film mě dlouho míjel, ale jsem ráda, že jsem konečně měla tu čest. Výjimečných a inspirativních filmů totiž není mnoho a tohle je rozhodně jeden z nich. Výborný Robin Williams i všichni mladí herci (včetně mladého Ethana Hawka, kterého jsem nejdřív skoro nepoznala) tohle dílo samozřejmě dotvářejí svým hereckým umem, ale vyzdvihnout se musí i režie a scénář. Ohledně originálního scénáře se ostatně vůbec nedivím, že film právě v této kategorii získal tehdy Oscara. Snad jen musím poznamenat, že konec filmu mě trošku zamrzel, ale na druhou stranu bylo asi přesně takové vyústění nevyhnutelné. ~(4,5★)~