Čest to bohužel původní Ghibli klasice nedělá a to z toho prostého důvodu, že se toto filmové provedení rozhodlo zpětně měnit události už zavedeného příběhu. Ve výsledku to proto není tak úplně pokračování „po deseti letech“ v tom pravém slova smyslu, ale spíš do určité míry předělávka, která z původního animáku těží a překrucuje nebo využívá některé události příběhu tak, aby se jí to víc hodilo do krámu. Takto z toho vznikl film, který je sice sám o sobě docela fajn, ale ne pokud dobře znáte původní klasiku. Dá se totiž do určité míry říct, že film spíše „vykrádá“ to, co bylo na původním animáku dobré, ale nepřináší nic moc kvalitního navíc. A co víc, změny, které se rozhodl v příběhu provést, nepůsobí moc dobře – například to, že Amasawa Seidži zde není aspirující výrobce houslí, který se učí tradičnímu řemeslu v Itálii, ale hudebník hrající na cello, který právě po 10 letech v Itálii prorazil se svou kapelou. Čiší z toho snaha o „líbivost“ – totiž, že na plátně přece jenom dělá lepší dojem, když je hlavní postava oslavovaným hudebníkem, ne řemeslníkem. Na jednu stranu chápu, na druhou stranu je to však jedna z několika změn, které ve výsledku působí trochu lacině. Je fakt, že během sledování jsem si film docela užila – herecké výkony jsou ucházející, jako vždy se mi líbila tématika cesty k naplnění vlastního snu, aniž by se člověk vzdával (jedno z mých oblíbených témat) a jako romantický film to byl docela příjemný zážitek. Jenže je fakt, že mi v lepším dojmu dost pomohlo to, že jsem samotnou Ghibli předlohu už roky neviděla, takže jsem si nevybavovala všechny detaily a některé podivné změny a neduhy mi v tu chvíli jaksi unikly. Teprve když jsem nad tím s odstupem přemýšlela, došlo mi, že všechno, co je na filmu dobré, bylo už v originálu, zatímco vše nově přidané je nanejvýš průměrné. Mnohem větší hodnotu by mělo, kdyby se tvůrci tomu velkému úkolu vytvořit pokračování slavné Ghibli klasiky postavili čelem a napsali zajímavý a plnohodnotný nový příběh, který nemá potřebu původní film ani vykrádat, ani měnit jeho události. Takhle je bohužel výsledek nejen poměrně tuctový, ale dokonce i povrchnější a stereotypnější než originál, ze kterého vychází (narážím i na trapnou scénu citového výlevu jisté rivalky v lásce, která konfrontuje Šizuku se svými city k Seidžimu, načež se Šizuku zachová stejně tak hloupě, jak se dá čekat od jakéhokoli průměrného romantického filmu, který chce za každou cenu přijít s nějakým dramatickým zvratem…). Suma sumárum, potenciál zůstal rozhodně nenaplněn a fanoušci původní klasiky budou přinejmenším neuspokojení, pokud ne vysloveně zklamaní. Je zvláštní, že film působí tak, jako by cílovým divákem byl spíš někdo, kdo původní Mimi wo sumaseba nezná (už proto, že spousta scén se ve vzpomínkách opakuje – některé tedy v pozměněné verzi). Přitom právě na tento film se budou chtít kouknout především fanoušci Ghibli animáku (a nutno říct, že v Japonsku je právě Mimi wo sumaseba v rámci Ghibli filmů velmi oblíbené), takže mi to hlava nebere. Co se dá dělat – sám o sobě je film docela fajn romantikou o naplnění životních snů, ale čiré ryzosti a originalitě původního anime se zdaleka nevyrovná, tedy nedostojí ani očekávání. (Viděno 16.10.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.)~(3,2★)~
()
(menej)(viac)
Mimi wo Sumaseba
Čest to bohužel původní Ghibli klasice nedělá a to z toho prostého důvodu, že se toto filmové provedení rozhodlo zpětně měnit události už zavedeného příběhu. Ve výsledku to proto není tak úplně pokračování „po deseti letech“ v tom pravém slova smyslu, ale spíš do určité míry předělávka, která z původního animáku těží a překrucuje nebo využívá některé události příběhu tak, aby se jí to víc hodilo do krámu. Takto z toho vznikl film, který je sice sám o sobě docela fajn, ale ne pokud dobře znáte původní klasiku. Dá se totiž do určité míry říct, že film spíše „vykrádá“ to, co bylo na původním animáku dobré, ale nepřináší nic moc kvalitního navíc. A co víc, změny, které se rozhodl v příběhu provést, nepůsobí moc dobře – například to, že Amasawa Seidži zde není aspirující výrobce houslí, který se učí tradičnímu řemeslu v Itálii, ale hudebník hrající na cello, který právě po 10 letech v Itálii prorazil se svou kapelou. Čiší z toho snaha o „líbivost“ – totiž, že na plátně přece jenom dělá lepší dojem, když je hlavní postava oslavovaným hudebníkem, ne řemeslníkem. Na jednu stranu chápu, na druhou stranu je to však jedna z několika změn, které ve výsledku působí trochu lacině. Je fakt, že během sledování jsem si film docela užila – herecké výkony jsou ucházející, jako vždy se mi líbila tématika cesty k naplnění vlastního snu, aniž by se člověk vzdával (jedno z mých oblíbených témat) a jako romantický film to byl docela příjemný zážitek. Jenže je fakt, že mi v lepším dojmu dost pomohlo to, že jsem samotnou Ghibli předlohu už roky neviděla, takže jsem si nevybavovala všechny detaily a některé podivné změny a neduhy mi v tu chvíli jaksi unikly. Teprve když jsem nad tím s odstupem přemýšlela, došlo mi, že všechno, co je na filmu dobré, bylo už v originálu, zatímco vše nově přidané je nanejvýš průměrné. Mnohem větší hodnotu by mělo, kdyby se tvůrci tomu velkému úkolu vytvořit pokračování slavné Ghibli klasiky postavili čelem a napsali zajímavý a plnohodnotný nový příběh, který nemá potřebu původní film ani vykrádat, ani měnit jeho události. Takhle je bohužel výsledek nejen poměrně tuctový, ale dokonce i povrchnější a stereotypnější než originál, ze kterého vychází (narážím i na trapnou scénu citového výlevu jisté rivalky v lásce, která konfrontuje Šizuku se svými city k Seidžimu, načež se Šizuku zachová stejně tak hloupě, jak se dá čekat od jakéhokoli průměrného romantického filmu, který chce za každou cenu přijít s nějakým dramatickým zvratem…). Suma sumárum, potenciál zůstal rozhodně nenaplněn a fanoušci původní klasiky budou přinejmenším neuspokojení, pokud ne vysloveně zklamaní. Je zvláštní, že film působí tak, jako by cílovým divákem byl spíš někdo, kdo původní Mimi wo sumaseba nezná (už proto, že spousta scén se ve vzpomínkách opakuje – některé tedy v pozměněné verzi). Přitom právě na tento film se budou chtít kouknout především fanoušci Ghibli animáku (a nutno říct, že v Japonsku je právě Mimi wo sumaseba v rámci Ghibli filmů velmi oblíbené), takže mi to hlava nebere. Co se dá dělat – sám o sobě je film docela fajn romantikou o naplnění životních snů, ale čiré ryzosti a originalitě původního anime se zdaleka nevyrovná, tedy nedostojí ani očekávání. (Viděno 16.10.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(3,2★)~ () (menej) (viac)