Tsuki

Ta holka ale sakra tlačí na pilu! To jsem si neustále musela říkat v průběhu několika prvních dílů. Premisa o jednostranném zaláskování do někoho a pak postupném sbližování i přes rozdíly mezi protagonisty mi sama o sobě vůbec nevadí a obecně mám romantiku ráda (rozhodně nejsem ani proti romantickému šódžo stylu, právě naopak), ale tento příběh jako by přímo vypadl z nějaké mangy nebo spíše z nějaké „otome“ hry o randění s vysněným princem – zkrátka z toho nejextrémnějšího typu tohoto žánru, který těží z naprosto nerealistických milostných stereotypů. A ta přemíra nepřirozeného děje a chování postav mi vlastně nebyla moc sympatická (je možné, že pro toto už nemám tak vysokou toleranci, jako jsem mívala kdysi). Hlavní hrdinka Sakura svůj objekt touhy (doktor Tendó) vysloveně uhání a to takovým způsobem, že ze strany mladší naivní holky to má působit jakože roztomile a neškodně, ale přitom, kdyby se situace obrátila a takto by muž uháněl ženu, tak by z toho byl nepříjemný a skoro útočný stalking. Z toho důvodu mi hlavní hrdinka v podobě takové stíhačky nebyla vlastně sympatická. Nemluvím však o herečce - Kamiširaiši Mone se role ujala, jak nejlépe mohla. Jde spíš o to, jak je její postava napsaná (a ostatně, jak je napsaná většina postav). Každopádně, v normálním světě je v podstatě nepředstavitelné, že by protistrana byla takovému chování nakloněna a to dokonce natolik, že se nakonec ti dva dají dohromady. Nicméně, byla jsem ráda, že v seriálu plní svou úlohu i lékařské prostředí, do kterého je příběh zasazen, a že jde třeba i o pacienty, jejich příběhy a vůbec poslání zdravotního personálu léčit a zachraňovat lidi. Tedy že je v seriálu malá přidaná hodnota nad rámec romance, což ten romantický základ hezky doplňuje a má potenciál dát postavám větší hloubku. Bohužel, po pár dílech to seriál pomalu začíná opouštět a je toho méně a méně. Nakonec se z celého personálu nemocnice stává naprostá „slepičárna“, kde se pořád dokola řeší vztahy a milostné zápletky. Stále jsem doufala, že se seriál rozvine nějakým lepším směrem, ale k mému zklamání úroveň naopak klesala. Okolo poloviny (5./6. díl) jde už v podstatě o telenovelu – mezi postavami se tvoří absurdní milostné trojúhelníky/čtyřúhelníky, činy postav jsou často naprosto předvídatelné a stereotypní a v 7. dílu trend úpadku a kolotoč klišé pokračuje. Objevují se zde uměle vykonstruovaní rivalové v lásce, koloběh vyznávání lásky a neopětovaných citů, opakované schovávání se postav za rohem, přičemž dojde na vyslechnutí nepříjemné pravdy z konverzace někoho jiného… Vše je tak klišovité a předvídatelné, až to bolí. Přesto jsem sledovala dál a k mému údivu jsem zjistila, že to může být ještě horší. 8. díl dosáhl zcela nového dna a je vrcholem vyumělkované podbízivosti doktora Tendóa. Působí to už jako naprosto okatý fan servis. Navíc přichází opět nový „zvrat“ v příběhu, který je jen další vykonstruovanou trapností a nedává ani smysl… Takhle to jde dál, poslední dva díly jsem sledovala už téměř rezignovaně, zatímco se stupidní a nesmyslné chování postav jen dále vršilo. Mrzí mě, že postavy si až do konce nespravily svůj obraz. Herecké obsazení bylo sice kvalitní, včetně skvělého Sató Takerua, ale bohužel museli hrát příšerně napsané postavy tohoto ostudného scénáře. Co mě na tom mrzí ještě víc, že takovéto příběhy vlastně učí nezdravým vzorcům chování a idealizují něco, co je překroucené až toxické. Tendóova sestra, kterou hrála Karina, je toho vzorovým příkladem – nerozhodná alkoholička, která sama neví, co se svým životem nebo jak si vybrat partnera, ale přitom dává ostatním rady ohledně lásky, které jsou naprosto zcestné. Když na konci hlavní hrdinka vychválí tuto postavu do nebe, že ji obdivuje, tak jsem si jako divák musela říkat: „Cože? A Proč?“ Seriál totiž ani jedinkrát neukázal na této postavě cokoli obdivuhodného. Takto je to s většinou postav – scénář selhává v tom předat divákovi jejich skutečné kvality. Obecně jsou všechny postavy velmi povrchní a vyobrazují pouze nějaký stereotyp. Není divu, že nemůžou ani přirůst k srdci. Když to shrnu, na vině je příšerný scénář, který místy působí téměř amatérsky. V posledním díle jsem se už musela smát, když došlo na svatební obřad a přestože se v příběhu objevili rodiče obou protagonistů, tak z nějakého důvodu na svatbě nebyli. Působilo to, jako by si s tím tvůrci nevěděli scénáristicky rady – chtěli, aby i na svatbě byl důraz na personál nemocnice, takže aby tam nerušili rodinní příslušníci, tak je prostě ze svatebního obřadu vyškrtli. Takový dojem to na mě dělalo. A bylo to jak pěst na oko – „dokonalá“ tečka tohoto mizerného scénáře. Závěrem: Za mě raději kvalitně a poutavě napsaná romantika typu First Love než tato romantická rychlokvaška, která využívá laciných triků a klišé, nad kterými spíš protáčím oči v sloup než aby mi rozbušily srdce a způsobily citové pohnutí. Hvězda navíc pouze za skvělé herce, kteří i takto špatný scénář hráli s patřičným nasazením a profesionalitou. ~(2,3★)~

Konečně nějaká sympatická nová romance s Lindsay Lohan, která má obstojný námět a scénář. Úroveň je rozhodně lepší než o dva roky starší Falling for Christmas, které bylo takovým lehce rozpačitým vánočním kýčem… Irish Wish je oproti tomu o něco méně stereotypní, má docela zábavnou zápletku a navrch dobré mužské obsazení (oběma hlavním hercům role hezky padly). Není to sice filmová pecka, která by nadchnula jako některé staré „klasiky“ s Lindsay, ale myslím si, že v rámci žánru tento film ani nefanoušky neurazí. ~(3,9★)~

Tento film mě celý život míjel a teď, když jsem ho konečně viděla, jsem v šoku, že jsme něco takového natočili. Navíc v roce 1970! Člověk by čekal, že po osmašedesátém takto odvážné filmy točit nebylo možné, ale zjevně ke skutečnému utahování šroubů došlo až o malinko později… Každopádně, tento snímek se svým stylem, inspirovaným světem komiksů, mafií a vůbec americkým prostředím, hodně vymyká všemu, co lze v rámci české kinematografie vidět. A co teprve ten trhlý parodický humor! Konečně vím, z čeho jsou všechny ty hlášky, co jsem tu a tam slýchala („Ručník končí!“, "My všichni jsme Gogo"…atd.) Nutno říct, že povedených hlodů je tu fakt hodně. A z kontrastu uťáplého učitele, kolem kterého se z jemu nepochopitelných důvodů objevují neustále mrtvoly, kdykoli otevře dveře, se světem drsných mafiánů, do kterého příliš jednoduše propluje, se dalo vytěžit opravdu mnoho. Výborné výkony, šílený humor, mladá a rozverná Bohdalová… no, bylo toho hodně, co jsem v českém filmu doteď neviděla a stálo to za to. Jedna z mála českých komedií, ke kterým se ráda vrátím. ~(4,3★)~

Ne všechny filmy tohoto žánru jsou stejné. Některé dívčí „teenage“ filmy dokážou zaujmout hlavní postavou nebo nějakým originálním prvkem příběhu, okouzlit svou atmosférou, potěšit dobře napsaným scénářem, nebo třeba aspoň zaujmout svým stylem či hudebním soundtrackem… Bohužel, toto není případ tohoto filmu, protože ten selhává na všech frontách. Katie Holmes je tu nesympatická, příběh tuctový, scénář a provedení špatné a nezajímavé… a navrch ještě spousta klišé. Když už romantická linka nefunguje, člověk čeká, že to bude aspoň místy vtipné, ale ani to nevyšlo. Pokud zde bylo vůbec něco vzdáleně vtipného, byla to trhlá holka hrající na trombón, která se v jedné scéně mihne. Tím ale zábavnost končí. Je škoda, že aspoň ta hlavní postava si diváka nezíská. Běžně mi Katie Holmes nevadí, ale tady byla skoro nesnesitelná. Její postava byla chvílemi buď příšerně upjatá nebo naopak podivně vzpurným způsobem samolibá. Působilo to nesourodě a sympatické to rozhodně nebylo… Ve výsledku, jako by chyběla osobnost jak jí, tak i filmu jako celku. ~(1,8★)~

V základu podobný scénář jako u původní dvacet let staré stejnojmenné série – právník Sakuragi opět vede na střední škole speciální třídu s cílem dostat zdánlivě „beznadějné“ studenty na prestižní Tokijskou univerzitu. Nicméně přestože je námět v jádru stejný, celkový příběh se posunul a okolnosti i provedení jsou v mnohém odlišné. Není to tedy to samé přes kopírák, spíš to zdařile navazuje na původní sérii, včetně toho, že Sakuragimu hezky sekunduje jeho bývalá studentka (z první série) a nyní už kolegyně ztvárněná Nagasawou Masami (mimochodem, v seriálu se v podstatě objeví téměř všechny původní postavy, i když jen okrajově a Jamašita Tomohisa dokonce bohužel jen hlasem… ale je to pěkný odkaz na originální sérii). Co je důležité je to, že nová série mnohé z původní série rozšiřuje a někdy i vysloveně vylepšuje. Moudra, která předává Sakuragi, jdou pocitově více do hloubky a zajímavé vhledy a poučení jsou zpracované ještě o třídu lépe. Některé díly a hloubka jejich sdělení dokážou vysloveně dojmout… podílí se na tom nejen scénář, ale i dobré herecké obsazení. Mimo Abeho v hlavní roli, bez kterého by samozřejmě toto pokračování bylo nemyslitelné, poukazuju především na výborně obsazené role studentů. Postavy člověku přirostou k srdci a většina z nich podstoupí během těch 10 dílů velký vývoj. V tomhle ohledu je seriál velmi inspirativní, pozitivně laděný (stejně jako původní série) a funguje jako hezká motivace. Koneckonců, hlavní sdělení, které Sakuragi hlásá, je to, že každý má schopnosti proměnit svůj život a je nutné za něj převzít zodpovědnost, namísto výmluv a hledání důvodů, proč něco nejde. Snad nejsem sama, na koho má poselství seriálu inspirativní vliv. :) Mimo rozšíření původních myšlenek ještě tento seriál nabízí na pozadí i novou zápletku o Sakuragiho protivnících a zrádcích a vůbec celkovém ohrožení školy hrozbou, že bude odkoupen její pozemek a celá oblast přestavěna za účelem tučného zisku… Původně jsem měla za to, že všechny tyhle věci na pozadí jsou svou tajemností trochu bizarní, ale závěr mě nakonec překvapil nečekaným způsobem rozřešení. Takže i v tomhle ohledu se to vlastně zajímavě uzavřelo. Pokud bych tedy nakonec měla seriálu něco vytknout, bylo by to jen to, že zbytečně moc tlačí na pilu ohledně vyhraněnosti některých postav (především v první polovině seriálu, než si to později sedne). Samozřejmě se zde cílí i na zábavnost, stejně jako v původní sérii, ale z některých postav se tady dělají nehezké karikatury – narážím hlavně na ředitelku (Eguči Noriko) a jednu z učitelek (Jamada Kinuo). Jejich projevy jsou zpočátku tak přes čáru, že to seriálu úplně nesluší. Přitom to podle mě vůbec nebylo nutné hnát tak do extrému. Naštěstí se postavy v průběhu seriálu „zklidní“ a ve scénáři už později takové výlevy nemají. Nakonec je to tedy jen menší nedostatek na jinak skvělém seriálu. Doporučuji lidem, kteří mají rádi optimisticky a inspirativně laděná japonská „doramata“ se špetkou nadsázky a humoru. ~(4,4★)~

Zrůdně zmanipulovaný soudní proces, který se udál na přelomu 60./70. let v USA. Ve filmu funguje jako ukázka toho, jak zkorumpované instituce můžou zahnat jedince nebo skupiny do rohu a vyprovokovat je, aby v obraně udělali nějaký přešlap, který pak použijí jako záminku k trestu… Pro českého diváka je možná šokující, že i v prostředí „svobodné“ Ameriky mohl probíhat takto zvrácený proces. Nicméně, co je ještě více šokující, je to, že ve skutečnosti byl tento soudní proces a jeho okolnosti možná ještě větší fraškou než ve filmu – některé události se údajně odehrály trochu jinak (nebo v jiném sledu) a byly dokonce ještě drsnější nebo šílenější. Zdá se, že Sorkin pracoval s tímto historickým námětem poměrně volně, což by někdo mohl vidět jako negativum, nicméně film není dokumentem a jsem zastáncem toho, že celkový divácký zážitek a umělecké hodnoty filmu jsou stejně tak důležité, jako předkládání pravdy. Je tedy nezbytné fakta a fikci vybalancovat a zajistit, aby filmové podání příběhu mělo šanci rezonovat s publikem. Tudíž si myslím, že i u historických nebo životopisných filmů jsou určité změny nutností, pro účel celkového sdělení. Podstatné je koneckonců to, zda scénárista/režisér předal myšlenku příběhu, tedy to, co je na něm zásadní. Jádrem tohoto filmu jsou důležité lidské hodnoty a práva (potažmo i demokracie jako taková), které je nutné bránit proti zmanipulovanému systému, ať už jde o politicky motivovaného soudce, který byl zřejmě podplacen a manipulován ministrem spravedlnosti, nebo o prohnilou policii, která paradoxně sama vyprovokovává nepokoje… Myslím, že toto všechno se filmu podařilo předat s patřičnou pádností. Pomohly i velmi dobré herecké výkony (Sasha Baron Cohen, Eddie Redmayne…) a byla to koneckonců právě scéna výpovědi obžalovaného Abbieho Hoffmana (S. B. Cohen), která je jednou z nejsilnějších scén filmu. Ano, je možné, že takto přesně se to neodehrálo, ale ve filmu jde o výborně napsanou a ztvárněnou scénu, která tomu, co postavy obžalovaných zastávají, dává o to větší váhu a přímost. Z filmového hlediska jsem tedy s provedením a poutavostí nadmíru spokojená (jen je třeba "přetrpět" trochu zběsilý začátek, než divák začne s postavami a příběhem držet krok...). Bylo příjemné se touto formou seznámit s tehdejšími postoji a myšlenkami některých lidí, kteří protestovali proti válce ve Vietnamu, a vůbec s celou touto historickou kapitolou USA. Nebýt tohoto filmu, nejspíš bych vůbec netušila, že se něco takového událo. ~(4,1★)~

Náhled do zdánlivě monotónního života jednoho uzavřeného a mlčenlivého uklízeče veřejných toalet. Píšu „zdánlivě“, protože ve skutečnosti film ukazuje skrz běžný život pestrou škálu okolností, situací a motivů – pohrdání „podřadným“ povoláním, kontrast zastaralých a moderních přístupů, rozdíl mezi zodpovědným/pozitivním přístupem k životu, který v základu ztělesňuje hlavní postava, a opačným postojem „oběti“, který naopak můžeme sledovat u jeho lehkomyslného kolegy, jenž všude hledá „zkratky“ a neustále si stěžuje na nespravedlnost života… V těch povětšinou nemluvných a klidných obrazech filmu se toho dá najít vskutku mnoho. A to je za mě velmi sympatické (rozhodně bych neřekla, že tento film je „o ničem“). Wim Wenders očividně zdařile nasál a převedl na filmové plátno japonský styl, jak se často vyprávějí filmové příběhy – tedy pozvolnost a přirozenost života, na jejichž pozadí se emoce a hloubka možná neukazují okázale, ale velmi citelně tam jsou. V tomhle ohledu je to film opravdu velmi japonský - už jenom svým hlavním motivem, kterým je vděčnost vůči krásám přírody a radostem prostého života (film zmiňuje japonský výraz „komorebi“, který oslavuje krásu pronikání světla mezi listovím stromu, ale celkově tento přístup souvisí i s jinými japonskými koncepty a známými pojmy, kupříkladu „ičigo ičie“ – ocenění jedinečnosti a neopakovatelnosti každého okamžiku, nebo třeba estetikou wabi-sabi). Je zajímavé, jak krásně zde posloužila inspirace tokijskými veřejnými záchodky na Šibuji, které se proslavily svým vkusným a nápaditým designem, ale i čistotou a výborným udržováním (zde tedy musím zmínit, že udržovat bezplatné veřejné toalety v krásném a čistém stavu je v Japonsku naprostým standardem, který je součást výborných služeb veřejnosti a japonského smyslu pro pohostinnost… nejde tedy o nic, co by se omezovalo pouze na záchody na tokijské Šibuji). Myslím, že se dost dobře nenajde jiná země, ve které by takovým způsobem mohlo fungovat propojení veřejných záchodků a poklidné přírodní estetiky v jednu ódu na život. Japonsko je toho však schopné levou zadní. Celkově jsem si všechny ty výjevy ze života ve filmu užila a se zájmem jsem poznávala hlavní postavu, která rozhodně nebyla pro diváka otevřenou knihou, právě naopak. V životě Hirajamy probleskává melancholie a divák brzy pozná, že jde o postavu velmi osamocenou. Jakušo Kódži ztvárnil hlavního hrdinu ve vší té umírněnosti velmi pestře a zároveň přirozeně. Je to zkrátka herec, který i s minimalistickými prostředky vyjádří mnoho a je koneckonců radost ho sledovat v jakékoli roli, kterou hraje. V celku vzato tedy nemám filmu co vytknout, snad až na úplný závěr. Konečná scéna totiž v podstatě sází pouze na sílu emočně nabité písně Feeling Good od Niny Simone a výrazový emoční repertoár herce... Což o to, Feeling Good je už odedávna jedna z mých oblíbených skladeb, ale přiznám se, že jsem od samotného závěru čekala trochu více. Nemám na mysli nic konkrétního. Jen jsem z toho jako divák cítila, že už nepřišel žádný lepší nápad, než tam prostě hodit nejlepší písničku a čekat, že to její tóny a emoce herce utáhnou. Jako by tomu něco ve scénáři scházelo… Jinak však výborný počin - neříkám, že nutně oscarový (pokud byl tento film nominován, zasloužila by si to i spousta dalších…), ale zcela jistě nadprůměrný a originální. ~(4,2★)~

Film, který utkví podobně jako před 20 lety Koreedovo Daremo Shiranai. Až mě to svým scénářem i provedením téměř šokovalo, přestože Koreedovu práci dobře znám. Tentokrát ovšem Koreeda zastal „pouze“ úlohu režiséra, scénář má na svědomí Sakamoto Júdži. Ale spojení těchto dvou očividně nemohlo fungovat lépe, jelikož vzniklo dílo koreedovsky delikátní a zároveň velmi tajemné, poutavé, místy jaksi syrové, ukazující složitost lidských/společenských vazeb, tíhu očekávání a náročnost vzájemného porozumění a přijetí… a konečně předkládající otázku: „Kdo je tady ten netvor?“ Na jednu stranu jde o dětskou hru, na druhou stranu film celou dobu vede diváka v pátrání po viníkovi – kdo vlastně všechnu tu bolest způsobil? Scénář je nejen výborně napsaný, ale i bravurně vystavěný. Děj sledujeme ze tří různých pohledů, které postupně divákovi odhalují velmi komplexní skutečnost (stylem vyprávění z několika pohledů může film připomínat třeba Poslední souboj Ridleyho Scotta). Výborný scénář pak skvěle doplňuje Koreedova režisérská práce a silné herecké výkony – především Andó Sakura v roli matky a pak samozřejmě dva dětští protagonisté. Koreeda opět dokázal, že je mistrem práce s dětskými herci, tím spíš, že jde tentokrát o velmi choulostivou tématiku poznávání sebe sama a své sexuální orientace ve velmi útlém věku. Mimo toto ústřední téma film zahrnuje i množství dalších témat a motivů – vytváření si předsudků a domněnek, téma šikany, motiv pravdy a lži, nebo třeba dostání nějakému očekávání či zodpovědnosti… to vše v komplexním avšak uceleném příběhu, který má moc diváka zasáhnout na velmi hluboké úrovni. Závěr je lehce tajemným způsobem dvojznačný, což je nepochybně zcela záměrné. Nabízí tak jak radost z osvobození se od pout společnosti, tak i mrazivý závan smutku. Za mě jeden z nejlepších Koreedových počinů. (Viděno v rámci festivalu Jeden svět 2024.) ~(4,7★)~

Dobře rozehrané vztahové drama (a vůbec námět) o vlezlé a manipulativní matce/tchyni. Film si mě zprvu velmi získal svou sevřenou až děsivou atmosférou a budováním napětí skrze nepříjemné konverzace a okolnosti. Bohužel však směřování filmu v druhé polovině bylo pro mě osobně jaksi neuspokojivé. Nejenom, že nepřišel žádný náznak řešení, ale ani známka naděje, že by snad věci mohly být jinak. Možná si to film ani nekladl za cíl, ale asi u takového filmu podvědomě očekávám aspoň nějaké drobné prozření, něco, co by postavám otevřelo oči. Ano, ve výsledku sice můžeme matku pochopit jako člověka, který je taky jen nedokonalou bytostí, co potřebuje lásku, ale i tak film jako by pocitově upadal do beznaděje a bezútěšnosti. A pro mě to tak bylo trochu zklamání - jako by ve filmu něco zásadního chybělo. Nicméně, chápu, že je to věc vkusu a názoru, a jinak mě rozhodně potěšilo, že v tom balastu, co se běžně u nás v ČR natáčí, se najde i nějaký ten kvalitní pokus o zajímavou a hodnotnější tématiku. Za to palec nahoru. Jsem ráda, že jsem filmu dala šanci. ~(3,3★)~

Poprvé v životě jsem si udělala čas vidět tuhle sci-fi klasiku a byla jsem z Terminátora upřímně v šoku. Rozcházelo se to totiž s mým mylným dojem, že Terminátor (tedy Arnold Schwarzenegger) je možná taky trochu dobrák. Ovšem tady jsem koukala na to, jak hrozivý a nezničitelný vraždící stroj stíhá jednu nevinnou slečnu. Ve výsledku jsem však byla ráda, že byl pro mě film právě takovým překvapením a že jsem si o něm dopředu nic nezjišťovala (teprve poté mi došlo, že můj výše zmíněný mylný dojem možná vycházel z nějakých záběrů, které jsem kdysi náhodou zahlédla, ale netušila jsem, že to není z jedničky ale ze dvojky!) Každopádně, film mě překvapil v dobrém a to i přesto, že jinak akční filmy nevyhledávám. V rámci akčního sci-fi žánru to bylo napínavé až na půdu (ten konec!) a musím uznat, že mě ve své poutavosti tento film opravdu bavil. Na rok 1984 velmi dobře zpracovaný námět. Technicky jsou možná efekty v závěru filmu nedokonalé, ale jako celek film vůbec nezestárl. Těším se, až se kouknu i na pokračování. ~(4,0★)~