Remedy

Největší předností tohohle dokumentu je skutečnost, že je výhradně (vyjma leteckých záběrů pro efekt) sestaven z autentických materiálů, což ještě prohlubuje už tak silný pocit hnusu z hlavního protagonisty. Netflix již mnohokrát ukázal, že je v žánru dokumentárního dramatu jako doma, tentokrát přišel navíc se vcelku neokoukaným přístupem k true crime dokumentu, což je třeba jednoznačně ocenit. Takhle zhnusený (když pominu současnou co-vidovou krizi) jsem už nebyl hodně dlouho. [80%]

Dámský gambit určitě není dokonalý po všech stránkách a objektivně se v něm vyskytuje jistá dějová vata, jenže za tím půvabně pedantským účesem Any Taylor-Joy a všemi těmi šachovými kameny, kombinacemi a strategiemi se odehrává strhující příběh nabitý emocemi, který má potenciál oslovit mainstreamové publikum a zároveň dostát jakési umělecké hodnotě. Píšu záměrně „jakési“, protože se rozhodně nejedná o žádný game changer. Na druhou stranu já tyhle příběhy o životních outsiderech, kteří postupně dobývají svět a snaží se v něm vlastně jen najít své opravdové místo, mám prostě rád. Beth Harmon nedokáže být pánem svého života, proto se upíná k šachovnici jako k bezpečnému místu, kde může uplatnit svůj přirozený talent a všechno z vlastní vůle kontrolovat. Samotný narativ je vlastně dost lineární, jenže právě díky své přímočarosti je široce pochopitelný a emociálně úderný. Není tedy pochyb o tom, že The Queen´s Gambit je krystalickým mainstreamem. Zároveň je ale dost těžké mu něco vytknout, protože počínaje castingem, hudebním doprovodem, dobovou stylizací, střihem a konče bezchybným režijním vedením představuje možná to nejlepší, co letos na VOD poli vzniklo. Z Any Taylor-Joy roste herecká hvězda první velikosti a Scott Frank si po neméně skvělém Godless připisuje další prvotřídní zářez na poli streamovací zábavy. [90%]

Plnokrevná prohibiční gangsterka s prvotřídním obsazením, kterému dominují tvrďácký Tom Hardy a psychopatický Guy Pearce. V rámci daného žánru je poměrně běžné, že jsou postavy na opačné straně zákona často líčeny jako obyčejní sympaťáci, kteří chtějí vlastně jen přilepšit rodině. Tady je to něco podobného s tím rozdílem, že hlavní „strážce zákona“ je mimořádně slizká a zamindrákovaná postava, čímž se logicky ještě prohlubují sympatie k ústředním antihrdinům. Revoluce v žánru se sice nekoná, ale celkově jde o slušný příspěvek do žánru komorní gangsterky.

V mnoha ohledech je The Alienist jednou z nejlepších věcí, které se momentálně pohybují po televizní obrazovce. Poctivá a dostatečně temná kriminální zápletka přirozeně vévodí celému vyprávění, nicméně dojde i na drobné vykreslení tehdejšího „kastovního“ systému a sociálních rozdílů. Dobová atmosféra New Yorku konce 19. stol. je naprosto fantastická a celý tvůrčí tým (výkonným producentem a scénáristou dvou epizod je mj. Cary Joji Fukunaga) dovede s mimořádnou působivostí demonstrovat pompéznost i temné stránky tehdejšího Velkého jablka. Občas je až šokující, co všechno se nalézá jen kousek od těch majestátních ulic, výloh, světel a budov. The Alienist svou atmosférou připomene Londýn v dobách Jacka Rozparovače a do jisté míry se inspiruje i poetikou Sherlocka Holmese od Guye Ritchieho. Čím ale tenhle seriál předčí skoro všechno ostatní, je opravdu výborný scénář s neméně skvělými postavami. Dakota Fanning (obzvlášť ve druhé sezóně) tu předvádí zřejmě svou doposud nejpůsobivější hereckou kreaci, kdy (ne)úspěšně zápolí s dobovými předsudky a tehdejší silně maskulinní společností. Postava Sary Howardové je ale tak dobře napsaná, že její osobní emancipační linka působí vedle hlavní kriminální zápletky podobně přesvědčivě a osudově. Jestli můžu o něčem s naprosto klidným svědomím říct, že to je Quality TV, tak je to jednoznačně The Alienist.

Ve většině ohledů je to až moc roztěkané a neukočírované, až to chvílemi připomíná trable nevyzrálého adolescenta. Ambiciózní je to rozhodně svou délkou, která ale nakonec není tím největším problémem, protože je tu spousta výborných gagů s Cubou Goodingem Jr. a celkově to tak nějak v pohodě plyne. Problém je v těch až příliš tryskajících emocích, které tu mnohdy až ostentativně křičí na diváka, aby se do Jerryho ponořil (to zní tak blbě!) a prožíval s ním každou jeho bolístku. Trocha odstupu a nadhledu by tomu rozhodně prospěla. Přesto se jedná o vcelku příjemný film z pohádkových devadesátek se silným castingem. Je to vlastně taková trošku divná romance, která je naroubovaná na postupnou cestu k nalezení lepší verze sebe sama, což je celkem fajn.

Špičkové akční scény, nezapomenutelný hudební motiv a Mannova vysoká filmařina dohromady přinesly jeden z nejvíce uvěřitelných a v nejlepším slova smyslu seriózních opusů na poli historického filmu. Vlastně to není ani tak velkolepé, jak by (zřejmě) mohlo být, nicméně pod povrchem dřímá hodně silný příběh s fungující romantikou a (ne)naivním hrdinským poselstvím.

Už v samotném openingu o sobě dává Sorkin výrazně vědět a opět spoléhá na svou nezaměnitelnou údernost v dialozích, která je nutno říci pořád stejně působivá. Navzdory své délce a formátu soudního dramatu je celý film až neuvěřitelně svižný a herecky hodně výrazný – zvlášť se sluší vyzdvihnout výborného Marka Rylance a malou velkou roli Michaela Keatona. Celý Chicagský tribunál v Sorkinově podání působí spíše jako pocta jedné skupině odvážných idealistů, kteří se rozhodli postavit politické zvůli. Navzdory vlastním objektivním prohřeškům měla takhle skupina excentrických hipíků v podstatě šlechetné úmysly, což ze Sorkinova filmu tak nějak vyplyne. Sluší se asi zmínit, že by si některé momenty zasloužily výraznější režijní rukopis, nicméně jako celek to funguje opravdu dobře a pro mě se jedná o jeden z nejvýraznějších filmů letošního roku.

Když je jedním z vrcholně komediálních momentů HOVNO v písmenkové polévce, tak je vážně asi něco špatně. Uznávám, že jsem to možná celé jen nepochopil a že si zkrátka nedovedu plnými doušky vychutnat „odpočinkovou a pohodovou komedii“, která je „útěkem ze současné uspěchané a depresivní doby“. Nejdepresivnější mi přišla skutečnost, že téměř všechny mužské charaktery jsou zde černobíle machistické nebo jen zkrátka idiotské. Na druhé straně submisivnost většiny ženských postav je depresivní úplně stejným způsobem, protože jen posiluje špatně zažité stereotypy a působí až neuvěřitelně zpátečnicky. Ten divácký úspěch je fascinující, což mj. poukazuje na skutečnost, že je většina českých diváků s těmi (z mého pohledu) dnes již přežitými stereotypy naprosto komfortní. Což je ještě více fascinující než ten 1 a půl milionu diváků v tuzemských kinech.

Dokonale výstižný název jednoho z nejintenzivnějších a nejpozoruhodnějších filmů o válce ve Vietnamu. Ikonický Martin Sheen jako kapitán Willard v těžko popsatelné atmosféře vietnamského pekla, která místy připomíná až surrealistické obrazy, je vystaven v podstatě dvojité apokalypse. Vyjma vnějších nebezpečí je totiž nucen čelit tuhému vnitřnímu boji se sebou samým, aby si zachránil nejen krk, ale taky zdravý rozum. Herecký projev Martina Sheena, kdy jeho výraz mnohdy přesně osciluje mezi totálním šílenstvím a vrtkavou příčetností, je zkrátka fenomenální. Po výtvarné stránce je Apokalypsa (obzvlášť na OLED televizi v UHD) naprostá pecka a epizodka se surfováním a Robertem Duvallem ve mně asi zůstane už nadosmrti.

Vyzdvihnout se tu dá spousta věcí (opět maximálně sugestivní a stále více krvavější vraždy, perfektně fungující staronový casting nebo velmi nápadité odkazy na popkulturu), upřímně jsem ale nejvíc kvitoval ten aktuální komentář k online prostředí. „Zvrácenost se stala novou normou“ je až trochu bolestivý statement o ideologické vyprázdněnosti současné doby. Nečekal bych, že se dnes již klasický devadesátkový horor dočká až takhle dobré aktualizace, která kromě opět zábavné formy poskytne i satirický pohled na dnešní (postfaktickou) společnost. Kevin Williamson a Wes Craven to dokázali způsobem, za který se rozhodně nemusí stydět. Sice nevyvolali tak masovou odezvu jako v druhé polovině 90. let a ani se nezrodil nový fenomén, nicméně jako nostalgická tečka za celou sérií funguje čtyřka spolehlivě.