Remedy

Bezpochyby jeden z nejlepších filmů Joela Schumachera, i když je fér poznamenat, že s předlohou od Johna Grishama a hodně povedeným scénářem od Akivy Goldsmana to ani jinak dopadnout nemohlo. A Time to Kill je brilantní soudní drama, které dokáže pozoruhodně propojit ty nejtěžší zločiny jednotlivců s toxickou a neutuchající mezirasovou nenávistí v americkém Mississippi a navíc dát vše do patřičného kontextu. Luxusní herecké obsazení od zapáleného (což je v souvislosti s dějem mírně nekorektní, ale já to tak na první dobrou nemyslel) idealisty Matthewa McCounaugheyho přes roztomile správňáckou Sandru Bullock až ke slizkému a nesmířlivému Kevinovi Spaceym je prostě boží. Oni jsou tu boží ale všichni včetně Samuela L. Jacksona či Donalda Sutherlanda. Jeden z top filmů ze soudní síně s mimořádně sugestivní závěrečnou řečí tehdy sedmadvacetiletého Matthewa McCounaugheyho, pro kterého to byla vlastně první opravdu velká a charakterní role v pravém slova smyslu.

Drama o manželské krizi, portrét složitého vztahu otce a syna a do toho regulérní heist movie v animovaném hávu s laskavými komediálními prvky. Ano, zní to divoce a příliš rozkročeně, jenže Wes Anderson tohle prostě umí. Fantastický dabing ústřední postavy v podání George Clooneyho a takřka dokonalé načasování většiny gagů pak posouvají Fantastického pana Lišáka do zcela jiné škatulky než mezi konvenční animované filmy. V tom tkví ale jeho největší síla – v originalitě, odvážném multižánrovém provedení a typické „andersonovské“ poetice, která (a úplně to chápu) nemusí notně sednout každému, nicméně jí nelze upřít hravost a silný emocionální prožitek.

Magický koktejl té nejčiřejší esence devadesátých let. Boží záporák (je to strašná svině, ale zároveň sympaťák), výborné hlášky (to jsou policajti, pomůžou nám, platíme je z našich daní… když umřeme, zkrouhnou jim platy), parádní akční scény (o uvěřitelnost a fyzikální zákony tu opravdu nejde) a přirozená chemie mezi kráskou v nesnázích a hlavním hrdinou. Navíc ten cast ostatních cestujících je až nečekaně dobrý, protože takhle pestrou paletu individuí (a určitě to nemyslím pejorativně) se povede poskládat jen málokdy. Samotný scénář pak servíruje v podstatě tři po sobě jdoucí konflikty a krystalickým happyendem taky úplně nekončí (pro někoho), což ve výsledku posouvá Nebezpečnou rychlost mezi skutečné klenoty devadesátkových akčních filmů.

Je obdivuhodné, s jak jednoduchými prostředky si John Carpenter vystačí, aby navodil přesvědčivě děsivou a napínavou atmosféru. Prvním pilířem je jeho vlastní soundtrack a druhým zdánlivě ničím výjimečné záběry na prázdné chodníky s padajícím listím. V Carpenterově podání se ale jedná o nesmírně působivou podívanou, která je z tvůrčího hlediska čirým mistrovstvím. Jeden z nejpovedenějších (a komerčně vůbec nejúspěšnější) filmů Johna Carpentera, který se nachází přesně uprostřed mezi áčkovými a béčkovýmí vodami. V tom je asi jeho největší síla, protože může na oko působit příliš jednoduše a lacině, přičemž opak je pravdou.

Lacině groteskní, povrchní a dětinské až na půdu, to rozhodně. Pořád je to ale děsně cool výplach, který prostřednictvím nespolehlivé vypravěčky (na rovinu – mohlo by to ale být jinak?) dává dost okatě najevo, že chce prostě jen bavit a nemá žádné širší ambice. Proto mi jakékoli diskuze o feministickém poselství tohoto filmu přijdou lehce úsměvné, neboť Harley zde bojuje především o vlastní krk a ne o ženská práva (což by si někteří jistě přáli). Pokud jde čistě o Margot Robbie, tak ta se pro tuhle roli opravdu narodila a představuje jednu z mála DC castingových tref do černého. Choreografie akčních scén (ten Chad Stahelski se prostě nezapře) a velmi nápaditá práce s prostředím v bojových sekvencích pak řadí Birds of Prey mezi ty koukatelnější kousky z DC univerza. Jestli chci vidět několik pokračování osudů nějakého výrazného hrdiny ze stáje DC, tak je to Harley Quinn.

Nebýt to dokumentární projekt odehrávající se v reálných kulisách s reálnými lidmi, řekl bych si, že to je pekelně dobrá, zamotaná a hodně konspirační kriminálka. Fakt, že Making a Murderer „pouze“ převádí skutečné události na televizní obrazovky a dává nahlédnout pod pokličku tolik vychvalovaného (alespoň já jsem do té doby měl ten dojem) US soudního systému, je vpravdě zdrcující. Jen trochu vnímavý divák si totiž neustále musí klást otázky, jak by to celé proběhlo, kdyby rodina Averyových „více zapadala do představ manitowocké komunity o dobrých sousedech“ a kdyby Steven v r. 2003 nepožadoval po okresu Manitowoc tak masivní odškodnění (masivní je samozřejmě jen relativně vzhledem k době, kterou musel strávit ve vězení). Není asi nic horšího než být odsouzen ještě před tím, než započne soud a Stevenu Averymu se toto stalo za jeho život 2x! Tenhle brilantní počin Netflixu (a řadím ho k tomu nejlepšímu, co kdy Netflix natočil) ve vás vyvolá empatii, rozčarování, rozhořčení, nepochopení a bohužel nikdy nekončící frustraci jak z motivací a charakterů jednotlivců, tak z fungování justičního systému, jehož schopnost osvobodit neprávem odsouzené se v tomto případě limitně blíží nule. Druhá série v něčem ještě mnohem více odkrývá skandální podobu justičních i forenzních omylů a vybízí ještě k mnohem odvážnějším konspiračním myšlenkám. 1. série: 90%, 2. série: 95%

Vcelku líbivý kompromis mezi velkolepě těžkotonážním a komorním sci-fi příběhem. Co se mi na tom líbilo nejvíc, byla postupná eskalace thrillerových a lehce hororových prvků. Na druhou stranu se nemůžu zbavit pocitu, že z takhle ambiciózního námětu se dalo vytřískat mnohem víc. Po narativní stránce má totiž Anihilace dost velké rezervy a zejména v závěru působí dost neuspořádaně.

"Vzduch je tu tak znečištěný, že včely musí jezdit autem." Sympatická krimi-komediální jízda, jejíž hlavní devízou jsou bezesporu oba hlavní protagonisté, protože jsou to prostě sympaťáci par excellence. Shane Black tu navíc chytře odkazuje na takové klasiky jako L.A. Confidential, potažmo The Usual Suspects, a to si rozhodně zaslouží ocenit. Nice Guys jsou tak ve výsledku supercool nahláškovanou retro jízdou, která se v dobrém slova smyslu ztratila v čase a nejvíce ji asi ocení milovníci devadesátkových krimi komedií.

Vzpoura strojů podle Nolana juniora v produkci HBO. Výchozí pozice tedy více než slibná a obsazení hereckých matadorů Anthonyho Hopkinse a Eda Harrise rozhodně nebylo špatnou volbou. Dokud sledujete první sérii, tak všechno šlape tak, jak má (někdy jsem měl paradoxně pocit, že to je vypiplané až moc, ale to už je asi jen můj subjektivní problém). Celková sevřenost prostředí a skutečnost, že se v podstatě po celou dobu první série vše odehrává v jasně vymezených „fyzických“ mantinelech, mi svým podáním místy připadala až dechberoucí. On je vlastně i ten celkový vývoj příběhu hodně dobrý, resp. finále první série je skvěle vypointované a dává perfektní smysl. O druhé sérii už bohužel totéž říct nelze, protože se na scénu vkrádá překombinovanost a ambice, které nejsou tvůrci schopni naplnit. Měl jsem velký problém druhou sérii dokoukat, a i když to až na naprosté výjimky nedělám, po druhé sérii jsem celý Westworld vzdal. Soudě dle reakcí na 3. sérii jsem nejspíš dobře udělal. Celou první sérii nicméně považuji za to nejlepší, co na seriálovém poli v poslední době vzniklo. 1. série: 90%, 2. série: 50%

Seriálová Terapie těží především ze dvou nosných bodů a těmi jsou kvalitní scénář (který má sérii od série stoupající tendenci) a silné zakomponování terapeutova osobního příběhu do celého vyprávění. Troufnu si říct, že na tuzemském seriálovém poli je Terapie vůbec to nejhodnotnější, co kdy vzniklo a dlouhou dobu nic podobně komplexního a emocionálně strhujícího jen tak nevznikne. Budu jedině rád, když se zmýlím. Terapie má totiž něco, co podobně ambiciózním tuzemským projektům schází, a to je schopnost udržet diváka po celou dobu v permanentní pozornosti. Za mě nejlepší role Karla Rodena. 1. série: 80%, 2. série: 85%, 3. série: 90%