Remedy

Největší problém vidím v obsazení Sebastiana Stana, jehož schopnost vyvolat v divákovi emoce je nulová. Ostatní herečtí veteráni tu působí jako pouhá stafáž a velmi by mě zajímalo, co je skutečně přimělo jít do tohohle přinejmenším prapodivného projektu. Všechny flashbacky jsou dokonale zaměnitelné s jakýmkoliv slušnějším válečným filmem a závěrečné tlačení na pilu (už jsem jenom čekal, kdy se postaví ještě uklízečka, recepční a zahradník) by mělo být trestné. Z nějakého mně nevysvětlitelného důvodu to ale poměrně rychle uteklo, takže ve výsledku vydřené 2*.

Bizarní přehlídka obskurních chovatelů zvířat, která má v určitých momentech mnohem blíže k hodně špatné gangsterské historce z prostředí rednecků než k prostému dokumentu o zvířecích chovatelích. Joe je samozřejmě v centru veškerého dění a i přes má veškerá přezíravá hodnocení jeho osoby nelze upřít této personě velké charisma a vytrvalou schopnost vybruslit (téměř) ze všech problémů. Tiger King je v jistém ohledu smutnou výpovědí dnešní doby, kdy podobně nechvalně proslulí lidé ve velké míře těží z benefitů sociálních médií a dávají často naprosto nezřízeným způsobem průchod svým exhibicionistickým choutkám, které často útočí na ty nejnižší pudy. Netflix si každopádně zaslouží poklonu za toto věru monstrózní dílo, které je z hlediska svých produkčních hodnot a úrovně dramaturgie zatraceně promakanou záležitostí.

Je skoro až nestydaté, jak moc zde Angelina ční nad ostatními hereckými kolegyněmi. James Mangold si ještě před svou blockbusterovou kariérou na přelomu tisíciletí střihl drama z takové „lepší léčebny duševních chorob“, u kterého se mj. podílel i na scénáři. Výsledek není vůbec špatný, nicméně při srovnání s ikonickým Přeletem působí Narušení jako takový chudší bratříček. Vyjma výtečného (a po právu oceněného Oskarem) výkonu Angeliny Jolie postrádá celé vyprávění nějaký silnější moment, který by se nesmazatelně vryl do paměti (zase se vracím k Přeletu, kde je podobných momentů hned několik). Pořád je to ale poměrně dobře vystavěné drama o překonání vlastních strachů a překročení svého stínu, které je celkově nadprůměrné.

Ten film se tváří jako strašně ambiciózní thriller, leč musím poznamenat, že závěrečná pointa je z hlediska logiky hodně vratká. Přesto nemůžu říct, že bych se nebavil, protože ty thrillerové (místy až lehce hororové) prvky tu fungují vcelku dobře. Problém jednoduše vidím v tom rozseknutí, kdy se odkryjí všechny karty a celé to nedává úplně smysl. Když se ale budete držet slušné atmosféry a zredukujete své nároky na přesvědčivé rozuzlení, nudit se určitě nebudete.

Inspirace nolanovskými motivy tu sice smrdí na sto honů, na druhou stranu zápletka je veskrze originální. Potěší neokoukaní herci, kteří tak nějak šablonovitě přesně splňují to, co je třeba. Žádné herecké ani jiné exhibice tu zkrátka nečekejte, Jamin Winans si prostě „jede to svoje“ a mám neodvratný pocit, že je ve své bublině spokojený a je zcela očištěn od jakýchkoliv vnějších hodnocení. Jestli k nějakému filmu dobře padnou přívlastky autorský a osobitý, bude to právě The Frame. Co sráží výsledný (jakkoliv pořád hodně dobrý) dojem, jsou evidentně těžce podfinancované triky. Nacpat do toho třeba o 50 mega víc, kdoví, jak by to dopadlo.

Tajní vojáci z Benghází patří mezi ty sympatičtější počiny z repertoáru Michaela Baye. Vyjma fakt dobrého vizuálu potěší skvěle padnoucí casting v čele s Johnem Krasinskim. Samotné téma logicky svádí k patosu a lacinému americkému patriotismu, nicméně v tomto ohledu jsem byl velmi příjemně překvapen. Bay totiž nevykresluje ústřední charaktery jako černobílé armádní mašiny či pominuté zelené mozky, ale spíše jako „hrdiny všedního dne“, kteří se vyjma služby vlasti hlavně těší na návrat domů za svými rodinami. Výrazné polidštění ústředních postav tak dodává celému filmu sympatický humanistický rozměr.

Jedna * za námět, druhá * za casting Scarlett Johansson. Největší problém vidím v tom, že jak procentuálně roste využití mozkové kapacity, tak to začíná být až příliš velký guláš. Ze začátku to působí fajn a byl jsem vlastně dost zvědavý, co se zároveň s přibývajícími procenty bude dále dít. Bohužel jakmile začne Besson směřovat k podstatě veškerenstva, tak to jde celé do kopru. Na jedno nedělní podívání je to asi OK. Zaplaťpánbůh za tu krátkou stopáž.

Už z podstaty je těžké přetransformovat podobný námět nějak seriózně do reality. Každopádně oceňuji skutečnost, že do popředí tu především vystupuje úděl hlavní postavy a dochází k poměrně přesvědčivému nabourávání zažitého stereotypu, podle kterého je vlastně skvělé být stále mladý. Rozvíjení tohoto motivu je vlastně dost silné a konflikt s postavou ztvárněnou Harrisonem Fordem je zajímavý. Ve výsledku je to přesně mezi 3* a 4*, protože jsem se nějak nemohl zbavit pocitu předčasného a ne úplně přesvědčivého závěru. Typický příklad filmu, u kterého bych (nejspíš) po druhé projekci šel s hodnocením dolů. Po prvním zhlédnutí jsou to takové vratké 4* zejména za ten neotřelý námět a v rámci možností nápaditý styl vyprávění.

Závěrečná půlhodina je jedním z nejintenzivnějších a nejpůsobivějších finále, co jsem kdy viděl. Ke všemu navíc je tu naprosto odzbrojující finální myšlenka, která je krystalicky jednoduchá, ale v kontextu celého filmu nesmírně silná. Jamie Foxx předvádí v jedné ze svých nejlepších rolí parádní performance nekompromisního agenta FBI, kterému kromě důvtipu a hrubé síly není cizí ani lidskost a empatie. Casting se celkově hodně povedl a při absenci patetického či jinak křiklavě smířlivého konce se skutečně jedná o výstavní žánrový kousek. Společně s Lone Survivor asi nejlepší dílo od Petera Berga.

Špička thrillerového žánru se světovými parametry. Kouzlo dobrých španělských thrillerů jsem objevil už dávno, ale El cuerpo je svým podáním, přesvědčivými charaktery a tajuplnou atmosférou skutečný žánrový klenot. Nejvíc se mi líbila ta důslednost ve všech aspektech, protože to opravdu skvěle šlape scénáristicky, režijně i herecky. Jak moc je to ve výsledku „seriózní a uvěřitelné“, je mi srdečně jedno, protože je to prostě pekelně dobrej biják.