Remedy

Prapodivná směsice videoherního looku, velkých ambicí a totální scénáristické bezradnosti. 1917 vlastně není ničím strhující a jeho tolik proklamovaná “jednozáběrová výjimečnost“ mu paradoxně velmi škodí. Po celých 120 minut je ten film totiž útrpně stejný, což nezachrání ani účast velkých jmen (která tu mají navíc jen trochu větší cameo role). Bližší napojení na oba hlavní protagonisty tu představuje až nadlidský úkol, protože jejich postavy jsou jednoduše jalové a nepoučitelné.

Bojové scény celkem labůžo, dobová (digitální) stylizace Španělska na konci 15. stol. působivá. Proč tedy jen 2*? Způsob, jakým to celé drží pohromadě, mi přišel přinejmenším podivný. V jistém ohledu je to celkem stylová videoherní adaptace. Na druhou stranu to v některých momentech až příliš připomíná čistě videoherní sekvence na úkor větší filmovosti, což teoreticky mohou ocenit hráči původních her. Jenže to není můj případ.

21 Bridges je velmi slušná žánrovka, která se na konci docela zajímavě (jakkoliv předvídatelně) větví a má v podstatě dva závěry. Naturalita přestřelek se místy solidně blíží tomu nejlepšímu od Michaela Manna. Chadwick Boseman se ze všech sil snaží dokázat, že opravdu hrát umí a vlastně se mu to celkem daří.

Sympatická volovina, popř. slimákovina, která skvěle funguje jako čistý odraz té nejbéčkovější osmdesátkové éry. Dokonalé naplnění všech očekávaných žánrových klišé je až roztomilé a pod 3* jít jednoduše nemůžu, páč je to pořád dost zábavné (i když přihlouple).

Dělat podobně angažovanou tvorbu je strašně těžké, protože je to politicky ošemetné a třaskavé téma. Na Spikovi Lee si cením té zarputilosti, s jakou už přes 30 let točí filmy, které se nějakým způsobem dotýkají černošské komunity. Tohle rané dílo je z hlediska castingu, soundtracku a hlavně velmi vyváženého scénáře fascinujícím pohledem na jednu newyorskou „multikulturní“ ulici, kde během extrémně horkého letního dne dojde k vyhrocení již dlouho bobtnajícího konfliktu. Vlastně tu není nikdo krystalicky dobrý ani špatný a to se mi na tom líbilo nejvíc. 4,5*

Oproti jedničce je to narativně o mnoho ambicióznější a překvapivě to i dobře funguje. Snaha o budování jednoduché mytologie je vlastně dost sympatická a nápaditě vyplňuje většinu klidnějších nenásilných pasáží. Skvělý příklad filmu na opakované zhlédnutí, kde budete pokaždé fascinováni bezchybnou bojovou choreografií, kterou jinde vskutku nenajdete.

Že by se mi mohl až tak líbit komorní dvouhodinový film o britském módním návrháři z 50. let minulého století, jsem si před projekcí (kterou jsem dlouho iracionálně odkládal) nedokázal moc představit. Jenže P.T. Anderson je "nadrežisér" a s celým filmovým médiem nakládá podobně jako Reynolds Woodcock s látkou. Ta maniakální posedlost perfekcionismem je příznačná jak pro postavu Daniela-Day Lewise, tak pro P.T. Andersona. Nit z přízraků je v něčem až úzkostlivě křehce (a zároveň geniálně) vyprávěný příběh o kontrastu obsesivního charakteru se zdánlivě nevinnou a jemnou duší. Vztah ústřední dvojice je pro mě každopádně jedním z nejbizarnějších vztahů, které jsem kdy ve filmu viděl.

Rian Johnson stvořil v rovině scénáře vcelku poutavé dílo, jehož první a poslední třetina se nese v duchu standardního whodunnit schématu. Prostřední část se trochu nečekaně promění v měšťácký boj o dědictví, což má za následek razantní zpomalení celého vyprávění. Dlouho jsem přemýšlel, jestli je to hlavní nedostatek nebo jestli právě touhle žánrovou šarádou Johnson nápaditě upgradoval koncept standardní kriminálky. Vzhledem k tomu, že jsem po druhém zhlédnutí mnohem více docenil i tu “prostřední společenskou rovinu“, tak považuji Knives Out za jednu z nejnápaditějších kriminálek posledních let. Navíc ten silný morální (možná až dojemně působící) kredit Craigovy postavy je uvěřitelný a v dnešní době setsakra potřebný.

Nekompromisní akční řežba, která navzdory brilantní bojové choreografii působí zejména ve své druhé půlce lehce repetitivně. Výsledný dojem je každopádně hodně silný, protože něco podobného jsem asi nikdy neviděl. Dokonalý příklad filmu, kde samotné postavy hrají pouze druhé housle a kde je vše přísně orchestrováno pro intenzivně-brutální akční zážitek.

Sirotci z Brooklynu (což je český překlad knižní předlohy a mimochodem mnohem lépe vystihující název než Temná tvář Brooklynu) jsou hodně povedeným výletem do noirového New Yorku z konce padesátých let minulého století. Troufnu si říct, že v rámci současného diskursu reprezentuje tento druhý film Edwarda Nortona silný odklon od mainstreamu, kdy od diváka vyžaduje kromě empatie také notnou dávku pozornosti. Plně koncentrovaný divák je ale posléze odměněn vícevrstevnatým příběhem, jehož jednotlivé části má Norton jak scénáristicky, tak režijně zcela pod kontrolou. Ať už se jedná o otázky rasismu, korupce či obecné sociální nerovnosti, všechno má zde své pevné místo a tvoří dohromady hodně slušný celek. Občas jsem se nemohl zbavit pocitu, že to je celé až moc okatě nablýskané, lehce teatrální a manýristické, ale to by byla asi jediná opravdová výtka. Navíc Norton měl poprvé v plánu zrealizovat celý projekt už před dvaceti lety, takže jde nejspíš o jeho vysněné a téměř plně autorské dílo, které si chtěl prostě udělat po svém. Kdo se ovšem naladí na jeho vlnu, bude hodně spokojen.