Remedy

Přesně tohle jsem potřeboval. Akční nářez z té nejryzejší kategorie B se sebeparodujícím hláškujícím hlavním hrdinou, kterému dělá parťáka jedna nádherná prcinka. Nadstandardně potěšující akční výplach se skvostnými zpomalovačkami a příjemnou stopáží. V IMAXu to musel být ve 3D kurevský nářez. Jednou za čas se zamiluju do nějakého béčka a mám potřebu si ho pouštět opakovaně v poměrně krátkých časových rozestupech. Dredd je přesně tím případem. Ma-Ma is not the law. I am the law. Judgement time!

Petr Václav mě vlastně spíš nasral než potěšil. I když jeho Cesta ven je velmi daleka toho být tendenční a nelze ji charakterizovat jinak, než že pouze „popisuje či zachycuje“, je v konečném výsledku spíše psychologicko-rodinným dramatem (vycházejícím samozřejmě ze sociálního základu), občas až nezvykle intimně emocionálním (a proto mě to tak nasralo, protože jsem čekal něco více zobecňujícího). Byly tu totiž chvíle, kdy jsem opravdu neměl daleko k slzám a kdy jsem musel sám sebe opakovaně ujišťovat, jak se vlastně suprově mám (vystudoval jsem VŠ, mám slušnou práci, auto, byt…). Jediné, s čím jsem naopak měl trošku problém, byla atraktivita hlavní hrdinky (Klaudia Dudová je bezpochyby velmi hezká) a pak její až nezvykle vysoké morální zásady. Možná je to důsledek mého vlastního omezeného rozhledu, ale Žaneta mi přišla někdy prostě až moc super. Jinak si ale dovoluji Petru Václavovi složit poklonu za to, jak sugestivně a citlivě toto stále velmi obtížně uchopitelné téma natočil. Neherci nevadili, naopak místy lehce nemotorně přirozené herecké projevy prohlubovaly autenticitu celého díla.

The Wire může z nejrůznějších důvodů vyvolávat pocit, že se jedná „pouze o poctivý, civilní, realistický a nepřehypovaný seriál z kriminálního prostředí“, kde je kromě drogových dealerů pozornost věnována taktéž policii, justici, politice i osobním příběhům, ale to by bylo velmi zjednodušené, nepravdivé a zcela neadekvátní vůči tomu, jak obrovskou kvalitou celý seriál oplývá. Prvně je třeba zmínit, že tempo je po celou dobu v podstatě velmi rozvolněné (rozhodně ale ne v pejorativním slova smyslu), pozornost je často věnována zdánlivě nepodstatným detailům, které však ve spojení s ostatními „zdánlivými nepodstatnostmi“ mnohdy rafinovaně vyústí v nečekanou pointu. Trošku bych kecal, kdybych tvrdil, že se děj občas (zejména ke konci série) nevyhrotí, ale zkuste to srovnat se špičkovými kriminálními seriály např. z produkce ShowTime, kdy většinou dvě až tři poslední epizody v rámci probíhající série často opravdu ponoukají k infarktu. The Wire se soustředí na realistický/naturalistický popis prostředí, dává mnohdy až děsivě nahlédnout jak do detailů a způsobu fungování policejního vyšetřování, tak do principů a „pouličních zásad“, na kterých stojí obchod s drogami. Atraktivita a jedinečnost zde tkví opravdu v něčem jiném, než ve „vyhrocenosti děje“ a infarktových scénách. Občas si budete říkat (nebo alespoň já jsem si to říkal), jestli byste nechtěli od tvůrců ještě něco více – ještě hlubší vhled do toho samostatného světa plného hnusu, vydírání, ukojování osobních ambicí či naprosté bezohlednosti, pokud jde o prosazení vlastních zájmů. Finální dojem po pěti výtečných sériích Vás ale přesvědčí (mě tedy určitě přesvědčil) o tom, že The Wire je natolik komplexním, rafinovaným a jedinečným projektem, že se do něj více už prostě nemůže vejít. Takový pocit se dostaví opravdu jen ve výjimečných případech, kdy si na konci nějakého seriálu říkám, že jsem vlastně viděl všechno, co se v rámci daných témat dalo obsáhnout. The Wire je vedle Six Feet Under a první série True Detective dalším seriálem, o kterém to mohu s čistým svědomím prohlásit. A i když nadpozemsky miluju postavu Dextera, tak jsem stejný pocit uspokojení po zhlédnutí všech sérií rozhodně neměl. The Wire hned od prvního dílu nasadí vysokou laťku a až do samotného konce ji bez větších výkyvů udrží. Pozoruhodná kombinace scénáristické geniality, parádních postav, perfektně padnoucího soundtracku a až neuvěřitelně konsistentní kvality všech sérií.

Půvabná tragikomedie vystavěná na brilantních postavách, nekonvenčním soundtracku a několika velmi emotivních scénách. V podstatě je to taková nenápadná óda na životní ztroskotance, která velmi sympaticky demonstruje kontrast mezi tzv. „lepší či vyšší společenskou vrstvou“ a „nižší či horší společenskou vrstvou“. Zároveň ale nevykresluje ty „objektivně slabší“ jako nějaké oběti nebo méněcenné bytosti. Malá Miss Sunshine naopak dojemným způsobem zobrazuje, že v těchto rodinách, které se často potýkají s existenčními problémy, jsou v určitém okamžiku její členové mnohem více schopni vzájemného pochopení a dokáží ve správný moment držet při sobě. Závěrečné taneční číslo je naprosto famózní a v pravém slova smyslu vystihuje to, čemu se říká „umění bořit i ty nejhlouběji zakořeněné konvence“.

Estetický orgasmus. Nolan si v tomto případě nesmírně poctivě vyhrál s poetikou vesmíru a společně s Vesmírnou odyseou a Kontaktem řadím jeho Interstellar k tomu nejlepšímu, co vzniklo na téma „objevování nových světů“ (ať už ty světy objevovat chceme či musíme). Matthew McConaughey byl samozřejmě sázkou na jistotu vzhledem k jeho aktuálně obrovské popularitě, ale ta role mu opravdu sedla jako prdel na nočník. Plus opět Anne Hathaway, kterou jsem nikdy nepovažoval za žádnou extra herečku a jsem strašně rád, že mohu již od The Dark Knight Rises významně přehodnotit názor. Samotný film je typickým Nolanovým trademarkem posledních let, tedy velmi komplexním dílem s hutným dějem v několika rovinách, virtuózní režií a tradičně brilantním soundtrackem Hanse Zimmera. Samozřejmě ne tak zásadní a přelomové jako Kubrickova Vesmírná odysea, nicméně Nolanovi lze k dobru přičíst lidský rozměr celého příběhu a v některých momentech neoddiskutovatelnou (vzkazy ze Země) emocionální smršť. Vzhledem k danému žánru může být těžké si to vůbec připustit, ale stejně tak jako u Inception (kde to také mnozí neviděli či nechtěli vidět) se v podstatě jedná o velmi osobní dílo, kde je naplnění osudu hlavního hrdiny přímo svázáno s vyřešením nějakých osobních problémů či dokonce emocionálních traumat. A Nolan tu hlavně tvrdí, že v podstatě klíčem ke všemu je láska, takže je to jasné :))))

Snaha šokovat za pomoci explicitních záběrů, odporných vulgarit a ukázky té nejvyšší míry lidské imbecility je v tomto ambiciózním projektu Tomáše Magnuska velmi intenzivní a zároveň neskutečně naivní. Ale jak zde již bylo ostatně poznamenáno, křečovitá snaha o co „nejtragičtější a nejdramatičtější“ podání zde ve finále působí naprosto opačně. Výsledkem je potom stav, kdy „hluboké, dramatické či vážné“ scény působí jako vynikající parodie, nad kterými se nelze než upřímně zasmát, ale v žádném případě je nelze brát vážně. Vidím zde jedno velikánské nebezpečí, neboť Tomáš Magnusek je především businessman a velmi důvtipně se svezl na stále aktuální protiromské náladě, kterou přetavil do svého podnikatelského záměru, ze kterého vyždímal nemalé prachy. Aniž bych se chtěl nad kohokoli povyšovat, tak mám obavu, že prostí a jednodušší lidé se v tomto populistickém a demagogickém počinu „mohou najít“ a v tom nejčistším slova smyslu se seberealizovat. Ti prozíraví, přemýšlející a sečtělí nikdy nebudou brát Magnuska vážně a maximálně se pousmějí nad někdy až roztomilým amatérismem, který zdobí celou bastardskou ságu. Bohužel u druhé skupiny obecenstva bude docházet pouze k dalšímu prohlubování jednostranné nenávisti vůči minoritě, což nikdy nemůže přispět k jakémukoli posunu v řešení ***** otázky. Pokud o sobě Magnusek tvrdí, že on je ten, který se nebál a pouze poukázal na to, co je očividné a všichni se to bojí veřejně vyslovit, mohu s tím v redukované míře souhlasit. Ovšem způsob, jakým to udělal, je tristní, tragikomický, parodizující a bohužel může mít velmi negativní dopad na ty skupiny obyvatel, které jsou velmi snadno ovlivnitelné. Druhý a třetí díl už jsem ani nedokoukal, protože se to prostě nedalo i navzdory té tragikomičnosti a postupně stále více kynoucímu Magnuskovi.

Martin McDonagh prokázal své vypravěčské umění již ve svém vynikajícím debutu In Bruges, kde excelovali geniálně sehraní Colin Farrell s Brendanem Gleesonem. McDonagh je původně dramatikem a divadelním režisérem, což má za následek, že dialogy pod jeho taktovkou jsou parádně vybroušené a mají neskutečné koule (nezdráhal bych se lehkého srovnání s Tarantinem, kterého považuji za krále dialogových výměn s nečekaným koncem). Sedm psychopatů lze sice považovat za více mainstreamovou záležitost než zvrhle idylickou prvotinu natočenou v „prdeli světa“, nicméně z hlediska kvality scénáře a údernosti dialogů se stále jedná o extratřídu. Absurdita, naturalismus, mimořádně vyšinuté postavy, pekelné hlášky a místy černočerný humor sympaticky vzdávají hold takovým jménům jako Tarantino, Scorsese či De Palma. Divadelní soustředěnost z McDonaghova debutu byla nahrazena notnou dávkou absurdity a exponenciálně rostoucí brutality, což dohromady uhnětlo lehce úchylný, nicméně stále velmi půvabný a líbivý snímek. S velkým příslibem do budoucna, samozřejmě.

OBSAHUJE MÍRNÉ NÁZNAKY SPOILERŮ. To nejlepší z těch nejtemnějších kriminálek navrch podpořené sociálně-politickou tématikou a brilantní osobní rovinou. Tenhle švédsko-dánský MOST je opravdu téměř dokonalá podívaná, v některých aspektech zároveň velmi alarmující a v porovnání s ostatními kriminálními seriály až nezvykle osobní. I přes obrovský důraz na osobní rovinu je celý seriál až podivuhodným způsobem konsistentní a všechny dějové linie jsou perfektně vyváženy (nemusíte tak mít obavy, že by kvůli pečlivému sledování charakterů hlavních hrdinů byla rovina vyšetřování odfláknutá - naopak její sofistikovanost je velmi vysoká a v ničem si nezavdá se špičkou hollywoodské produkce v daném žánru). Pokud pominu formální složky, které nezaostávají za současnými seriálovými vrcholy ani o píď (parádní kamera, střih, hudba a odtažitě chladná atmosféra), přináší tento seriál zároveň velmi důležité poselství o dnešní době. Je v podstatě úplně jedno, kolik toho reálně ta či ona vláda koná či nekoná pro své občany – důležité je totiž zejména to, jaké reakce ve společnosti vyvolává. Bron/Broen je v tomto ohledu pozoruhodnou paralelou, neboť nejrůznější „zločinci“ mohou být čas od času (skoro se mi chce napsat, že stále častěji) považováni za hrdiny/ochránce/spasitele, neboť chrání tzv. veřejný zájem a operují tam, kde toho vlády nebyly schopny. Jestli je to ve finále celé habaďůra a divadlo na lidi jen z důvodu nějakého „vnitřního ospravedlnění“ či odvedení pozornosti, je samozřejmě věc druhá. Na tomto fenoménu je nicméně alarmující, že se lidé vůbec dokáží identifikovat se zločinci a že jim prostě tak nějak potichu či veřejně vyjadřují podporu (a to i když zabíjí jiné lidi). Pokud jde o ústřední dvojici (Saga Norén jako puntičkářská a vynikající policistka, která je ale na emoce chladnější než psí čumák a Martin Rohde coby pupkatý polda, který má vše spíše na salámu), je zejména zajímavé sledovat, jak se Saga pod Martinovým vlivem stává méně otravnou kolegyní, která postupem času dokonce dokáže projevit i upřímné emoce (což je i samozřejmě logický důsledek toho, že si k Martinovi vytvoří velmi blízký vztah, který má ve finále ovšem své pevné hranice…). K celkovému dojmu pompéznosti ještě přispívají výtečné obrazové kompozice, které prostřednictvím leteckých záběrů prezentují krásy Malmö a Kodaně, přičemž v popředí je samozřejmě hlavní spojnice mezi oběma městy/zeměmi, na které to všechno začíná. Series I - 100%, Series II - 90%

Jenji Kohan a opět její fantastická schopnost stvořit komplexní, zdánlivě vedlejší postavy, které dodávají celému příběhu mnohdy větší šťávu než hlavní protagonistka. OITNB je celkově nesmírně kompaktní záležitost, kde jsou k vidění tuny vynikajících hereckých výkonů (a to jak bělošských, tak černošských či hispánských) a spousty citlivých, velmi dojemných životních příběhů, které se zajímavě vyvíjí a často vzájemně proplétají. Zároveň se z určitého pohledu může jednat o menší hru s diváckými očekáváními, neboť OITNB lze jen stěží klasifikovat jako „syrové vězeňské drama“, ve kterém by hrdinky sváděly neutuchající každodenní boj za přežití v lapáku. Co vás na první pohled může zarazit, je vcelku mírný vězeňský režim, kde je ve větší míře umožněn volný pohyb po zařízení a přilehlých prostorách. S trochou nadsázky lze konstatovat, že jde o jakési „rodinné prostředí“, které je pro některé vězenkyně stravitelnější než život na svobodě, kde se o sebe musí samy postarat. Může to znít lehce absurdně, ale pro některé postavy v OITNB je vězení spíše domovem, ve kterém mají dokonce něco jako svou rodinu. Nezřídka kdy jsou hrdinky prezentovány jako oběti špatné a zlé společnosti, která jim nebyla za života „venku“ schopna zajistit odpovídající podmínky, a proto nakonec skončily ve vězení. Spíše než „pure prison story“ je tak OITNB v drtivé většině konverzačním/sociálním dramatem, které je občas odlehčeno nějakou pekelnou hláškou... What'd you guys do about pussy in Iraq anyway? Did you fuck camels? Postavy jsou zde navíc napsány velmi citlivě, ale přesto tak nějak civilně a uvěřitelně, tudíž veškeré emoce budete v menší či větší míře nuceni prožívat jako jedna žena (obyčejně se říká "jako jeden muž", ale tady je těch žen přece jen nezanedbatelně více :)))

I navzdory faktu, že geniální bratři Coenové zde vystupují pouze v roli výkonných producentů, je i toto seriálové Fargo velmi coenovské (což je samozřejmě velmi dobře). Hypnotický styl, bizarní postavy, několik propojených příběhů a brilantní dialogové výměny, které občas končí velmi nečekaně, tvoří dohromady velmi působivé dílo, které sympaticky vzdává čest původnímu filmu a zároveň jej v mnohém obohacuje. Hranice mezi úchylnou groteskou a existenciálním thrillerem je i zde velmi tenká, na druhou stranu vnitřní boj diváka s tím, co že to vlastně sleduje, je jednou z hlavních zbraní seriálového Farga (což není nepodobné původní filmové verzi). Možná to bude znít hloupě či prvoplánově, ale mně se prostě nejvíc líbí, že i přes veškerou brutalitu a explicitní násilí je to celé ohromně zábavné. Prospěchářský Martin Freeman a psychopatický B.B. Thornton jsou herecky naprosto bezchybní.