Remedy

Nakonec ta propast mezi Webbem a Raimim nebyla tak velká, jak jsem se zprvu obával. Sam Raimi je jako režisér samozřejmě o třídu výše než Marc Webb, což ovšem notně nemusí znamenat, že by Webb nedokázal utvořit dobrý a místy i docela vtipný film o mém nejoblíbenějším superhrdinovi. Je to sice o něco více dětinské než Raimiho jednička, nicméně Andrew Garfield jakožto Peter Parker the 2nd příliš chyb nemá - spíš jsem se chvílemi přistihl, že je mi možná i sympatičtější než až přehnaně geekovsky působící Tobey. Před dvěma hodinami bych nevěřil, že se tak moc budu těšit na pokračování. Jo a ta větší angažovanost "nové Mary Jane“ jakožto "supporting superhero girl" nebyla vůbec špatná.

David Fincher za velkého přispění mistra Kevina Spaceyho opět posunuje hranice televizní zábavy a ukazuje znovu všem velmi dobrým režisérům, že on je prostě ještě o kus lepší. Jeho úvod první série House of Cards je naprosto fantastický a i v dalších dílech, které sám pohříchu nerežíruje, je jeho ruka sakra znát. Frank Underwood pro mě představuje takového politického Tony Montanu, který místo svého „little friend“ využívá svých psychopaticky dokonalých manipulativních metod k fanatickému prosazení svých zájmů a hlavně ke své seberealizaci. Není možné si nevšimnout, že čím větší prasárna se Frankovi povede, tím je ta svině šťastnější a cítí se spokojeněji. Absolutně bych se zdržel jakékoli komparace či polemiky ohledně toho, jestli je to příliš přitažené za vlasy nebo jestli to naopak vcelku věrně zobrazuje americkou politiku zevnitř, protože tady jde především o prožitek a navíc je to místy taková jízda, že o tom prostě ani nestihnete uvažovat. Čirá scénáristická genialita, neskutečné tempo, které skutečně vydrží až do konce celé série, herecká virtuosita a velký příslib do budoucna. Ještě, že Tě pořád máme, Davide.

Nymfomanka měla něco, co žádný Trierův film doposud neměl a tím byla velmi dlouhá a rozsáhlá reklamní kampaň. Kdo ví, jestli bychom se tohoto opusu vůbec dočkali, kdyby tenkrát Lars na té slavné tiskovce v Cannes neoznámil, že jeho příštím filmem bude několikahodinové porno. Mám tu tiskovku stále v živé paměti, protože Trierovo „Final Solution with Journalists“ se opravdu nedá jen tak zapomenout. Pokud jde o samotný film, Nymfomanka se nese v duchu tradice dvou posledních Trierových filmů, nicméně nutno poznamenat, že oproti Melancholii a Antikristovi není úvod tak silně stylizován z hlediska obrazu, což je ovšem poté bohatě kompenzováno na Triera až nezvyklou vizuální hravostí (ne, že by Lars nebyl jinak vizuálně kreativní, ale on si tu místy spíš opravdu „JEN“ hraje). Nelze si nevšimnout, ze z hlediska obrazové "roztěkanosti" se jedná o Trierův ve skutečnosti nejklidnější film (na druhou stranu ruční kamera má zde samozřejmě své pevné místo, koneckonců je to pořád Trier...). Spíš jsem tím chtěl naznačit (nebo třeba Trier to tím chtěl naznačit), že se jedná o závěrečný díl trilogie deprese a může to symbolizovat snahu o jakési umírněné zakončení, čemuž odpovídá intenzita užívání ruční kamery (u Melancholie jsem na premiéře seděl ve druhé řadě a po 10 minutách mě z toho neustálého těkání kamery ošklivě bolela hlava). Jinak je s podivem, že takto kontroverzní námět s velmi kontroverzní kampaní nakonec vyústil vlastně v jeden z nejméně skandálních a kontroverzních filmů v celé Trierově filmografii. Začínám být přesvědčen o tom, že Lars von Trier není „jen“ geniální filmař-manipulátor, ale také člověk s neuvěřitelným marketingovým citem a v neposlední řadě (v poslední době) úspěšný byznysmen. Já mu to za sebe zcela neupřímně přeju, protože je stále věrný svému stylu a jeho autorský otisk je i nadále velmi silný.

Zaplaťpánbůh, že existují stále takoví tvůrci jako Lena Dunham. Girls jsou naprosto bezprecedentním seriálem, pokud jde o zažité stereotypy tak, jak je vnímáme my (v tomto případě tedy my, televizní diváci). Někde jsem četl přirovnání o jakémsi „vážnějším Sexu ve městě“. Přijde mi to lehce úsměvné, protože jediná paralela je zde opravdu a pouze v tom, že v centru dění jsou jsou převážně ženy/dívky. Nechci tu nějak prvoplánově kritizovat Sex ve městě (první řada mě docela i bavila), spíš chci poukázat na to, že Girls jsou prostě něco úplně jiného a na současném poli seriálové produkce působí velmi osvěžujícím dojmem. Girls jsou totiž realistické, zároveň velmi humorné, někdy dojemné, někdy cynické, nicméně všechny postavy jsou ohromně zajímavé a představují neoddělitelnou součást celku. Chápu, že to budou mnozí odsuzovat s tím, že je to až moc „divné a na dnešní dobu takřka undergroundové“, nicméně Lena Dunham je velmi chytrá osůbka a není úplně těžké odhadnout, na jakou cílovou skupinu tím míří. Co mi imponuje asi nejvíc, je skutečnost, že postavy v tomhle seriálu nejsou ani moc krásné (tak jako dobře, Marnie je kus, ale stejně jí to dlouho k ničemu moc není), ani moc chytré, ani moc úspěšné a ani třeba pohádkově šťastné (takhle extrémně by se to dalo přiměřeně charakterizovat i obráceně). Jsou to prostě lidé z masa a kostí, kteří se protloukají životem a hledají své místo – někdy s humorem, někdy tragikomicky, někdy vás dojmou k slzám a někdy je vám za ně strašně trapně. Je to opravdu hodně jiný seriál, protože jede po úplně jiné vlně než 95% ostatních seriálů. Na závěr bych chtěl říct, že takto nízké hodnocení nechápu, ale to bych lhal. Chápu ho totiž velmi dobře.

Po technické stránce bez diskuze povedený film, ale celé to šílenství kolem něj mě úplně minulo. Hlavně jsem čekal něco úplně jiného než komorní film o opicích na cracku (vyjma vyhypovaného finále na mostě) plus James Franco a jeho asi nejhorší herecký výkon ever taky moc ničemu nepřidal. Jsem asi buran, nedokážu ocenit opičí inteligenci, pokusy na zvířatech mi nevadí a osobně považuji Zrození planety opic za největší bublinu posledních let. Hlavně to postrádá jakékoli emoce (opravdu nebudu plakat, když lehce vyšinutý monkeykeeper pokropí Ceasara troškou vody kvůli poslušnosti).

Bylo to takové… nekonsistentní. Režisér původního zpracování Larssona si s sebou vzal Noomi Rapace, dostal lehce nadprůměrný scénář a pokusil se o jakousi gangsterku s romantickou linií. Ne, že by Colin Farrell nebo Noomi Rapace hráli špatně, to v žádném případě, ale už jen ten vlastní proces jejich sblížení a dalšího sbližování byl celkem podivný. Hlavní problém vidím v přístupu k látce a v tom, že Oplev zřejmě do poslední chvíle neměl jasno, co chce vlastně natočit. Jednotlivosti OK, některé akční scény dokonce výborné, ale celé to drží pohromadě velmi zvláštním způsobem.

Oliver Stone i ve svém pokročilém věku stále omračuje kreativitou (tentokrát je opět mimořádně dynamická režie podpořena navíc správně úderným „pulp scénářem“) a velmi důrazně posílá vztyčený prostředníček těm, kteří by jej snad chtěli házet do starého železa. Tolik energie, tolik nápadů, tolik skvělých herců, tolik spontánnosti a vlastně velmi (ne)divácký závěr jsem v takovéto míře v poslední době nikde moc neviděl. Tohle je ten Stone, který mě vždycky bavil nejvíc, ať už v Natural Born Killers nebo v U-Turn. Něco z bratří Coenů, něco od kámoše Quentina, nicméně ve spoustě věcech je mistr stále velmi originální. Plus je to celé silně návykové :)))

Mimořádně zneklidňující a velmi sugestivně působící vize globální epidemie. Je udivující a zároveň fascinující, jak si Soderbergh i s těmi všemi hereckými esy stále zachovává svůj chladný odstup, je opět velmi neosobní a ponechává většině hvězd jen opravdu minimální prostor. Odměnou mu za to budiž „malé“ herecké výkony par excellence, které ve spojení s Martinezovou brilantní hudbou uhnětly nesmírně inteligentní film, který sice neosloví širší diváckou obec, ale velmi důrazně potvrzuje Soderberghovy kvality a hlavně to, že si prostě dovede a chce dělat věci po svém. Takových tvůrců je v současné době skutečně pomálu, proto bychom si jich měli velmi vážit.

Skoro jakoby ten Soderbergh proti tomu farmaceutickému průmyslu něco měl. Po globální Nákaze jsou tu komornější Vedlejší účinky, které svým vyzněním opět nepopisují princip samotné farmacie kdovíjak dušínovsky. Ten problém se samozřejmě netýká pouze farmaceutického průmyslu (což je o to horší), nicméně kde je příležitost, tam je i člověk. Strašně se mi líbilo to zpočátku pomalé, až nervózní tempo, které možná trochu násilně v poslední třetině brutálně vygraduje, aby vás nakonec velký Steven přesvědčil, že některé věci opravdu nemusí být, jak se na první pohled zdají. Geniální práce s kamerou, která skvěle podtrhuje pocity hlavní postavy SPOILER (s těmi pocity je to sice trochu úsměvné, ale kdo viděl, určitě ví, jak to myslím:)) KONEC SPOILERU, Soderberghova soustředěná a opět velmi sugestivní režie v kombinaci se zneklidňujícím soundtrackem pro mě dohromady představují jeden z nejlepších Soderberghových filmů posledních let.

Druhý celovečerní film Christophera Nolana názorně demonstruje jeho scénáristickou genialitu a opět jednoznačně dokazuje, že i raná díla tohoto dnes již velkého tvůrce mají obrovskou hodnotu. Memento navíc považuji za unikát v rámci celé Nolanovy tvorby, neboť klade nemalé nároky na diváka, nabízí dokonale procítěně herecké výkony a disponuje velmi sugestivní režií. Ten nátlak na mozkovnu je obrovský a chvílemi jsem měl co dělat, abych ty mozkové závity úplně neodvařil, nicméně závěrečný dojem (nebo spíš úvodní?:)) je nepopsatelný a rozhodně nemohu říct, že bych byl fascinován „pouze vizuální stránkou a v důsledku náročnosti scénáře jsem na nějaké hlubší pochopení rezignoval“. Ten výklad zde rozhodně není jednoznačný, ale podle mě to byl od začátku tak trochu záměr. Třeba to napodruhé uvidím z jiné perspektivy, kdo ví. Hodnocení tím ale rozhodně ovlivněno nebude.