Remedy

Velmi dospělý, atmosférický a do poslední chvíle velmi nejednoznačný opus, který se svým zpracováním (kamera je grandiózní a spojení hudby s obrazem přímo lahůdkové), obsahem (propracovaný scénář, který se soustředí na psychologii postav a současně hraje v některých momentech na velmi polysémickou strunu) a lehce svým vyzněním (sice možná ten emocionální dopad v závěru není tak intentzivní, protože se hlavní linie rozvětví, nicméně se jedná o přiměřeně překvapivé a nečekané rozuzlení) asi nejvíce blíží (zdůrazňuji, že blíží!) ostatním evropským snímkům na podobná témata. Z mého pohledu mě trochu mrzí, že se tvůrčí duo Šabach/Hřebejk nedokázalo vyvarovat momentu, kdy divák defakto ztratí kontakt s hlavní mužskou postavou a film poté již pouze „dojede na vlně konfese jedné lehce nevyrovnané ženštiny“ a přichystá zajímavě nečekaný závěr, který ale mohl být ještě mnohonásobně intenzivnější. Je to samozřejmě pouze má představa o tom, jak to mohlo být natočeno jinak, ale pokud budu hodnotit pouze z pohledu, že se jedná o český film, jsem nesmírně spokojen. Emoce až na samotnou dřeň se sice nedostavily, ale tak třeba příště.

Prvotřídně vyhrocený thriller, který sice není po formální stránce tak promakaný jako tematicky velmi podobných 8mm, ale nabízí velmi propracovaný příběh a celá ta formální strohost má zde spíše sloužit k dosažení co nejautentičtějšího zážitku. Amenábar chytře vsadil u své celovečerní prvotiny na civilní pojetí a na nijak drasticky výraznou režii (i když ta sirková scéna neměla chybu), čímž dal vzniknout mimořádně zneklidňujícímu thrilleru, který je přiměřeně nepředvídatelný a až do konce velmi napínavý. V rámci širšího pojetí daného žánru se jedná o skutečně velmi silný zářez.

Dovedu si představit, že spousta lidí může mít problém se s hlavní postavou identifikovat. Opět je tu nastolena jako již mnohokrát otázka viny a trestu, která přímo souvisí s tím, kdy se pomsta sama o sobě stává jakousi životní filosofií a dalece překračuje závažnost činů, které k ní vedly. Odpověď na tuhle otázku určitě není jednoznačná a přímo souvisí s tím, co již bylo zmíněno – totiž do jaké míry je divák schopen/ochoten se identifikovat s hlavní postavou a dostatečně ospravedlnit její odvetné řádění. Musím se přiznat, že s každou další zlikvidovanou lůzou se mi zvětšuje úsměv na rtech a Emily má mou plnou podporu i pochopení. Minimálně tu ale vyvstává jedna docela zásadní otázka: jak moc dokáže takto razantní a sofistikovaná pomsta změnit člověka k nepoznání a připravit jej prakticky o sebemenší schopnost empatie… Nejde o kdovíjak psychologicky komplikované dílo, ale tu otázku si chtě nechtě budete čas od času pokládat. Největší síla tohoto seriálu se skrývá ve svižném a napínavém ději, kde není nouze o nečekané zvraty ani nezvyklá (i když samozřejmě pouze dočasná) spojenectví. Zároveň jde o překrásnou demonstraci amerického ideálu, kdy navenek šťastně působící rodinka reprezentuje morální integritu a ztělesňuje všechny důležité duchovní hodnoty, které jsou pro uskutečnění amerického snu nezbytné. Ovšem když na povrch vyplavou všechny ty sračky a ještě k tomu se objeví někdo, kdo je žíznivý po pomstě…

Nekompromisní odpověď z dílny BBC na zámořskou pecku jménem Boardwalk Empire. Celkově jsou Peaky Blinders méně okoukanou a o to přirozeně originálnější záležitostí, ve které jsou všechny podstatné složky vyhnány až na psychopatickou hranici maxima. Stejně jako v případě Boardwalk Empire zde hrají při postupném odkrývání charakteru hlavní postavy podstatnou roli zkušenosti z 1. světové války, která je tu připomínána prostřednictvím vynikajících flashbacků. Celkově se jedná o velmi působivou záležitost, která je po audiovizuální stránce nesmírně vyšperkovaná a navíc oplývá jedním z vůbec nejlepších hereckých výkonů Cilliana Murphyho. Hodně velká pecka.

Bezpochyby jeden z vůbec nejsilnějších zástupců thrillerového žánru, který působí díky své dokonale vypsychované atmosféře a virtuózní režii mimořádně nervózním, zneklidňujícím a maximálně sugestivním dojmem. Parádní performance Morgana Freemana jakožto vynikajícího vyšetřovatele těsně před důchodem a Brada Pitta coby zapáleného zelenáče už poté „pouze“ přispívá k ojedinělému zážitku, který řadím mezi nejlepší filmy devadesátých let vůbec. První megazářez Davida Finchera do světové kinematografie, kterým byl zároveň pevně a jasně definován Fincherův jedinečný styl s neobyčejnou schopností vytvářet depresivní, dokonale pohlcující atmosféru.

Ultimátní koktejl všeho, co lze nazvat americkým snem. Martin Scorsese se na stará kolena zatraceně pochlapil a naprosto ultimátním způsobem dal vzkázat celému světu, že současné trendy dokáže nejen fantasticky reflektovat (což už samo o sobě je vzhledem k jeho pokročilému věku zatraceně pozoruhodné), ale že je zcela po právu jedním z těch, kteří nové trendy určují a vytvářejí. Vlk z Wall Street je brutální nálož toho nejvymazlenějšího humoru, přehlídka dokonalých hereckých výkonů (kromě opět oscarového DiCapria zaujme i buranský Jonah Hill a nezapomenutelný Matthew McConaughey ve své miniroličce) a několikanásobné plivnutí do tváře všem, kteří by snad z boží povinnost chtěli hlásat jakési morální ideály. Scorsesemu to v jeho úctyhodném věku pořád setsakramentsky pálí, proto se vlastně ani není čemu divit, když po strhující exkurzi do bouřlivého života jednoho nepoctivého, ale pořád ohromně sympatického burzovního makléře, našroubuje do příběhu poměrně zásadní morální dilema. A v tenhle moment přijde asi největší facka celého filmu, protože velký Marty si nebere ani ty nejmenší servítky (o nějakých zbytečcích ideálů už nemůže být vůbec řeč) a opět vzkazuje celému světu, že ve finále je na tom nejhůř ten chudák, který ještě věří na jakýsi mýtický institut přátelství a je mu vlastní loajalita (SPOILER – musím uznat, že ve finále sice není jednoznačné, jestli Donnie Jordana skutečně udal nebo ne – federálové si poté přišli i pro něj, nicméně už samotným zasetím tohohle dalšího semínka pochybnosti o posledním zbytku loajality mezi Donniem a Jordanem tomu Scorsese dodal další rozměr). Je tu samozřejmě neuvěřitelná spousta drog, alkoholu a sexu, tedy nejrůznějších slastí, které zpravidla vedou k silné závislosti, nicméně ta opravdová závislost a posedlost je zde reprezentována samotným zápalem pro věc a není to zdaleka jen obsesivní potřeba stále vydělávat peníze. Je to potřeba být plnohodnotnou součástí bohémského světa těch nejdivočejších večírků, být neustále v centru dění, posouvat stále své hranice dál a dál a snažit se alespoň elementárně uspokojit svou chamtivost po moci. Hloupý je ten, kdo označuje Martina Scorseseho jako někoho, komu jsou cizí jakékoli morální zábrany a který se zcela klidným svědomím souhlasí s tím, co skutečný Jordan Belfort udělal. Scorsese dal vzkázat, že pokud něco popisuje, tak to notně nemusí znamenat, že s tím souhlasí. DiCaprio byl o něco méně zdrženlivější a rovnou prohlásil, ať si Amerika sama sáhne do svědomí. Myslím, že zhrzení a morálně čisťouncí kritici nemohli udělat tomuto filmu lepší reklamu, než právě házením špíny na samotné tvůrce. Rozhodující v tomto případě je skutečnost, že filmový Vlk z Wall Street opravdu „pouze“ popisuje vzestup a pád Jordana Belforta a nesnaží se nijak soudit ani moralizovat (což by se možná některým pseudointelektuálům líbilo, ale na to je Scorsese až moc mazaný). DiCaprio by si Oscara samozřejmě zasloužil, ale vzhledem k vyznění a již zmíněnému kritizovanému přístupu k látce jej nakonec podle mě uloví Matthew McConaughey.

Hodně se tu kouzlí s kamerou, což je samozřejmě velice efektní a oku lahodící zážitek. Ten nápad s možností využívat ke své existenci plnou kapacitu mozku je poměrně originální, ale nemohu se zbavit pocitu, že to celé mohlo dopadnout ještě o 100% lépe, kdyby byl Burger schopen udržet to nasazené tempo v první polovině až do konce. Na druhou stranu i přes drobné výtky se jedná o velmi nadprůměrnou záležitost s výborným Cooperem, který je zjevně schopen sám obstojně utáhnout i takovýto celovečerák (Robert de Niro samozřejmě zdatně sekunduje, nicméně pozornost zůstává upřena právě na Cooperovi). Limitless je takové příjemné komorní scifi s propracovaným vizuálem a lehce ambiciózním scénářem. Do nesmrtelné klasiky má ale pořád ještě poměrně daleko. 3,5*

Je obdivuhodné, jakým způsobem dokázal Danny Boyle na tak omezeném prostoru stvořit věru napínavý, velice citlivý a nakonec i lehce filosofický film, který obohatil o četné vizuální parádičky, bez kterých by celé dílo mohlo působit lehce mdlým dojmem. Líbily se mi ty zmínky o nevyhnutelnosti osudu, o výhodách/nevýhodách přílišného individualismu jakožto životní filosofie (člověk získá možnost úžasně splynout s přírodou, ale cena, kterou nakonec musí zaplatit, je vskutku drastická). Výkon Jamese Franca není třeba blíže komentovat, s Dannym Boylem jsou v tom celkově 50/50.

OBSAHUJE SPOILERY, V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEČÍST PŘED PROJEKCÍ. Nejhezčí a nejbizarnější zároveň je na tomto dílku ten brutální kontrast. Tak poetická, nápaditá, jemná a úžasně citlivá režie na jedné straně a na straně druhé vcelku brutální portrét vraždícího maniaka, který bere svou odpovědnost vůči rodinné tradici velmi vážně a má samozřejmě ten nejlepší zájem na tom, aby byla zachována „rodová linie“ (tedy spíše pouze to podstatné, co z ní zbylo). Dopředu jsem si nic o tomto filmu nezjišťoval, věděl jsem jen, že to natočil Park Chan-Wook, hraje tam Mia Wasikowska a moje celoživotní platonická láska Nicole Kidman. Určitě se sluší zmínit zvlášť mimořádně drásavou atmosféru, která má místy lehký erotický nádech, ale protože Park Chan-Wook je tentokrát velmi divácký, lze podle různých maličkostí, detailů a vodítek vysledovat, že o tu erotiku zde půjde skutečně až v druhé řadě. Ve finále se jedná o mimořádně úchylný film, který podmanivým a vizuálně nesmírně invenčním způsobem zobrazuje ty nejtemnější stránky lidské existence a degraduje člověka samotného až kamsi na nějakou pouhou pudovou podstatu. Často mi vrtá hlavou, proč si vůbec pořizujeme děti. Došla jsem k závěru, že si v jistém okamžiku života uvědomíme, že je všechno pokažené tak, že už se to nedá napravit. Tak se rozhodneme začít znovu. S čistým stolem. Nanovo. A máme děti. Malé kopie nás samých, kterým můžeme říct: “Budeš dělat, co jsem já nemohla. Uspěješ tam, kde jsem já selhala.“ Protože chceme, aby to tentokrát někdo udělal správně.

Velký Marty opět na vrcholu. Ve všech ohledech naprosto parádně fungující gangsterka, jejíž největší devízou je výborná práce s herci a dokonalý spád. Mark Wahlberg tu má sice skoro nejméně prostoru, ale způsob, jakým dokázal i tento minimální prostor využít, je fantastický. Při některých jeho replikách jsem se málem pochcal smíchy. Martin Scorsese prostě pořád režíruje jako o život, jeho filmy mají neskutečné koule a jakékoli kecy o nedostatečné psychologii postav či nedotažené zápletce nebo pohřbené pointě či kurvení originálu vypovídají pouze o divácké impotenci, která se projevuje divoce vyhrocenou masturbací nad papundeklovými pseudoartfilmy. Já od Scorseseho vždy očekávám zábavu na té nejvyšší úrovni a Skrytá identita je báječný biják bez kompromisů, který je ještě navíc natřískaný hereckými superhvězdami. Napodruhé ještě lepší a napotřetí… No, to tu nebudu rozebírat :)))