Remedy

OBSAHUJE NÁZNAKY SPOILERŮ. Zde jsem si poprvé všiml, že ta okázalá roztomilost Celine z prvního dílu může být bohužel toxická. Všechna ta nejistota a rádoby složité myšlenkové pochody z prvního dílu zde začínají kulminovat a Celine se bohužel profiluje jako neurotická a nerozhodná dívka, která bude za všech okolností nespokojená. Se sebou, se svým životem, s nedostatkem "pravé, spontánní" lásky či s čímkoliv jiným - smutné je, že si tam lze dosadit opravdu cokoliv. Podotýkám, že jsem muž a že na toto velmi ožehavé a citlivé téma mohou mít ženy odlišný názor, což plně respektuji. I přes mé osobní výtky vůči jejímu toxickému charakteru mi zde ale byla stále velmi sympatická. Ta vzájemná interakce a chemie v rozhovorech s Jessem funguje skoro stejně dobře jako v jedničce a pořád jsem jim dost fandil. Pokorně ale musím přiznat, že už o něco méně než v prvním díle. Už to prostě nebylo tak obrovské wow jako předtím, ale pořád mě to strašně bavilo a hltal jsem každé slovo. Bravo, pane Linklatere.

Jsou prostě některé filmy, do kterých musí člověk dorůst. Čím více má "odžito" a čím více si může promítat své osobní zkušenosti do toho, co se děje na plátně, tak je finální zážitek o to intenzivnější. V prvním dílu trilogie Richarda Linklatera na sebe ve vlaku narazí dva lidé, kteří si spolu začnou povídat, sbližovat se a dohromady stráví něco magického (ano, až tak jsem patetický). Co mě na tom dostalo nejvíc, byla holá skutečnost, že jsem jim prostě musel strašně fandit. Často jsem za ně v duchu dokončoval jejich rozhovory a snažil se předvídat jejich reakce. Taky jsem si párkrát říkal, že tohle teda byla pěkná blbost a že bych to teda jako řekl určitě líp :-) Ale jak celý film postupně ubíhá, tak zjistíte, že o nějakém předvídání reakcí či hmotných myšlenkách do budoucna to vážně není. Co je zde nejcennější, je skutečně síla okamžiku (viz závěrečná projekce navštívených míst) a jeho násobená hodnota v situacích, kdy jej prožíváte s někým, s kým je vám prostě fajn. Wow, pane Linklatere.

Investigativní konverzačka par excellence. Ambiciózní a sebevědomé dílo, ze kterého musí mít všichni katoličtí kněží sevřenou prdel (pardon). Abych se ale oprostil od toho ošklivého cynismu, byly tam dva ohromně dojemné momenty, u kterých ani jedno mé oko nezůstalo suché. Nemám rád zobecňování a kolektivní přiřknutí viny jakékoliv skupině, protože skoro všechno je především o konkrétních lidech. Takže, ač přesvědčený ateista, neodsuzuji víru či náboženství jako celek, ale "pouze" jejich instituce. Ty totiž selhaly především a tvoří je jen a zase lidé. Spotlight je vzhledem k závažnosti tématu extrémně důležitým filmem a je strašně dobře, že vznikl. "Don't thank me, just get these assholes, will ya?"

Hrubě zklamán bude ten, kdo by se snažil na tento film aplikovat jakékoli fantasy šablony či domnělé poučky o tom, jak by mělo fantasy vypadat. Neubráním se dojmu, že Richard Curtis prostřednictvím své režisérské derniéry About Love tak trochu „životně bilancuje“ (i když v době premiéry mu bylo "pouhých" 57 let, ale zase si vezměte takového Eastwooda nebo Scotta…), na druhou stranu jeho vyprávění je opět velmi sugestivní a citlivé (nutno poznamenat, že občas i humorné, nicméně oproti Pirátům na vlnách a Lásce nebeské je zde toho humoru jako šafránu). Celé to cestování v čase zde slouží především jako metafora k mezilidským vztahům a dává člověku alespoň na chvíli šanci vidět a napravit věci tak, jak by je v dané chvíli skutečně chtěl udělat (pokud by měl tu momentální odvahu a sílu). Velmi důstojné zakončení režijní mise Richarda Curtise.

Příkladná demonstrace děsu a davové psychózy. Pokud některému filmu skutečně sedí a sluší „amatérský“ dokumentární POV styl, pak je to Cloverfield. SPOILER Vyobrazení zničeného města a postupné mordování stále většího počtu hlavních postav KONEC SPOILERU je vskutku brilantní. Byl jsem nadmíru spokojen, jak reálně to dovede působit (a přitom taková blbost, jak by řekl klasik).

Výjimečnost a atraktivita je v tomto případě dána zejména zasazením příběhu do originálního prostředí a také vynikajícím soundtrackem Ennia Morriconeho. Na svou dobu (počátek 80. let) je to hodně krvavé a brutální, což ocení především hardcore fanoušci hororového žánru či skalní fanoušci Johna Carpentera. Já nejsem ani jedno, přesto dokážu ocenit relativní děsivost příběhu i notnou dávku svérázného režijního umu (vzhledem k poměrně dlouhé stopáži u příběhu, který by se dal odvyprávět za 70 minut včetně případné potitulkové scény). Hlavní předností THE THING je bezesporu pozvolné budování napětí, které v kombinaci s již zmíněnou Morriconeho hudbou vytváří dosti nepříjemnou atmosféru.

Podezřívám Matthewa Vaughna z přílišné inspirace Gasparem Noém, pokud jde o vyobrazení ženských vnitřních pohlavních orgánů na stříbrném plátně. Druhý Kingsman není úplně tou typickou dvojkou, jakou byste očekávali – je překvapivě mnohem méně akční než jednička, sází daleko více na primitivně pubescentní humor a s novými postavami pracuje tak nějak… divně. Co je bohužel vidět asi nejvíc a co zůstalo zachováno sotva z nějakých 20%, je absence toho ohromného stylu a nadhledu z jedničky. Už to prostě není „jen“ nekorektní film o extrémně schopných cool gentlemanech z britského Kingsmana. Děj filmu je soustředěn na třech kontinentech, což by samo o sobě mohlo být fajn – na druhou stranu se asi neubráníte dojmu, že je to lehce a zbytečně překombinované. Finální dojem je vůbec takový divný a může vyvolávat otázku, pro koho Matthew Vaughn tu dvojku vlastně točil. Abych ale jen nekritizoval, pořád je to vcelku fungující, svěží a nekorektní zábava, která si dělá prdel především sama ze sebe. Jen prostě už nemá ten wow efekt jako jednička a nové postavy jí až na výjimky spíše škodí. Když ale Zlatý kruh porovnáte s drtivou většinou toho, co v poslední době vzniká, tak to pořád bude zatraceně nadprůměrná záležitost.

Parádní obsazení, proti kterému nelze nic říct (s jednou výjimkou). Stalo se mi to úplně poprvé, ale strašně se mi nelíbil Sean Penn. Přiznám se, že o skutečném Mickeym Cohenovi nevím zhola nic (možná to byl přesně takový dětinský idiot bez jakéhokoliv šarmu, jak je líčen v tomto filmu), nicméně i přesto mi Pennovy repliky přišly místy strašně nepřirozené a přehrávané. Někdo by mi zcela jistě oponoval, že to mohl být záměr, ale to bych raději nerozváděl (Sean Penn je tak překvapivě asi nejslabším článkem filmu). Příběh jako takový je až pozoruhodně lineární a svižný, je to asi víc akční film než mafiánské dílo v pravém slova smyslu. Je to přesně natočené tak, aby se to líbilo mainstreamovému publiku - parádně vyšňoření herci v krásných kostýmech, dostatek očekávané brutality a příjemná retro atmosféra. Naprostý průměr, který snad nikoho neurazí, ale zároveň jen těžko výrazněji nadchne.

V rámci DCEU slušný nadprůměr, ale pořád to má horu nedostatků a v porovnání s nejžhavější konkurencí MCU Wonder Woman ztrácí na plné čáře. Určitě je to ale lepší film než Suicide Squad či BvS, kvalitativně srovnatelný s Man of Steel. Na druhou stranu nesdílím názor většiny komiksových nadšenců, že DC zcela ujíždí vlak, zatímco Marvel válcuje všechny rekordy a je před DC vpředu o délku deseti fotbalových stadionů (dle terminologie TV NOVA). Marvelovské universum je za aktuální situace o pořádný kus dál než DCEU, což ale neznamená, že v budoucnu nemohou z DC universa vzniknout nějaké zajímavé počiny. Mě vlastně mrzí, že nemůžu dát Wonder Woman vyšší hodnocení, protože už dlouhou dobu DC universu přeju, aby z něj opravdu vzešla pecka typu druhého Kapitána Ameriky (kterého považuji za jednu z nejlepších komiksových adaptací vůbec). Co naplat, třeba to vyjde ve dvojce. A Chris Pine hraje naprosto luxusně. 3,5* UPDATE 5.3.2021 - napodruhé vystupují veškeré nedostatky mnohem více do popředí a člověk si bohužel uvědomí, že v rámci žánru komiksové adaptace je to strašná slabota s ústřední (ne)herečkou, která je sice pěkná, jenže ničím jiným zkrátka nezaujme.

Ve většině aspektů je druhý Kapitán o dvě úrovně výše než ve svém předchozím filmu. Především je zde jeho postava uvěřitelnější, působí důvěryhodně a ten Stevův mnohdy až (s)prostě naivní idealismus je fajn (zejména proto, že mu sám upřímně věří a nebojí se za něj bojovat). Ten posun v čase oproti prvnímu dílu šlape skvěle, protože současná moderní/digitální/postfaktická (každému, jak je libo) doba přináší nová rizika (asymetrické hrozby) a konfrontace marvelovských superhrdinů s těmito velice aktuálními tématy (u Iron Mana šlo pro změnu čistě o zbraně) je uvěřitelná a obstojně reflektuje realitu současného světa. Návrat prvního Avengera je tak jednou z nejlépe zpracovaných komiksových adaptací (co do kvality bych si jej dovolil zařadit za Snyderovy geniální Watchmen a Nolanova Temného rytíře), která zůstala pozoruhodně rozkročena mezi zábavně barevnou akční komiksovou jízdou a existenciálním thrillerem (nutno poznamenat, že výsledný dojem z druhého Kapitána není tak tísnivý jako u již zmiňovaných Watchmen a The Dark Knight). Nesmím také zapomenout na to, že Winter Soldier je jedním z nejlepších záporáků z filmového světa Marvelu vůbec.