Remedy

A pak že ochráncům zvířat leží na srdci blaho celé planety… Upřímně mě ten zpočátku brakový styl moc nebral a hodně dlouhou dobu jsem sám sebe utvrzoval v tom, že se dívám na nejslabší film Dannyho Boylea. Ten dějový hup v půlce a mé reminiscence na The Mist (největší nebezpečí číhá venku nebo uvnitř?) to ale trošku spravily a Cillian Murphy je tu za vlastně docela hustýho bad-asse. Takhle bych si asi představoval film nějakýho hardcore fanouška osmdesátkovejch hororů, kterej je zdravě posedlej zombie tématikou a nemá žádné širší ambice. Úplně se nedokážu identifikovat s Boylovým záměrem, takže mi z toho vychází jen čistý průměr (což je na Boylea dost málo).

Bez zcela jakékoholi pocitu nadřazenosti musím poznamenat, že druhého Deadpoola si náhodný divák nemůže nikdy užít tak jako člověk zběhlý v komiksech a v popkultuře obecně. Ono se to samozřejmě týkalo podobným způsobem i jedničky, žel v druhém díle je těch popkulturních narážek a pomrkávání na diváka ještě mnohem více. Vytknul bych laciné pokusy o srdceryvné scény, které i při absolutním vypnutí tlačítka „cynismus je mým životním krédem“ nefungují a to prostě proto, že Deadpool vždycky byl, je a bude kardinální hovado. Vyzdvihl bych některé fóry (Základní instinkt na pohovce, cokoliv ohledně Wolverina i strefování se do „konkurenčního“ DC universa) a musím říct, že z pohledu gagů, hlášek a zesměšňování snad všeho na světě jsem se bavil ještě víc než u jedničky. Potitulková scéna aspiruje na jednu z těch vůbec nejlepších a nejvtipnějších z celé produkce Marvelu. Celkově se jedná o velmi důstojné pokračování výtečné jedničky.

Jedna z vůbec nejkladnějších rolí Jakea Gyllenhalla. Lou je prostě naprosto neodolatelný sympaťák. Jinak potvrzení staré známé praxe, že magor potřebuje ke svému vrcholu někoho podobně smýšlejícího i na druhé straně. Obecně rád rozebírám vývoj charakterů postav, nicméně zde se domnívám, že jde o úplně jiné kafe. Hlavní postava se v pravém slova smyslu nijak nevyvíjí (tohle prostě není vývoj), jen postupně stále více utahuje závity a dává průchod těm úplně nejnižším člověčím pudům. Mimořádně působivá a sžíravá satira neomezených možností mediálního světa.

Určitě jsou to nejlepší Avengers, dost možná i nejlepší marvelovka. Na první části Infinity War je třeba především ocenit, že i při tom ohromném množství postav je celý film až neuvěřitelně konsistentní. Hledal jsem nedostatky, chyby nebo něco, co mi na tom prostě vadilo, ale nic jsem nenašel. Plus musím vyseknout bratrům Russoovým poklonu, že se u vrcholu třetí fáze MCU dokázali vyvarovat laciného infantilního humoru (což Waititimu u Ragnaroku úplně nevyšlo). Hlášky a humory tu samozřejmě jsou, ale neměl jsem ani na chvíli pocit, že by to bylo prvoplánové (jako s tím Goldblumem v Ragnaroku). Infinity War se ve své první části nese v temném, místy až apokalyptickém duchu a konečně představuje pořádně zajímavého, plnohodnotného, zcela seriózního a děsivého záporáka. Opravdu spektakulárně-opojný zážitek s ne úplně předvídatelným koncem a v rámci světa MCU asi jeden z totálních vrcholů, který poskytne náležitou satisfakci i těm hodně náročným fandům Marvelu.

Takový emocionálnější bráška Fincherova fantastického Mindhuntera. Namísto "pouhého" mrazivého perfekcionismu se tentokrát jedná o emotivní sérii, navíc herecky přesnou a scénáristicky vyprecizovanou. Stejně jako u Finchera zde do popředí vystupuje v podstatě průkopnická behaviorální jednotka FBI, která se snaží dopadnout hlavního zloducha inovativními metodami, pro které zpravidla nenachází šéfové a "policajti ze staré školy" pochopení. To je první zajímavá rovina. Potom sledujeme pokus o filosofický přesah celého díla, kdy by se Unabomberovy činy měly stát v podstatě rozbuškou pro nové společenské uspořádání. Toť další zajímavá linie vyprávění. Za zmínku ještě rozhodně stojí postupný rozpad a totální odlidštění Worthingtonovy postavy ve prospěch jediného cíle. Tady opět platí stará známá pravda, že kdo chce chytat geniální zločince, musí být připraven dříve či později strašně moc obětovat. Fantastický Paul Bettany v jedné ze svých nejlepších rolí.

Ďábelská porce ultimátního zla pro všechny těhotné maminy a účastníky průvodu Prague Pride. Úplně nová dimenze možností fyzické bolesti, béčkový film až na půdu se všemi áčkovými prvky plus skoro až artová demonstrace násilí. Vince Vaughn asi celý život čekal na tuhle roli, protože mu sedla jak ulomená hlava do vězeňské díry. Není na tom moc co analyzovat, je to naturalistická šílenost, která jde doslova přes všechny mrtvoly. Úplně jiné kafe než třeba Tarantino či Banshee, kde jsem si občas myslel, že už je to finální hranice, jak lze vůbec vyobrazit souboje a hloubku násilí. Velmi jsem se mýlil, protože tohle je úplně jinej odvaz.

Výborná konverzačka v šíleném tempu. Musel jsem skutečně vynaložit velký kus energie a pozornosti, abych všechno úplně pochytil. Jinak obecně mám tahle životopisná díla z pera Aarona Sorkina moc rád. Kdo ví, třeba po Zuckerbergovi a Jobsovi přijde na řadu Gates. Za pozornost stojí i to obnažení odkazu Steva Jobse, ze kterého je patrné, že daleko více než echt inovátorem byl designovým a marketingovým géniem. Ještě se sluší zmínit Jobsovu destruktivní egománii, kdy mu často nedělalo problém přehlížet své klíčové kolegy, bez kterých by nicméně celý raketoplán jménem Apple nikdy nedoletěl tak daleko. Na druhou stranu to asi nijak zásadně nepřekvapí, protože každý extrémně inteligentní člověk je svým způsobem divný. Je ale neoddiskutovatelné, že odkaz Steva Jobse je zásadní a jeho postupná cesta k jednomu z nejúspěšnějších IT businessmanů konce 20. a začátku 21. stol. je přinejmenším dost zajímavá.

Očekávání od tvůrců geniálního The Wire byla velká. Musím ale poctivě říci, že jsem zklamán nebyl. Ze světa narkotik v Baltimoru se nyní přesouváme do oblasti kolem newyorského Times Square, kde během sedmdesátých let 20. stol. dochází k popularizaci a postupné komercionalizaci celého sexuálního průmyslu. Co je hned ze začátku nezbytné zdůraznit, je vykreslení dobové atmosféry - lehce oklamán by se totiž mohl cítit ten, kdo čeká půvabné retro a pompézní Manhattan zářivých 70. let. Sedmdesátková vizualizace je jistě působivá, ale místo pompéznosti či příjemné nostalgie se spíše dostaví surově reálný obraz tehdejší doby. Špinavé a hnusné ulice, které kromě odpadků přetékají také prostitutkami a jejich pasáky; zaplivané a zvukově mizerně izolované hotelové pokoje, kam si štětky vodí své kunčafty; diskutabilní autorita strážců zákona, kteří jsou v čištění ulic nezřídka kdy limitováni podle toho, jakou a s kým uzavřou jejich hlavouni dohodu. James Franco zde ve své dvojroli není určitě špatný, na druhou stranu Maggie Gyllenhaal je v roli stárnoucí ambiciózní šlapky o dobrou hereckou třídu výše. Není asi překvapením, že stylem zpracování, intrem i ostatními podobnostmi se připomene legendární The Wire. Navíc tu hraje i několik stejných herců. Kdybych musel poukázat na nějaké nedostatky, tak to by to asi byla přílišná počáteční rozvleklost a utahanost vyprávění. Jakmile se to ale rozjede, tak to rozhodně stojí za to a skončí to vlastně možná až příliš brzy. Těším se na další řady.

Obdobně jako u Zodiaca sází i zde Fincher (režíruje dvě první a dvě poslední epizody) na chladný perfekcionismus, jehož cílem rozhodně nemá být strhující emocionální podívaná, ale co nejvíce autentická rekonstrukce konkrétních událostí. Z pohledu uvěřitelnosti a zasazení příběhu do mnohoznačných sedmdesátých let v USA je Mindhunter po všech stránkách naprosto profesionální prací. Prakticky v něm nejsou skoro žádné emoce, ale skutečně mám za to, že právě ten chlad a odtažitost jsou v tomto případě opět cílené (což není u Finchera nic nového). Závěrečný pocit jakési "emocionální vyprahlosti" pak zjevně působivě koresponduje s tvůrčím záměrem. Rozhovory s Edem totální špíca.

Dle mého nejslabší díl celé trilogie. Nechybí silné momenty a chemie mezi oběma hlavními protagonisty stále funguje, i když je nezbytné zdůraznit, že jinak než v předchozích dílech. Jak jsem započal Celininu kritiku v hodnocení předešlého dílu, tak tady ji musím ještě znásobit. Je nepochybné, že se oba nacházejí ve velmi složité životní situaci, což má samozřejmě obrovský dopad na jejich vzájemné fungování a "snášení se". Není mi tolik, co jim (když píšu tenhle komentář, tak je mi čerstvých 29), ale mým životním přesvědčením vždy bylo a bude, že by si oba partneři měli především vzájemně pomáhat, podporovat se a zdolávat překážky společně. Respektuji pochyby, nejistotu, tápání - všechny tyhle toxické pocity, protože je občas mívám taky (jako každý). Osobně mám ale problém s tím, když tyhle pochyby přerostou do stavu, kdy se s tím druhým v páru jedná jako s hadrem. Netroufám si říci, na čí straně byla v tomto případě chyba. Ono to stejně nejde. Východisko ale vidím v hledání společného řešení a ve vzájemné opoře, protože takové by vztahy podle mě měly být. Recept na šťastný vztah tu rozhodně neprodávám, protože ho nemám. Napotřetí stále super, pane Linklatere (napoprvé wow, napodruhé bravo).