Remedy

Celovečerní debut mého oblíbence PTA ještě přirozeně nedosahuje takové vyzrálosti a dějové ucelenosti jako následující Boogie Nights nebo Magnolia, nicméně už zde lze najít zárodky Andersonova vypravěčského mistrovství a zejména ohromně vyvinutou intuici pro výběr herců. Dějově je to něco mezi tarantinovkou a coenovkou, po formální stránce jde o poctivý devadesátkový film s nezaměnitelnou hudbou a atmosférou. [65%]

Ten vnitřní konflikt hlavního hrdiny mě v první polovině dost bavil, protože jsem ho vlastně prožíval taky. Dlouho jsem si kladl otázku, jestli je za takovýchto pohnutých okolností racionální věnovat svou energii mrtvému dítěti („kvůli mrtvému jsi zapomněl na živé“), abych si následně uvědomil, že ústřední postavě je nějaká racionalita mnohdy skutečně ukradená. Saulův syn je nesmírně intimním portrétem zlomeného člověka, pro kterého se jediným smyslem bytí stane sebedestruktivní a zcela očividně iracionální (s ohledem na danou situaci) potřeba obřadního aktu. Mimořádně sugestivní POV kamera a (naštěstí) povětšinou rozostřené záběry na lidská jatka působí dost znepokojivě a ta atmosféra všudypřítomného zla a smrti sálá z obrazovky tak, až to hezké není. [80%]

Nejlepší film o nejhorším filmaři? V případě osobnosti Eda Wooda nemusí „nejhorší filmař všech dob“ nutně znamenat pejorativní označení, protože to, co Ed „tvořil“, je do jisté míry samostatný filmový žánr. Jinak jde bezpochyby o jeden z nejlepších životopisných filmů, který jsem viděl a určitě o jeden z vrcholů spolupráce dříve ohromného dua Burton-Depp. [90%]

V kategorii pozdních allenovek jedna z těch depresivnějších věcí, která výtečně graduje až do zatraceně hořkého konce. Úplně dobře mi u toho nebylo, a to jsem ještě řešil vlastní morální dilema, jestli je v cajku fandit postavě Kate Winslet. Navzdory nemalým prohřeškům ji Woody totiž vykresluje tak, že postava Ginny doslova křičí o nějaký soucit a pochopení, čemuž je v určité chvíli těžké vzdorovat. Autorsky bezpochyby velmi silné dílo, ale osobně mám od tohohle pozdního Woodyho radši jiné kousky. [65%]

Je přinejmenším podivné, že navzdory prvotřídnímu castingu se Hillcoatovi nepovedlo stvořit nic víc než lehce nadprůměrnou žánrovou podívanou. Triple 9 popravdě spíš trpí na jakýsi „overcasting“, kde jednotlivé herecké hvězdy působí spíš jako stafáž bez adekvátního vlivu na samotný děj. Jako kdyby si John Hillcoat po povedeném Lawless řekl, že teď udělá pro změnu policejní heist s hereckými hvězdami, jenže John Hillcoat prostě není Michael Mann, David Ayer ani Ben Affleck. Výsledek je jakýsi podivný slepenec policejního dramatu, gangsterky a heist filmu, který má své momenty, ale je jich tu skutečně poskrovnu. Ukázkově promrhaný potenciál s nesmírně ubohou Kate Winslet, která nemá co hrát a scény s ní fakt bolí. [60%]

V podstatě depka jako prase, kterou drží pohromadě výborní herci a velmi přijatelná délka. Nemůžu říct, že bych se pocitově s většinou postav „nepotkal“, ale celé mi to v některých pasážích přišlo až zbytečně na sílu. Na jedno podívání je to ale celkem OK a asi by to lépe fungovalo jako divadelní hra. [60%]

Jeden z mých velkých klasických restů, který jsem dlouho odkládal, až jsem to nakonec nevydržel a prostě jsem si to musel sehnat a zkouknout. V mnoha ohledech bezpochyby nadčasové dílo, jehož myšlenky se příznačně odrážejí i v dnešním mediálním světě. Na svou dobu revoluční styl vyprávění sestávající se z novinových článků, rozhovorů a vzpomínek blízkých lidí je určitě jedním z mnoha důvodů, proč se i z dnešního pohledu jedná o naprostou a tolik citovanou klasiku. Ty čtyři hvězdy jsou čistě subjektivní, protože mě to nestrhlo asi tak, jak jsem si představoval.

Původně jsem chtěl napsat, že jde o dechberoucí morální apel moudrého pána, ale tady nejde ani tak o morálku jako spíš o faktické přežití a zachování všeho, co (zatím) ještě máme. Měl jsem pocit, že mi David Attenborough vlastně neříká nic nového, ale i tak jsem měl silné nutkání ho pozorně poslouchat a podívat se na řadu věcí ze širší perspektivy. Navíc těžko hledat někoho povolanějšího a zcestovalejšího, kdo viděl skutečně a doslova na vlastní oči, jak lidstvo v průběhu posledních dekád pustoší rostlinné a živočišné druhy na celé planetě. Jeden z mála příkladů filmu, kde na mě izolovaně zapůsobilo jeho samotné poselství. Slyšel jsem hodně námitek, že tohle všechno už bylo dávno řečeno a že se David Attenborough vlastně jen opakuje. Bohužel stále nemám pocit, že by jeho letité apely na ochranu životního prostředí přinesly kýžené výsledky, a proto oba palce (i u nohou) nahoru za každý podobný ekodokument, který bude osvětově tyto myšlenky šířit. [85%]

Největší předností tohohle dokumentu je skutečnost, že je výhradně (vyjma leteckých záběrů pro efekt) sestaven z autentických materiálů, což ještě prohlubuje už tak silný pocit hnusu z hlavního protagonisty. Netflix již mnohokrát ukázal, že je v žánru dokumentárního dramatu jako doma, tentokrát přišel navíc se vcelku neokoukaným přístupem k true crime dokumentu, což je třeba jednoznačně ocenit. Takhle zhnusený (když pominu současnou co-vidovou krizi) jsem už nebyl hodně dlouho. [80%]

Dámský gambit určitě není dokonalý po všech stránkách a objektivně se v něm vyskytuje jistá dějová vata, jenže za tím půvabně pedantským účesem Any Taylor-Joy a všemi těmi šachovými kameny, kombinacemi a strategiemi se odehrává strhující příběh nabitý emocemi, který má potenciál oslovit mainstreamové publikum a zároveň dostát jakési umělecké hodnotě. Píšu záměrně „jakési“, protože se rozhodně nejedná o žádný game changer. Na druhou stranu já tyhle příběhy o životních outsiderech, kteří postupně dobývají svět a snaží se v něm vlastně jen najít své opravdové místo, mám prostě rád. Beth Harmon nedokáže být pánem svého života, proto se upíná k šachovnici jako k bezpečnému místu, kde může uplatnit svůj přirozený talent a všechno z vlastní vůle kontrolovat. Samotný narativ je vlastně dost lineární, jenže právě díky své přímočarosti je široce pochopitelný a emociálně úderný. Není tedy pochyb o tom, že The Queen´s Gambit je krystalickým mainstreamem. Zároveň je ale dost těžké mu něco vytknout, protože počínaje castingem, hudebním doprovodem, dobovou stylizací, střihem a konče bezchybným režijním vedením představuje možná to nejlepší, co letos na VOD poli vzniklo. Z Any Taylor-Joy roste herecká hvězda první velikosti a Scott Frank si po neméně skvělém Godless připisuje další prvotřídní zářez na poli streamovací zábavy. [90%]