Remedy

Český mainstreamový divák nebude z Chyb zřejmě příliš nadšen, protože Jan Prušinovský jde zcela proti trendu osvědčených romantických komedií a zároveň se vyhýbá příliš vyhrocenému dramatu. Ve výsledku se jedná o takovou nahořklou romanci dvou obyčejných individuí, která obsahuje spoustu morálních apelů a poukazuje na zkaženou maloměstskou morálku. A hlavně taky na to, že sociální perzekuce může bejt fakt svině. Něco mě na tom strašně bavilo, protože se v jádru jedná o nesmírně lidsky citlivé vyprávění, které až tragikomicky kontrastuje s trendem současných českých komedií. Podobně originální tuzemská žánrovka tady už dlouho chyběla. [75%]

Jako pokus o českou variaci na rané ritchieovky to dopadlo vlastně docela dobře. Je to dostatečně zábavné i svěží s ohledem na ostatní tuzemskou tvorbu, což je třeba jednoznačně ocenit. Možná šlo některé situace dotáhnout do ještě větší absurdity, ale to už bych měl asi nereálná očekávání. V rámci možností mi to přišlo fajn. [60%]

Dosavadní koncept mučivého haunted house hororu vystřídal ve třetím díle motiv kriminálního satanského thrilleru, který namísto infarktových lekaček sází spíše na napětí a v mnohém se inspiruje těmi nejslavnějšími vymítačskými filmy. Mně tenhle úkrok stranou sedl (i když jsem očividně v menšině) a přišlo mi zajímavé sledovat Warrenovy, jak tentokrát bojují kromě zlých sil i proti soudnímu systému. [70%]

Divočina je nádherná v tom, že všechny své působivé scenérie (a že jich tu je) využívá až jako sekundární prostředek k nesmírně intimnímu a lidsky emotivnímu vyprávění, které dokonale vystihuje snad to nejzprofanovanější klišé ze všech, že cesta je cíl. Navzdory všem nesnázím a komplikacím během samotné expedice je vlastně krásné sledovat ten postupný proces vnitřní očisty a konečné odpoutání se od všech ošklivých životních traumat. Reese Witherspoon tu navíc předvádí jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů vůbec. Závěrečná scéna na Mostě Bohů má neskutečnou emocionální sílu. [75%]

Po dvouletém kinopůstu na poli MCU jsme se dočkali sólovky dalšího z Avengerů a já jsem vlastně celkem spokojen. Sice je to už počtyřiadvacáté v podstatě pořád to samé, ale v mnohých ohledech se stále jedná o hodně dobrou mainstreamovou produkci. Ten silný ženský prvek je tu přítomen velmi značně, nicméně nemůžu říct, že by mi to nějakým způsobem vadilo. Naopak mám za to, že celá parta kolem Feigeho umí s těmi dnešními paradigmaty pracovat s náležitým vkusem a grácií. První polovina potěší hodně temnou thrillerovou atmosférou, která svým podáním sympaticky připomene druhého a třetího Capa. Navzdory špičkovým akčním scénám se Black Widow nevyhne ve své druhé půli očekávané schematičnosti, kde prvotní syrovější ráz vystřídá typický marvelovský vzorec, který tuhle sólovku nakonec řadí do širšího průměru v rámci MCU. Což určitě není špatné. [65%]

Rodinné drama, thriller, heist, komedie a taky trochu akčňák. Craig Gillespie namíchal obdivuhodnou žánrovou paletu, které společně s božskou Emmou Stone kraluje vybroušený audiovizuální styl. Je to takový ten „juicy“ film, kde už od expozice víte, že si budete vychutnávat v podstatě každý záběr. A nemohl jsem si nevšimnout, že na produkci Disneyho mi to místy přišlo až moc kruté a zlé, což bylo samozřejmě jedině ku prospěchu. Zkrátka to není žádná předvídatelná disneyovka, protože takhle sympatický a cool origin jedné ikonické (ne)záporačky se moc často nevidí. [75%]

John Krasinski natočil v podstatě znovu jedničku, jen s vyšším rozpočtem, hutnější akcí a větším množstvím lekaček. Nejde o nic převratného (to ale nešlo ani v jedničce), nicméně po řemeslné stránce není co vytknout. Motiv rodinného dramatu je tu rozvíjen podobným způsobem jako v prvním díle, což mi přišlo fajn. Pořád jde o lehce nadprůměrnou žánrovku a trojku si rozhodně ujít nenechám. [70%]

Princezna zakletá v čase je zářným příkladem, že i notoricky známý motiv časové smyčky lze využít k velmi příjemnému vyprávění, které (světe, div se!) ve výsledku vlastně dává perfektní smysl. Nebojím se říct, že hudební doprovod není o mnoho horší než soundtracky k jiným fantasy snímkům a především je na místě zdůraznit tu megasympatickou tvůrčí odvahu o posun české pohádky do plnohodnotného fantasy žánru. Sarkasmus obou hlavních protagonistek překvapí i pobaví, více než překvapující jsou zcela seriózně působící vizuální triky a (ne)směšná čarodějnice. Sedmero krkavců bylo taky moc fajn, ale tohle je ještě o fous dál – konečně to začíná vypadat světově, kurva! [80%]

Guy Ritchie zvážněl a zbrutálněl, čímž si vydláždil cestu k jednomu z nejzajímavějších počinů své dosavadní kariéry. Pokud byli loňští Gentlemani poctivou a opětovně oslavovanou „typickou“ ritchieovkou, je letošní Rozhněvaný muž ve všech ohledech zcela jiným příkladem. Vlastně je z toho dost cítit ten lepší Taylor Sheridan, ovšem největší podobnost je zde jednoznačně s poetikou S. Craiga Zahlera. Nevěřil bych, že tak výrazný odklon od Ritchieho zavedeného režijního trademarku může dopadnout až takhle dobře. Rozhněvaný muž je neurotický, pomalu plynoucí revenge-heist thriller bez jakýchkoliv servítek a Jason Statham si jej herecky krade celý pro sebe. Jestli má v plánu Guy Ritchie podobné počiny do budoucna (a jakože to vypadá, že má), tak se máme rozhodně na co těšit. [80%]

Úvodní scéna demonstrující peklo domácího porodu je mimořádně působivá a do značné míry determinuje veškeré budoucí dění. Je fascinující a skličující zároveň, jak se vzájemná podpora a pochopení během úvodu následně promění ve výčitky, opovržení a vědomou potřebu si oboustranně škodit. Velkou pravdu vidím v tom starém známém klišé, že i navzdory sebešlechetnějším úmyslům nedokáže nikdo z blízkého okolí pochopit, jak se člověk v takhle těžké situaci skutečně cítí. Prostřednictvím sugestivního projevu Vanessy Kirby i Shiy LaBeoufa (ten kluk hraje fakt dobře) pak Střípky ženy poskytují vcelku obšírný obraz toho, co se děje s psychikou dvou lidí, kteří společně zažili jednu z nejhorších možných tragédií v životě. Pozoruhodně uvědomělá, citlivá a se zvláštní křehkostí podaná elegie, která je nesmírně intimní a mohutná zároveň. [80%]