Remedy

Velmi konvenční film o dospívání, který je z pohledu vyprávění těžce předvídatelný a skutečně nemá čím překvapit. Na druhou stranu Saoirse Ronan hrát rozhodně umí a její herecký výkon je zážitkem sám o sobě. Nějak se ale nemohu zbavit pocitu, že se Lady Bird celou dobu tváří jako něco víc než jen další coming-of-age film o složitém vztahu adolescentní dcery a její matky. Na jedno podívání je to fajn, ale např. takový Booksmart ve mně zanechal mnohem silnější otisk. [60%]

V rámci možností stylovka jak sviňa, která pěkně po jihokorejsku mixuje zdánlivě protichůdné žánry, dokáže občas pěkně šokovat a vlastně má po celou dobu navrch nad divákem. Nejvíc se to asi blíží thrilleru, ale rozhodně ne žádnému konvenčnímu. Občas to trochu narazí na svoje formální limity, ale i tak jsem byl velmi spokojen. Navíc to má naprosto luxusní zvukový mix. [75%]

Nebýt toho Argentova křiklavého vizuálního stylu, byl by jeho debut zcela průměrným (možná i lehce podprůměrným) detektivním příběhem. Nemohu se ani ubránit dojmu, že herecké výkony jsou prostě prkenné a celkový dojem zachraňují především mistři Ennio Morricone a Vittorio Storaro. Když ale přimhouřím všechny oči, tak je to jako režijní debut vcelku obstojné. [60%]

Pozoruhodný kontrast high school romance a utopické vize zfašizované společnosti, který je pěkně po verhoevenovsku satirický a patřičně brutální. Ilustrace možností televizní propagandy je tu naprosto skvostná a v mnohém navazuje na Robocopa. Není pochyb, že Paul Verhoeven si v devadesátých letech namazal několikrát na chleba celý Hollywood a že musel svým specificky dekadentním stylem nasrat pěknou řádku pseudointelektuálů. [90%]

Absolutně grandiózní a nekompromisní podívaná, která je v nejlepším slova smyslu velmi svérázným převedením silné autorské vize nestárnoucího pardála George Millera. Upřímně nepamatuju, kdy jsem zažíval podobnou úroveň saturace akčními scénami jako u téhle zběsilé jízdy. Neskutečná symfonie obrazu se zvukem a mimořádně působivá atmosféra postapo světa jsou známkou toho, že i dnešní mainstream se dá pořád dělat setsakra originálně a kulervoucně. [90%]

Žánrová delikatesa, která do posledního milimetru vytěžuje své zasazení do klaustrofobního jeskynního prostředí. Jak se říká, že méně je někdy více, tak v tomhle případě bych se nebál infantilní parafráze, kdy méně může být úplně nejvíc. Zároveň si nejde nevšimnout, jak se z těch původně docela milých holčin postupně stávají výstavní stroje na zabíjení. Film, který se nikam neohlíží a který vám věru nedá ani moc vydechnout. Velká paráda. [90%]

Chvíli ostré jako břitva, vzápětí na hranici cringe, přesto dostatečně provokativní a působivé zároveň. Námět samozřejmě těží se současného společenského diskursu, což ale nutně nepovažuji za cokoliv špatného. Ono je totiž strašně důležité, zdali jsou tvůrci schopni s tím námětem pracovat tak, aby vznikl dobrý film. V tomto případě se to naštěstí povedlo. Je to samozřejmě feministické až na půdu a duševně obnažení macho jedinci budou znechucení příliš jednostranným ženským pohledem, který nerozlišuje chlapy na dobré a špatné a pouze klasifikuje úroveň jejich charakterové zavrženíhodnosti. Osobní scoreboard ve formě oldschoolově psaného deníku je jedním z největších cringe momentů, na druhou stranu skvěle ilustruje umanutost a vlastní mindráky hlavní postavy. Jsem dalek toho, abych se domníval, že by to cynické zaznamenávání všech výsledků mohlo mít sebemenší očistný dopad na psychiku ústřední hrdinky, přesto tu její motivaci nedokážu nějak blíže určit. A vlastně mě baví nad tím takhle přemýšlet, protože Cassie zde rozhodně není líčena jako černobílý charakter. Nadějná mladá žena má tak ve výsledku rozhodně co nabídnout, protože dokáže celé to šílenství kolem hnutí #metoo využít ke stavbě zdánlivě absurdních, ale zároveň působivých motivů. [75%]

Již v úctyhodných 25 letech ukázal Steven Spielberg světu, že od něj můžeme čekat velké věci, což s drobnými výkyvy platí už neuvěřitelných 50 let. Jeho celovečerní filmový debut je ve své podstatě velmi minimalistickým, ale zároveň skvěle napínavým a atmosférickým portrétem „duelu o přežití“ s absencí jakýchkoliv bližších motivací. Přesto se sluší zdůraznit, že díky svému brilantnímu technickému provedení a místy skoro až hororové atmostéře Duel obstojí nejen jako výborný debut, ale jako plnohodnotná součást celé Spielbergovy filmografie. [75%]

David Fincher se po dlouhých 6 letech od fenomenální Zmizelé vrací k celovečernímu formátu s autobiografickým Mankem podle scénáře svého otce. Upřímně jsem byl lehce zděšen už v momentě, kdy Netflix tenhle projekt ohlásil, protože mi to na první dobrou přišlo jako plýtvání talentem mého vůbec nejoblíbenějšího tvůrce. Pro Finchera se bezpochyby jedná o dost osobní a vysněný projekt, který na mě bohužel působil jako velmi neosobní a v mnohých pasážích trestuhodně nudný portrét jednoho excentrického scenáristy. Největší problém nastává v momentě, kdy chcete (a já rozhodně chci) posuzovat Manka v kontextu celé Fincherovy tvorby. Předesílám, že jsem k tomuhle filmu před zhlédnutím přistupoval s max. otevřenou hlavou a snažil se pokud možno co nejvíce potlačit přehnaná očekávání a být v rámci možností střízlivě objektivní. Začnu od toho lepšího, co Mank nabízí – dobová stylizace a precizní práce s obrazem působí v některých pasážích až orgasticky a konverzační přestřelka na oslavě narozenin Louise B. Mayera je fincherovsky fantastická. Gary Oldman je v ústřední roli taktéž výborný a z Amandy Seyfried vymlátil Fincher její herecké maximum. Výčet pozitiv tím končí, protože závěrečný dojem z Manka nejvíce připomíná dokonale odosobněné stylistické cvičení. Výrazný výkon Garyho Oldmana a všechny ty vizuální parádičky vlastně pouze zakrývají narativní vyprázdněnost celého snímku a směřují tenhle Fincherův vysněný projekt do jakýchsi artových vod pro „vyvolené a duchem nadřazené diváctvo“, které se bude rozplývat nad dobovou atmosférou klasického Hollywoodu a glorifikovat tu všudypřítomnou akademickou nudu. Ano, tohle je skutečně film od stejného tvůrce, který má na svědomí Sedm, Klub rváčů, Zodiaca nebo Zmizelou. Jestli bude Fincher v následujících letech pokračovat v podobném duchu, tak teda potěš pánbů. A nejsmutnější na tom je, že by Fincher udělal 100x lépe, kdyby místo celého slavného Manka vyprodukoval radši další řadu Mindhuntera. První projekt od Davida Finchera, kde jsme se s mým nejoblíbenějším tvůrcem nepotkali. [55%]

Coeni na kokainu, resp. takhle to dopadá, když tvůrci vyžívající se v bizarnostech a absurditě dovedou své tvůrčí vize do extrému. Ne, že bych se nezasmál (Malkovich je naprosto úžasnej a asi nikdy neřekl víckrát za sebou fuck jako v tomhle filmu), ale mimo těch pár trefných gagů a parodizujících hereckých výkonů to celé stojí dost na vodě. Odmyslete si tu hereckou sestavu a všechny vtipné hlášky a zbyde vám… no nic. Jako jednohubka celkem fajn, ale mnohem víc si to užijete jako festival maximálně infantilních rolí hereckých hvězd než jako poctivou coenovku. [60%]