Remedy

Britové mají tohle téma prostě v krvi. Když pominu „sci-fi“ přehmat jménem Shank z roku 2010, daří se britské produkci v posledních pár letech velmi věrně, sugestivně a působivě zobrazit svět teenagerů se všemi jejich problémy, svět plný nejistoty a obav z „opravdového života“, který je čeká. Dvoudílné drama Dive z produkce BBC splňuje tento koncept do puntíku, navíc nabízí výbornou, v náznacích až dokonce umělecky laděnou kameru. Úplně (na rozdíl od Fish Tanku) mě to sice nezasáhlo, ale svou hloubku Dive jakožto drama má a po emoční stránce rozhodně není ploché či chudé.

Minimálně jednu věc Clint Eastwood opět potvrdil a to sice tu, že dokáže stále točit poutavé příběhy, jejichž hlavní kouzlo spočívá v hutné emoční síle několika dílčích okamžiků (krádež telefonu, např.). Je to ryze konverzačka (až na úvodní akční scénu), jejíž síla nespočívá v pevně a kompaktně vystavěném ději či v hluboké profilaci postav, ale především v Eastwoodově přístupu, který se nebojím označit slovy jako "vyspělý" či "zkušený" a hlavně stále aktuální - ve smyslu, že má Clint stále co říct. Zdaleka mě to nerozcupovalo tak jako Výměna, nicméně to byly příjemné dvě hodiny.)

Bombastická plejáda vynikajících "fightů" s umrlci, obrovské množství skvělých originálních nápadů, úžasný cit pro nadhled a božský Campbell. Celkově se mi moc líbí, jak Raimi celou trilogii pojal - začal v podstatě vcelku seriózním hororem, poté definoval nový žánr, ve kterém smíchal hororové prvky s komediálními a závěrečnou část pojal jako čistou komedii. Ačkoli jsem se mnohdy smíchy opravdu zalykal ;))), je i přesto pro mě tento díl z celé série nejslabší.

Pominu-li "Fontánu" (jejíž formální kvality jsou samozřejmě nepopiratelné, ale "něco" mi tam prostě chybí), tak ústředním tématem, které provází celou tvorbu Darrena Aronofského, je lidská závislost, posedlost, mánie, která ve všech jednotlivých případech vede ke stejnému konci - k totální sebedestrukci a k absolutnímu pohlcení danou obsesí. Je strašně těžké odněkud začít, protože tenhle film nabízí opravdu hodně. "Black Swan" bych charakterizoval jako precizní symfonii mimořádně sladěné a k tomu navíc neskutečně invenční režie, rafinovaně vymazlené kamery, vynikajícím způsobem zkomponované hudby a životní role Natalie Portman. Pokud bych se na to všechno podíval trochu „zevnitř“ a položil si onu známou otázku: „A co tím ten Aronofsky vlastně chtěl říct?!“, odpověď by se sestavovala setsakramentsky komplikovaně.) V první řadě jde o strhující, ale zároveň dost zdrcující, šokující a místy rovněž značně naturalistický portrét člověka posedlého vlastní dokonalostí. Možná chtěl Aronofsky poukázat na prostředí Hollywoodu, kde jistě existují podobné archetypy zoufalých "snaživek", které se nedokážou smířit s tím, že jsou věci, na které prostě nemají. Ve svém snažení zacházejí až nebezpečně daleko a mnohdy mohou spíš daleko více ztratit než získat. Na druhou stranu, co se týče samotného filmu, Natalie Portman propadla své roli natolik, že v kombinaci s virtuózním režijním stylem, je její postupný rozklad a přerod v paranoidní schizofreničku zatraceně odzbrojující. A vůbec nejde o to, jestli baletí skutečně dobře (to opravdu nejsem schopen posoudit), mnohem důležitější je fakt, že na plátně působí jako komplexní postava, která dokáže během pár minut vystřídat nespočet výrazů a poměrně přesně vystihnout podstatu své role. Další neoddělitelnou součástí celku je skutečnost, že se film v drtivé většině odehrává v baletním zákulisí, takže místo nablýskaného, omračujícího, téměř dokonalého "zevnějšku" v podobě už hotového vystoupení před publikem, dává nahlédnout do prostředí, kde vládne brutální rivalita, kde se dře až na krev a kde se dělá ten skutečný balet. "Black Swan" je umělecké dílo, s mimořádnou grácií zrežírované i zahrané a emocionálně velmi bohaté. Jestli jej ovšem lze považovat za "hluboký film se zjevným přesahem do našeho reálného života", toť otázka…

Tenhle film mě hned od začátku strašně vytáčel. Šílený očekávání toho, co přijde a obrovskej vnitřní boj - popravdě ani přesně nevím, s čím. Je to silné téma, to nepopírám, ale nebýt těch několika scén, které mě opravdu vytáčely, nějak bych si "Gardens of the Night" ani zvlášť neuchoval v paměti. Tak, jak je to natočené, to působí vlastně dost mdlým a prázdným dojmem, vyznění je přinejmenším nedostatečné, myšlenka nedotažená. Další z řady snímků, které měly potenciál, ale nedokázaly ho zužitkovat. Není to špatný film, ale není ani dobrý. Je to prostě jen čistý průměr.

Neuvěřitelně mě nadchnul už Guy Ritchie, který svou adaptaci Sherlocka Holmese pojal jako svěží, akční a vtipnou podívanou, která nabídla i trošku jiný pohled na Doyleovu nejslavnější postavu – což jsem kvitoval s povděkem.) S touto britskou minisérií je to podobné – celé to perfektně šlape, má to náboj, neskutečnou atmosféru a zároveň to šikovně kombinuje prvky velmi promyšlené detektivky s akční složkou - v některých místech nemá Sherlock rovněž daleko k thrilleru. Ačkoli Ritchieho režie byla bezesporu více koulervoucí a našlapaná, tenhle čistě britský Sherlock se může pochlubit mnohem více propracovaným (a chytrým – ta pointa prvního dílu!!!) scénářem či vynikajícím castingem (je mi jasné, že většina bude opět vyzdvihovat Martina Freemana, resp. postavu Watsona, která „nechala samotného Sherlocka ve stínu“, ale v tomhle případě to Benedict Cumberbatch jakožto novodobý Sherlock neskutečným způsobem „zabíjí“:)) a strhává právem veškerou pozornost na sebe). Hodnocení jednotlivých „dílů“ (vzhledem k délce a celkovému konceptu to mohou být klidně plnohodnotné celovečerní filmy.)): 1x01 – 100% 1x02 – 90% 1x03 – 95%

Asi nejzajímavější věcí na celých SOA je fakt, že tu nenalezneme ani jednu vyloženě kladnou postavu, protože ať se jakýkoli charakter může zpočátku jevit čistě "černě" nebo "bíle", je téměř každá postava dříve či později konfrontována s vlastními zákony motorkářského gangu a chtě nechtě se musí "nějak rozhodnout". Další věcí, kterou je potřeba zmínit, je originalita - podobný seriál neznám a i když téma motorkářů se ve filmu sem tam objeví, takhle komplexní sondu do života fungování podobné skupiny jsem dosud neviděl. Co se týče scénáře - občas může být malinko přitažený za vlasy (obzvlášť v situacích, kdy toho chlapcům prochází až příliš moc), nicméně můj finální dojem z celého seriálu to ani v nejmenším neovlivnilo. Herci perfektní, uvěřitelní, režie lepší než u mnohých celovečerních filmů a sem tam nějaká ta chytlavá hláška. Kvalita navíc nejen zůstává konstantní, ale dokonce stoupá. 1. série - 90% 2. série - 95% 3. série - 95%

Brilantní herecké obsazení, scénář sice dost předvídatelný, ale neobsahující v zásadě žádné rušivé elementy, pár velmi vtipných momentů, celkově příjemný oddych, pobavení a nějaká ta americká moralitka na závěr.) No, nejde si to nezamilovat?:)

Green Hornet sice nemá tak bláznivý drajv a „komiksovost“ v samotném zpracování jako Kick-Ass, ale má výborného záporáka (co do kvality na stejné úrovni jako Mark Strong v Kick-Ass), precizní vizuál na snyderovský způsob a Setha Rogena, který napsal perfektně vtipný scénář a stejně vtipně a dobře zahrál hlavní postavu. Rukopis Michela Gondryho se ani v takovémto jemu netypickém žánru neztratil, takže ve výsledku je to pop-cornovka na solidní úrovni.

Zpočátku může "Garden State" působit jako "just another movie about parties, drugs and sex", ale jakmile vstoupí Natalie na scénu, line se už celý film v překrásném hořko-sladkém duchu, občas balancuje na hraně dramatu (ale jen lehce.), potěší příjemnou hudbou a zcela vybočuje z tradičního konceptu romantického filmu. I když snímků na téma "znovunalezení sebe sama" je poměrně dost, "Garden State" má u mě své zvláštní místo - třeba JEN proto, že mě krásně zahřálo u srdce, aniž bych z něj cítil kalkul.