Remedy

Jsem si více než jist, že ať bych napsal ve svém komentáři cokoli, nikdy to nemůže plně vystihnout všechno, v čem je tento film originální, dravý, neuvěřitelně dramatický, víc než geniálně napsaný a zrežírovaný, ozvučený a do nejmenšího detailu promyšlený. Životní role Heatha Ledgera (paradoxně doslova) a jeho sžití se s charakterem Jokera je zatraceně dokonalé, mrazivé a ve všech ohledech zastiňující Baleovo batmanovské snažení. Viděl jsem to už mockrát a ještě hodněkrát to taky uvidím.)

Nejlepší, nejsugestivnější, emocionálně silné a přesvědčivé jsou filmy vyprávějící o „běžném“, každodenním životě. Pokud se tvůrci navíc dokáží obejít bez zbytečné vaty, příkras a nejrůznějších kudrlin či zbytečně rušivých elementů typických pro tématicky podobně laděné americké snímky, může vzniknout dílo, které vás zasáhne jak svou čistou lidskostí, tak zvoleným způsobem vyprávění, který může být v určitých momentech „drsnější“, ale nikdy nesklouzne k psychickému teroru či citovému vydírání. Sociální drama jako hrom, ve kterém herecky debutuje a exceluje Katie Jarvis.

NÁSLEDUJÍCÍ KOMENTÁŘ MÁ SILNĚ SUBJEKTIVNÍ RÁZ A OBSAHUJE SPOILERY. Tahle svérázná, drzá, dosti osobitá a ani sebemenší servítky si neberoucí britská variace na Hrdiny má všechny předpoklady k tomu, aby byla nejen úspěšná, ale stala se po vzoru Skins dalším symbolem mladé generace (mezi kterou se stále ještě počítám.)). Tenhle seriál jednoduše nejde nemilovat, pokud tedy nejste permanentně sžíráni předsudky a při větší koncentraci sprosté mluvy máte tendenci vynášet moralistické soudy. Misfits jsou asi tou nejtypičtější ukázkou toho, co mladší generace (současně si ale říkám, že se to může líbit i spoustě „mimogeneračních“ diváků, i když samozřejmě ne všem a hlavně – ne ve všem.) v 21. století od filmu/seriálu nejvíce očekává a TO se zde povedlo opravdu výborně prodat (zkrátka byl téměř do puntíku využit potenciál, což se třeba o letošním „Shank“ říct nedá ). Prvně bych zvlášť zmínil zpracování - Britové si celkově potrpí na vybroušenější vizuál a v tomhle konkrétním případě se to povedlo naprosto úžasným způsobem. Když srovnám s právě nedávno viděným „Shank“ (které bylo vizuálně sice poměrně invenční, ale mnohdy přehnané a přestylizované), tak i když jde v případě Misfits vlastně "jen" o TV produkci, má to celkově neskutečné koule – viz „dešťová“ scéna hned v prvním díle s neuvěřitelnou kamerou. Souběžně to na mě účinkovalo utříděně a vkusně, zkrátka jsem z toho necítil kalkul nebo zoufalou potřebu tvůrčí onanie.) Co se týče postav – skutečnost, že se vlastně nejedná o superhrdiny, ale o „pouhé“ lidi se superschopnosmi, je zde perfektně podaná a scénáristicky výborně zvládnutá. Samotná rozmanitost charakterů (promiskuitní holka; velmi inteligentní a schopný, ale ostatními vždy opovrhovaný a ponižovaný podivín; bývalý atlet, který si kvůli pár kravinám zavřel dveře k profesionální kariéře; neustále hláškující zjev tyranizující své okolí na samotné hranici únosnosti, kterého zdánlivě nic ani nikdo nezajímá; na první pohled sebevědomě a suverénně působící, ale ve skutečnosti křehká a citově vyprahlá dívka, která potřebuje porozumění) je dalším neoddělitelným segmentem, díky kterému (samozřejmě nejen kvůli němu) se Misfits vyjímají v současné seriálové produkci na samotném vrcholu. Během sledování první řady jsem si občas vzpomněl na Chanův průvodní text, ve kterém píše, že nadání hlavních postav je úzce spjato s jejich osobnostmi – plně jsem pochopil a docenil tuto myšlenku až po výše zmíněném „utřídění“ jejich charakterů:) Skvěle mě taky pobavila scéna ála Big Lebowski a „ipodová“ akce byla pádným důkazem, že se tvůrci nebojí paradovat sami sebe a zároveň dokáží pracovat s rozumnou dávkou nadsázky, čehož si velmi cením:) Musím ještě říct, že vrcholem sezóny pro mě byly paradoxně spíše první díly, finále už se mnou nehnulo tak, jako právě úvod celého seriálu, což samozřejmě nemá přílišný vliv na hodnocení, protože i ty potenciálně slabší díly jsou prostě parádní.) Výběr hudby výborný (jak již to u Britů tradičně bývá).--- YOU BURRIED ME ALIVE, DICKS! ---

Geniální scénárista „volné“ trilogie (kterou mám hóóódně rád) Amores Perros, 21 gramů a Babel napsal a dokonce i sám zrežíroval další neméně zajímavý, emotivní, podmanivý, ale hlavně lidský a dostatečně uvěřitelně vyznívající příběh. Opět mozaikovité vyprávění je v tomto případě vlastním klíčem k samotnému příběhu – upřímně mě první půle nijak zvlášť nenadchla a bál jsem se, že film bude pokračovat v (do té doby) neopodstatněném duchu zoufalství a prázdnoty svých postav, přičemž pointou bude nějaké neštěstí (třeba hromadná bouračka). Nicméně poté jsem byl opravdu rád, že jsem se mýlil.)) a dostal pointu jako hrom, nad kterou jsem jen nevěřícně kroutil hlavou a uznale pokyvoval scénáristickému umu Guillerma Arriagy. Jediná výtka by se snad týkala režie. Možná to vlastně není ani tak úplně výtka, spíš nutné srovnání Inarrituova režijního přístupu s Arriagovým. Ve zmíněné trilogii (Amores Perros, 21 gramů, Babel – zejména se to týká její prostřední části) dokázal totiž Inarritu především pomocí protřelé kamery a záběrů ze zdánlivě nezajímavých nebo extravagantních úhlů ještě více podtrhnout emotivní a psychologickou hloubku příběhu – v tomto ohledu je Arriaga „pouhým“ režírujícím scénáristou. Na druhou stranu lze považovat Arriagův režijní přístup za příjemně civilní, „čistý“ a se zvoleným tématem vcelku korespondující, leč možná příliš umírněný a ukolíbaný téměř jistým faktem, že o adekvátní emocionální účinek se postará samotný scénář.

Levinova předloha je famózní, kromě pozvolna (ale od určitého okamžiku velmi intenzivně) se stupňujícího napětí a nepředvídatelnosti jsou v ní výborně prokresleny jednotlivé postavy a hlavně - postava Rosemary je líčena natolik citlivým a sugestivním způsobem, že ztotožnění se s její osobou, jejím utrpením a jejím osudem se musí nutně stát podstatnou částí celkového zážitku (a to jak z knihy, tak z filmu, protože Mia Farrow je pod Polanského vedením úžasná). Všechny klady, jak jsem je výše popsal, jsou víceméně úspěšně přeneseny i do filmového zpracování (navíc s vynikající scénickou hudbou) a minimálně v první hodině se Polanskému více než obstojně daří zachytit sílu atmosféry tak, jak je líčena v knize (první scéna během snu Rosemary je nezapomenutelná.)) Ale pak se to někde zlomí (nedokážu určit, kde ve filmu přesně) a to, co dokázal Levin v předloze (tj. udržet v permanentním pocitu napětí a nejistoty), na mě v Polanského podání tak důvěryhodně již nepůsobí (samozřejmě, že jsem knihou a její kvalitou hodně ovlivněn, ale vzhledem k vynikající první filmové půli jsem měl následná očekávání dosti velká:) a ten konec... Jistě, že je stejný jako v předloze, ale ta celková anabáze k němu a závěrečné rozuzlení prostě nebylo zvládnuto úplně ideálně a upřímně mě to dost zklamalo... Nicméně jako celek jsou to hodně silné 4* někde na pomezí 90%.)

Moc se mi líbilo, jak dokázal Alan Parker najít rozumnou hranici celkové „tajemnosti“. Film pak ani v nejvypjatějších momentech nepůsobí jako přitažený za vlasy, naopak vyvolává vcelku realistický dojem. Rourke je tu úžasný a De Niro jakbysmet.

První polovina „sedmičky“ mě zatím ze všech zfilmovaných částí nas**la asi nejméně, protože se své předlohy drží vskutku věrně (chápu, že nějaké to oříznutí děje je nutné, aby divák neznalý předlohy nezíval nudou – v tomto případě to ale ani mně-vícenásobnému čtenáři všech částí, příliš nevadilo). Navíc - jak jsme si ostatně již zvykli, scénář sám o sobě žádnou bombou není, hlavními devízami jsou tradičně režie, hudba a stále zralejší, uvěřitelnější a nesmírně sympatičtí herci (ústřední trojice z Twilight je ve srovnání s potterovským triem opravdu směšná.)) Pár velmi silných momentů, které byly navíc k mé radosti zfilmovány téměř přesně tak, jak jsem si je představoval již v předloze, jen umocnily perfektní zážitek a ještě zvýšily očekávání druhé části. 4,5* - viděl v kině IMAX na Floře - 18.11.2010, 19,00.

Woodymu Allenovi to i v jeho dosti pokročilém věku neuvěřitelně pálí, je skvělým rýpavým pozorovatelem i vypravěčem a pod půvabnou, (ne)-smyslnou krásou letní Barcelony skrývá geniálně svá ironická poselství. Charaktery obou hlavních (a nádherných) představitelek jsou na první pohled více než rozdílné, ale jak se jejich postavy v průběhu vyprávění dostávají do situací, ve kterých jsou stále více a více "zkoušeny", počáteční rozškatulkování poté naprosto mizí a jednotlivé atributy jejich charakterů se překrývají a splývají. "Vicky Christina Barcelona" asi jen těžko označit za žánrový romantický film, protože pod tou líbivou slupkou je v něm ukryto tolik, že by to vydalo na několik stohů psychologických, filosofických či společenských studií, které by stejně k ničemu jednoznačnému nedospěly.)) Nicméně způsob, jakým Woody Allen prezentuje svá stanoviska týkající se vztahů, rodinného života či morálky, je fantastický.

U Kubricka jsem si už zvykl na skutečnost, že každý jeho film je vynikajícím způsobem propracovaný, komplexní a to jak po formální stránce, tak po obsahové. Proto mě z tohoto pohledu Mechanický pomeranč ani nijak zvlášť nepřekvapil, na druhou stranu ani v sebemenším detailu mě rovněž nezklamal. Ten rozdíl oproti již viděnému (v tuto chvíli Eyes Wide Shut a Shining) je v tom, že předtím jsem nevěděl, do čeho jdu a pohltil mě fakt, jak precizně, přesně a čistě je to celkově koncipované. Kdybych viděl jako první Mechanický pomeranč, věřím, že by mě "rozsekal" mnohonásobně víc (což bych možná měl problém ustát:)) Samotný film hodnotím jako geniální satiru, jejíž téma zdaleka nezůstává jen u násilí, ale zahrnuje rovněž média a zrůdně ohavnou moc politiky. Začínám si Kubricka nebezpečně oblibovat.))

Šíleně přestylizovaná jízda, přehnané a místy až nevkusné střídání zpomalených a zrychlených záběrů + "komiksové" či herní vsuvky, které se navenek tváří strašně cool a extramoderně, nicméně ve výsledku působí spíš povrchně a lacině. Netvrdím, že zpracování je bez nápadu (to určitě ne), ale tvůrcům se nepodařilo najít nějakou rozumnou hranici mezi akceptovatelným "modernějším" pojetím a bezmyšlenkovitým sebeukájením. Syrová a autentická atmosféra z "Kidulthood" či "Adulthood" (ten plakát byl velmi zoufalý pokus.)) je zde zcela nahrazena klipovou extravagancí, ve které režisér předhání sám sebe, jakouže tou svojí "vychytávkou" nám podá větší vizuální nátěr... Na jednu stranu je to škoda, protože jestli má mít "Shank" nějaký sociální podtext či přesah, je z větší části utopen právě ve zmíněných režisérových ultrastylizovaných postupech. A proč i přes toto vcelku negativní hodnocení dávám 3*? Rozhodně se nejedná o nudnou záležitost, při které byste pozívávali - naopak "Shank" svým svižným tempem nabízí naprosto uvolňující a nic neřešící zážitek, který si mám chuť v dohledné době dokonce zopakovat, což ale nic nemění na tom, že výše zmíněné "Kidulthood" a "Adulthood" (rovněž britské snímky podobně tématicky laděné) jsou celkově minimálně o třídu výše.