Remedy

Nemám moc s čím srovnávat, protože tenhle žánr (velmi těžko definovatelný) se mi doposud úspěšně vyhýbal, což se ale po výživné inhalaci tvorby Siona Sona nejspíše změní;) Suicide Club mi asi sednul trochu více, hlavně měl (v podstatě) ujasněný koncept a VCELKU jednoznačnou pointu. Strange Circus je bizardní, alegorická, vypsychovaná podívaná, která zaujme nejvíce asi nápaditou stylizací (prostředí cirkusu a ústřední interiér jsou zpracovány velmi působivě). Rozvětvený příběh, který v závěru graduje ostošest, mě zaujal jen v jednotlivostech. Třeba je to tím, že jsem ho úplně nepobral;)

Čistou hodinu jsem měl za to, že sleduji vcelku seriózní a originální detektivku, kde až na pár cákanců krve vlastně nic tak strašně šokujícího, bizardního či zvrhlého není - o to víc jsem s napětím čekal, kdy "to přijde" a dostane se mi nějakého bližšího vysvětlení... Bližšího vysvětlení, které když přišlo, tak působilo jako pořádný kopanec do žeber, leč jsem od toho nemohl odtrhnout oči... Vzhledem k tomu, že japonskou kinematografii téměř vůbec neznám (až na pár komerčáren, samozřejmě), bylo pro mě i to "filmové prostředí" v podstatě nové a upřímně jsem čuměl jako vyvoraná myš, jak umí v tom Japonsku točit, protože něco obdobného jsem doposud nikde neviděl. Svou hloubkou, propracovaností a celkovou kompaktností mi to připomnělo Kubricka, navíc je z toho cítit extrémní kritika společenských poměrů, snaha poukázat na to, jak velmi snadno jsou lidé ovlivnitelní a co se týče nějakého hodnocení - tohle asi nejde hodnotit nějak průměrně nebo jen na oko či na to aplikovat nějaká obecně stanovená měřítka... Buď to neskousnete a zatratíte to, nebo tím budete naprosto fascinováni...

Nestává se mi často, aby mě film takhle zaříznul už v prvních minutách (třeba "jenom" atmosféra při úvodních titulcích byla vynikající). Úvod zdobí precizní režijní feeling, kdy téměř každý záběr má perfektní šmrnc a dohromady vytváří vizuálně-emotivní dokonalost (podobnou propracovanost a komplexnost jsem takto oceňoval třeba na Jacksonových "Nebeských stvořeních"). Proto mě i trochu mrzelo, že zpočátku velmi výrazná režie se v druhé půli soustředí pouze na samotný příběh (bezpochyby velmi silný a v jistých momentech až drasticky vyhrocený), přičemž počáteční kreativita je naprosto opomíjena. Samozřejmě chápu a je nadmíru jasné, že zakomponování mysteriózních prvků by bylo zvláště v druhé části silně rušivé, nicméně celý snímek je od určité chvíle koncipován jako syrové a intimní drama, což nekoresponduje s přístupem, který byl zvolen na začátku a který se mi tolik líbil. Zkrátka mi ta kombinace mysteriózna a čistého dramatu trochu vadila a to i navzdory tomu, že je vzhledem k narušené psychice hlavních postav opodstatněná. Závěr je ale bez řečí síla a celkový dojem se co do emočního prožitku vyrovná i některým evropským, tématicky podobně laděným snímkům.

Pro mě zcela jednoznačně nejslabší zástupce "Golden Heart Trilogy" a celkově jeden z těch slabších Trierových filmů, nicméně pořád nejde v globálu říct, že jde o celkově slabý či průměrný film:) Začátek je místy vlastně i dost komediální (pokud jste na to samozřejmě ochotni přistoupit), ale nebyl by to Lars von Trier, aby do svého filmu nezakomponoval i pár mrazivějších a pohnutějších momentů a nenechal své postavy pěkně "vykoupat", takže ač se "Idioterne" tváří zpočátku jako "pouhá" drsnější komedie, ve výsledku (a hlavně v závěru) jsou čistým trierovským dramatem. Přesto se mnou osudy a strasti hlavních postav zdaleka nezacloumaly tak, jako v jiných Larsových filmech. Samozřejmě nepopírám originalitu tohoto díla (námět filmu, kde si parta různých pořízků středního věku hraje na mentálně postižené a chodí "magořit", protože se vlastně jenom nudí - to je "úžasný" nápad), ale ve srovnání se vším ostatním, co můj oblíbenec Lars von Trier dosud natočil, je to pořád "jen" lehký nadprůměr. Ta čtvrtá * je těsně na hraně.

Označit film za "osobitý" může často působit jako jedno obrovské klišé, avšak v případě STARDUST Matthew Vaughna jsou právě osobitost a nekonvenční (vlastně i dost nemainstreamový) přístup hlavními devízami celého snímku. Výprava samozřejmě nedosahuje monumentálnosti "pravých" hollywoodských snímků a celý film se nese víceméně "jen" v příjemném komorním duchu, což se nutně projeví na výsledku - jedná se o svěží, sympatický, "fantasticky" pohádkový příběh, který neoplývá bombastickými vizuálními efekty ani "správně" honosným zevnějškem, a proto neuspokojí "moderního" konzumního diváka. Kdo od filmu naopak očekává v pravém slova smyslu přirozenost, kreativitu a hravost, zklamán nebude.

S přehledem se tenhle švédský skvost zařadil mezi mých deset nejoblíbenějších (nejhodnotnějších) snímků. Nedokážu to přesně popsat, ani nedokážu přesně určit, v čem je pro mě ONDSKAN tak výjimečné a snad po všech stránkách geniální dílo. Částečně to může být v tom, že ačkoli jde nejen o silné, ale také o dost kruté drama, neměl jsem během celého filmu pocit "vydírání" a žalostné prosby o soucit s hlavní postavou. Zkrátka celý film je koncipován jako jeden velmi drsný lidský osud (až příliš neúměrný trest vůči prohřešku ze začátku), kterému by se naprostá většina podřídila, což na(ne)štěstí není případ Erika Pontiho. Celkový postoj či charakter hlavního hrdiny - hlavně jeho "hrdý vzdor" na mě místy působil až "prométheovsky" a nebál bych se jeho neotřesitelnou výdrž a odpor vůči vyšším "autoritám" a zvůli přirovnat právě k antickému hrdinství. Nicméně postava Erika jde ve svém boji ještě dál než antičtí hrdinové a má tak mnohem blíže k postavě Prométhea 19. století, který se (narozdíl od antické báje) v díle P.B. Shelleyho zlovůli nepodvolil a hrdě vzdoroval až do konce. Snad jsem se nenechal moc unést tou literární vsuvkou;)

Netvrdím, že jednotlivé charaktery postav (nebo situace) jsou kdovíjak oslnivou, hlubokou a přesnou analýzou různých možných variant chování člověka ve vyhrocené situaci. Nicméně mám za to, že Darabont při psaní scénáře pracoval s Kingovou předlohou na výsost dobře a svědomitě, proto ani samotný film není naštěstí ochuzen o asi největší přednost většiny Kingových románů - výbornou psychologickou propracovanost příběhu. Kdybych namátkou srovnal THE MIST třeba se Shyamalanovým THE HAPPENING, byl by rozdíl v propracovanosti charakterů a psychologické stránce příběhu diametrální, ba i tristní. A postavit na jednu stranu rozum, zdravý úsudek a střízlivé uvažování a na stranu druhou náboženský fanatismus, byl geniální tah již v předloze. Darabont tuto linii neopomněl, naopak z ní udělal v podstatě nejnosnější a nejzajímavější část děje, kdy v určité fázi už začnete sami pochybovat, kde na onu "racionální skupinu" číhá větší nebezpečí - jestli venku nebo uvnitř samotného obchodu. Něco tak propracovaného, děsivého a zároveň pekelně působivého jsem už dlouho neviděl.

Na jedné straně portrét zhýralé umělecké duše, která prahne po úspěchu a uznání, na straně druhé upřímná a čistá laskavost (bez jakýchkoli postranních úmyslů) muže na samotném sklonku života, jehož vzdálený původ je zvláštním kořením vztahu mezi oběma ústředními postavami. Intimní, citlivý a krásný film, zrežírovaný nejlepším možným civilním způsobem.

Jediná věc, která je kvalitativně srovnatelná se švédským originálem, je zasazení do tísnivého a odtrženého prostředí předměstského sídliště. Jinak jde v podstatě o takovou horší kopii původního filmu, která svým vznikem přesně uspokojila poptávku amerického publika po anglickém dabingu. A nemůžu si pomoct, ale i režie byla v původní verzi lepší (už „jenom“ to finále), nemluvě o zvláštně platonickém, ale v náznacích i intimním vztahu mezi hlavními postavami, který v americkém podání postrádá jakoukoli smyslnost či sebemenší jiskru.

Jasně, že to je v podstatě strašná kravina s podprůměrným scénářem, ale dá se odolat tak skvělé přehlídce tolika výborných a sympatických herců, navíc v jejich filmových začátcích?:) Nevadí mi ani ta strašně provařená šablona postav – školní playboy, šprt, předsedkyně školního či jakéhokoli jiného klubu;), protože Fakulta je pro mě z dnešního pohledu příjemnou nostalgickou záležitostí, která nepostrádá nadhled a splňuje přesně to, co se od ní očekává. Hodnotím čistě podle toho, jak moc si to při každé další projekci vychutnávám:)