Remedy

Michael Haneke – výjimečná osobnost nejen evropského, ale samozřejmě i světového filmu. Tvůrce, který si nebere servítky a točí kontroverzní (otázkou je, jak moc kontroverzní ve vztahu k dnešnímu světu a principům, na kterých je postaven) díla, která mají nejen uměleckou, ale především sdělovací a kritickou hodnotu. Bennyho video není prvoplánovým zdrcujícím portrétem jednoho krutého a nelidského činu čtrnáctiletého chlapce, ale spíše filmem mapujícím (kritizujícím) dnešní systém a portrétem současné společnosti jako takové (většinu konkrétních motivací a poslání tohoto filmu lze velmi dobře vypozorovat při rodičovském dialogu, kdy Bennymu zůstanou pootevřené dveře). Opět je to ten syrový Haneke, který si vybírá témata pro většinu ostatních filmařů nepřijatelná a který sice kritizuje, nastavuje zrcadlo, ale v žádném případě nesoudí. „Pouze“ konstatuje. Skutečnost, že se film nesnaží nijak explicitně šokovat (vyjma snad jedné, max. dvou scén), dává prostor k četnějším psychologickým a sociologickým otázkám, které si chtě nechtě budete klást po celou dobu sledování Bennyho videa. Můj pětistý film, který tady na čsfd hodnotím. Rozhodně si ho ale nebudu pamatovat jen pro to, že byl právě pětistý.

Tenhle seriál šlape skvěle jako švýcarské hodinky. Netvrdil bych, že jde o bůhvíjak dokonalou záležitost, ale na poli krimiseriálů lze hovořit o jednom z nejsilnějších zástupců. V první řadě atmosféra – příběh zasazený do amerického Seattlu, kde každou chvíli prší a prostředí působí stísněným, ospalým, depresivním dojmem (srovnejte s honosností New Yorku nebo letní pohádkou zvanou Miami). Jako v každém kriminálním seriálu, kde se vyšetřuje vražda, existuje i zde hlavní dějová linie zaměřující se na policejní vyšetřování, další linie sledující pozůstalé a způsoby, jakými se vypořádávají se ztrátou blízkého člověka, osobní boj hlavní vyšetřovatelky/hlavního vyšetřovatele o to, aby kvůli práci nepřišla/nepřišel o rodinu. Všechno to jsou obvyklé žánrové postupy (nebo jak se s oblibou říká „žánrová klišé“), které při realizaci kriminálního seriálu asi jen stěží zcela opomenout. Snažím se tím vším naznačit, že díky poctivé a nápadité scénaristické práci se tomuto seriálu podařilo vytvořit všechny linie podobně zajímavé, což ve výsledku dělá z Killing velmi originální a i tak trochu unikátní záležitost. Zdaleka nejde „jen“ o výborný kriminální seriál (nicméně i s tímto statutem by si výborně vystačil), protože vrstvení děje v podobě roviny politické, psychologické, morální či sociální zde vytváří fenomenální přesah. Klenot mezi seriály posledních let – třeba jako Dexter.

Dvě naprosto odlišné poloviny. Zhruba do padesáté minuty to u mě bylo skoro na plný počet – strašně mě to bavilo, bylo to roztomilým způsobem kouzelně přihlouplé a oba hlavní protagonisté předvedli velmi sympatickou a příjemnou hereckou polohu. Nevadila mi ani ta šílená šablonovitost příběhu – holka z „dobré americké rodiny“, která má do detailů naplánovanou budoucnost na univerzitě v Duke, Harvardu, Yaleu, Virginii nebo kdekoli jinde, k tomu „na přání“ rodičů dře až na krev v nějakém sportu a samozřejmě si vybírá pouze partnery z dobrých, tedy spíše vynikajících sociálních poměrů. Ke všemu tomu žije v permanentním stresu a strachu z toho, aby nezklamala své stvořitele, kteří pro ni vždy a za každých okolností chtějí to nejlepší (a oni hlavně vědí, co je to nejlepší, ačkoli to sami nikdy nezažili), protože ona sama (díky nim!) nemusí dělat kompromisy v otázce vzdělání a pozdějšího uplatnění. Prostě další amíkovská story o tajemném hrdinovi, který si svou nekonvenčností, individualitou a naprostou znechuceností vůči zaběhlým společenským konvencím získává srdce zdánlivě povrchní, slušňácké, maloměšťácké dívky. Nebýt druhé poloviny, byl by výsledný dojem z celého KEITHA podstatně přirozenější, nenásilnější a méně nucený. Škoda, mohl to být totiž vcelku půvabný nezávislák o střetu a sbližování dvou lidí z rozličných společenských vrstev.

Velmi zajímavý počin. Zajímavý v tom nejčistším slova smyslu. Lehkost a autentičnost, s jakou je koncipován celý příběh, je famózní a pokud opravdu platí ono známé „méně je někdy více“, tak v případě tohoto filmu jej lze aplikovat dvojnásobně. Minimalistický přístup v provázanosti (a nutno podotknout, že v opravdu dokonalé sladěnosti) s aktuálně závažným a dramatickým tématem je zároveň jedním ze způsobů, jak „udělat velký film“. Když si k tomu ještě připočtete prostředí Velké Británie (které je pro podobná témata a lidské osudy jako stvořené) a skutečnost, že v celém filmu prakticky nenajdete jediné hluché místo, vyjde z toho něco, co si rozhodně zasluhuje pozornost. Někdo by jistě mohl tvrdit, že už „jen“ ten příběh je tak silný, že výsledek prostě ani nemůže být špatný. Pro mě je to pravda tak na padesát procent, protože zku*vit se dá (jak všichni ostatně víme) i nadprůměrný scénář s více než štědrým rozpočtem. Tady jde ale nesmírně silný příběh ruku v ruce s dokonale sugestivní režií, hluboce lidským a prožitým výkonem Andrewa Garfielda a pozoruhodnou civilností ostatních postav. Další snímek z kategorie drama, na který mohou být Ostrované velmi hrdí.

Začíná to moc pěkně. V úvodních minutách se objevuje sice lehoučký, ale velmi zajímavý mysteriózní nádech, který mě navnadil snad až moc dobře na další dějovou "show". První půle je ještě snesitelná a nese znaky typického nezávisláku - žádná monstrózní výprava, v náznacích lyrická kamera a čistě civilní režie, která sleduje pocity ústřední trojice a (pořád ještě) docela zajímavě proplétá jejich osudy. Nicméně poté přijde scénáristický majstrštyk, jehož účinky jsou takřka vražedné. Obávám se, že pokud bude mít někdo zoufalou potřebu analyzovat a ospravedlňovat počínání obou hlavních mužských postav, bude to pro něj mít fatální důsledky. Nejhorší ale je, že se mi v závěru (možná i v důsledku onoho "smrtícího dějového zvratu") začala hnusit i zpočátku ne úplně nezajímavá linie s otcem, což srazilo výsledné hodnocení ještě o stupeň dolů. Kreativitě se nebráním, ale je třeba rozlišovat mezi vkusnou scénáristickou hříčkou a exhibicionistickou bezobsažnou onanií.

Film s hipísáckou atmosférou (i když nemá s obdobím hippies vlastně nic společného) a s výrazným evropským feelingem, který to bohužel co do své depresivnosti a devalvace důstojnosti některých postav místy vyhání až do samotného extrému. Nechci tvrdit, že Mouth to Mouth vyznívá nereálně, naopak – pokud bylo záměrem tvůrců natočit protisektářskou agitku, povedlo se to vskutku skvěle, protože doufám, že je nás jen velmi málo takových, kteří by chtěli mít s podobnou skupinou cokoli společného. Osobně mi nevadí depresivní, drsné filmy, které jsou neúprosné ve vztahu ke svým postavám a nedávají divákovi moc prostoru k úlevě (třeba Breaking the Waves nebo Feste), pokud jsou koncipovány uvěřitelně a nepovrchně. Nedokážu ani přesně říct, co tady nebylo v pořádku, ale prostě to na mě v určitých chvílích působilo prvoplánově a vykalkulovaně, což u dramat nesnáším a neodpouštím to. Jinak ale můžu doporučit jako velmi demonstrativní ukázku toho, jak lze manipulovat lidmi – jak moc je to vlastně snadné, když se ví, jak. 2,5*

Velmi obtížně hodnotitelné, protože na to prakticky nelze aplikovat obecně platná a stanovená měřítka. Tenhle film je třeba posuzovat v kontextu doby, kdy vznikl, posuzovat ho jako první science fiction, které v této oblasti bylo natočeno a nahlížet na něj jako na kultovní, originální a naprosto nadčasové dílo, které předběhlo svou dobu o pěknou řádku let. Kultovním bývá tento Kubrickův klenot označován zcela oprávněně: práce s obrazem, s hudbou (ten Straussův valčík je tam naprosto geniální) a celkové technické provedení je opravdu skvostné. Co mě osobně fascinuje asi nejvíc (a jde samozřejmě o původní myšlenku A.C.Clarka), je to celkové pojetí. Filosofická science-fiction, která velmi nápaditým způsobem nastiňuje možný budoucí vývoj lidstva a vyvolává správně „vypsychovaný“ a šokující dojem. Famózní záležitost, čtvrtý film, který jsem od Kubricka viděl a počtvrté za plný počet.

Celou dobu jsem si říkal, že by mi asi ani v nejmenším nevadilo, kdyby se celý příběh odehrával jen tam „nahoře“, protože prostředí, které v Thorovi stvořil Kenneth Branagh, je nesmírně působivé a jako čistá fantasy bez přítomnosti lidského druhu by celý film nejspíše fungoval také dobře. Na druhou stranu nejdůležitější aspekt celého snímku – uvěřitelné a nekomicky (což se při podobném „propojování“ ve filmovém světě moc často nestává) působící propojení obou světů bylo zvládnuto na výbornou, takže střídání prostředí „nahoře“ a „dole“ ve výsledku vyznívá celistvě a nerušivě. Moc se mi líbilo, jak svět lidí postupně formoval a ovlivňoval Thorovu postavu, navíc to jeho sbližování s Jane bylo místy příjemně intimní, ba až roztomilé. Komiksovka s antickým přesahem, kdo by to byl řekl.

Nebál bych se nazvat ty chvíle, ve kterých Robert de Niro projíždí coby taxikář nočním New Yorkem, jako něco magického. Věděl jsem o tomhle filmu už samozřejmě velmi dlouho, ale u takto kultovní záležitosti je téměř povinností ji vidět na pořádném plátně s pořádným zvukem, takže jsem si prostě počkal. Ta magie spočívá ve smyslné atmosféričnosti, ve výborné kameře a dokonale padnoucím Herrmannovu soundtracku. Navíc způsob, jakým tomu všemu Martin Scorsese „šéfuje“, je fantastický – v New Yorku se točí tisíce jiných filmů, ale Taxikář v pravém slova smyslu vystihuje právě atmosféru Velkého jablka. Všechna ta zákoutí, špinavé ulice, existence, které by člověk raději nikdy nepotkal a v kontrastu ta pompéznost – nádherné budovy, půvabná světla, prostě duch velkoměsta se vším, co k němu patří. Nemyslím si, že jde o film s mimořádným přesahem či dokonce hlubokým filozofickým podtextem.) Celý film se dá ve zkratce charakterizovat jako špinavý, drsný a nepřikrášlený portrét New Yorku, který je jednou z mnoha vynikajících kolaborací dvojice Scorsese – De Niro.

Je fakt, že Steven Spielberg je filmař s velkým F. Možná to není tak výrazný žánrový chameleón jako třeba Peter Weir, ale troufám si tvrdit, že dokáže brilantně zvládnout čisté drama (Purpurová barva, Schindlerův seznam), sci-fi (Blízká setkání třetího druhu, A.I., Jurský park, Válka světů, Minority Report) a popcorn na nejvyšší úrovni (Indiana Jones). Jen málo režisérů se může chlubit tak rozmanitou a zároveň hodnotnou filmografií, která přinesla filmovému světu nezapomenutelná a nadčasová díla. Pokud jde o tento konkrétní film Purpurová barva, je to svým způsobem něco neokoukaného (co se týče Spielbergovy tvorby) a samotný film je v tuto chvíli alespoň pro mě unikátem v celé Spielbergově tvorbě. Možná i proto, že není tak známý jako třeba Schindlerův seznam, ale je podobně citlivý, hluboce emotivní, neúprosný, krutý ve vztahu ke svým postavám a zároveň velmi silně dojímající. Příběh, který skrývá opravdu obrovskou škálu emocí, psychologie, různých citových a životních rozpoložení člověka, dokázal Spielberg natočit s grácií, pozoruhodným citem pro detail a vynikající profilaci jednotlivých postav. Fenomenální Whoopi Goldberg a vývoj její postavy, který musíte jednoduše prožívat přímo s ní, zrovna tak jako všechny její strasti, ale i ty nejdrobnější radosti, je asi nejsilnějším atributem celého snímku. Pozoruhodný je i fakt, že díky propracovanosti příběhu a přesnému režijnímu vedení, je drtivá většina vedlejších postav podobně zajímavá a vytváří dohromady s hlavní dějovou linií velmi podrobný a (možná bych napsal i důvěryhodný – alespoň z pocitového hlediska) obrázek jedné velmi nelehké doby. Na druhou stranu mě zaujala skutečnost (a považuji to za další obrovský triumf tohoto filmu), že úděl některých postav (ne všech, ale některých) není přímo způsoben dobou a konkrétními represemi vůči konkrétním skupinám lidí, ale především lidskou povahou, jednáním jednotlivce a až pozoruhodně krutou schopností degradovat svůj protějšek až na samotnou hranici lidské důstojnosti. Typický „akademický“ film, který ale svou „akademičnost“ a uměleckost dokázal využít k nesmírně poutavému a strhujícímu vyprávění, jehož výpovědní hodnota je obrovská.