Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Horor
  • Krimi

Recenzie (895)

plagát

30 dní dlhá noc (2007) 

Famózní. Natočit v dnešní době solidní horor, kde by záporné postavy nebyly povětšinou k smíchu, se moc často nepřihodí. Ve filmu producenta Sama Raimiho a režiséra Davida Sladea nejenže nejsou záporné postavy (upíři) k smíchu, ale co víc – jsou neuvěřitelně charismatické a působí věrohodně. Strašně moc se mi líbil Sladeův přístup – práce s prostředím, využití všeho možného prostoru (i v rovině psychologické) a „zrovnoprávnění“ obou skupin co do angažovanosti v celém příběhu. Nemohu říct, že bych vraždící skupině fandil, ale David Slade z nich dokázal udělat velmi zajímavé a charismatické postavy (což je vzhledem k minimu dialogů v podivném jazyce značně obdivuhodné). 30 Days of Night je moderně koncipovaným hororem, který dokázal do puntíku zužitkovat svůj potenciál.

plagát

Alica v krajine zázrakov (2010) 

Alenka v říši divů je bezpochyby jedním ze slabších počinů z dílny mistra imaginace Tima Burtona. Na jednu stranu to působí vlastně docela paradoxně: takovéto dílo nabízí při filmovém přepisu jistě značné možnosti zpracování, spoustu prostoru pro sebevyjádření a je přímo stavěné na režisérskou exhibici. Celý snímek působí bohužel po režijní stránce značně mdlým dojmem a vyvolává nutně pocit, že měl Burton celý proces natáčení dopředu velmi přesně nalajnovaný a svůj autorský otisk tak zanechal jen ve velmi omezené míře (náznaky burtonovské poetiky a humoru se naštěstí sem tam objeví). Světlou stránkou celého projektu pro mě tak zůstává famózní výkon Heleny Bonham Carter a několik vtipných momentů. Ani hudba Dannyho Elfmana není tentokrát tak působivá jako obvykle. Za posledních deset let tvorby Burtonův nejrozporuplnější film.

plagát

Blade Runner (1982) 

V kontextu celé tvorby Ridleyho Scotta lze považovat tento film za jeden z nejlepších, ne-li nejlepší, co Ridley natočil. Úžasná propracovanost exteriérů, nápaditá futuristická stylizace, pozoruhodný cit pro detail a „femme fatale“ linie, která dodává celému příběhu na větší „lidskosti“ a zároveň osudovosti. Ve způsobu zpracování Blade Runner připomíná cameronovský perfekcionismus, spielbergovskou preciznost a pompéznost, přičemž vlastní režijní trademark Ridleyho Scotta zůstává i tak stále velmi silný, v některých momentech až dechberoucí (např. likvidace první replikantky při proskakování výlohami za zvuku dokonalého Vangelise). Navzdory skutečnosti, že se celý příběh odehrává až ve 21. století, je celková atmosféra příjemně „oldschoolová“ a působila na mě milým nostalgickým dojmem. Nutno poznamenat, že i přes zmíněnou nostalgii a milý oldschool je Blade Runner filmem, který i v dnešní době působí velmi invenčně a moderně. Hollywoodský, zároveň velmi kvalitní popkorn na nejvyšší možné úrovni – obdobně jako některé filmy Stevena Spielberga.

plagát

Sestry (1972) 

Špička mezi úchylnými a bizardními filmy. I když tento De Palmův raný thriller ještě zdaleka neoplývá všemi formálními parádičkami, které jsou pro jeho pozdější tvorbu typické, lze již vypozorovat jisté náznaky, které byly v jeho dalších snímcích dovedeny k dokonalosti. S Hitchcockovou tvorbou nejsem doposud téměř obeznámen, takže nemám co srovnávat nebo kritizovat. Trochu mi to připomnělo Cronenberga co do sledování lidské přirozenosti i různých nepřirozeností, i když De Palma samozřejmě nezachází do takových extrémů jako ten kanadský zvrhlík.)) Slušně vypointovaný, zahraný, formálně originální thriller na pomezí horroru (i když opravdu jen v některých pasážích), který zřejmě nejvíce potěší De Palmovy fanoušky a diváky adorující nevšední a krapet ujetou tvorbu. Mně se to líbilo a to, prosím, nejsem ujetý.)

plagát

Přednosta (2003) 

Tak skromný a přitom tak hodnotný film. Zcela civilní, krásně napsané postavy, prostředí železnice ve spojení s nádhernou přírodou a výborná ukázka životního stylu, který si již dnes (bohužel) nedovedu někde v podobném duchu představit. Mám opravdu moc rád filmy, které jak svým příběhem, tak prostředím, do kterého jsou zasazené a nakonec i postavami, které působí civiním a příjemným dojmem dokáží zároveň připomenout spoustu „lidských“ stránek a zcela nenásilně vyzývají (samozřejmě ne každého) k větší citlivosti, ohleduplnosti a menší lhostejnosti mezi lidmi. Handicap hlavní postavy je vlastně „jen“ kořením celého snímku, protože chování jednotlivých postav ovlivňuje velké množství dalších skutečností.

plagát

Femme Fatale (2002) 

Už „JEN“ ten začátek! Způsob, jakým si de Palma hraje s jednotlivými záběry, ta plíživá, slídivá, místy snad až voyeurská kamera, která je naprosto dokonalá a hlavně – ta elegance. Označení „elegantní“, v tomto případě až nonšalantní, používám u filmu jen velmi zřídka, nicméně v tomto případě jej lze využít k velmi přesné charakteristice toho, jak celý snímek již od začátku působí. Úvodní scéna v Cannes je nesmírně působivá, plyne vlastně i docela pozvolna a není v ní mnoho dialogů, nicméně vše je natolik rafinovaně a velezkušeně vedeno Brianem de Palmou, že to prostě vtáhne a nepustí. Elegance, originalita, neokoukanost a celkově film, který je formálně až neskutečně bohatý. Pokud má někdo pocit, že scénář je zmatený a spousta scén se v něm nachází takzvaně pouze na efekt, měl by se zřejmě více zaměřit i na samotnou stavbu děje, která sice nedosahuje výše zmiňovaných formálních kvalit, ale je zajímavě větvená a skrývá minimálně dvě „depalmoviny“, které nemusí být napoprvé zcela snadno odhalitelné. Já si jich všiml až napotřetí a to si samozřejmě nejsem pořád jistý.)) Mimořádný zážitek, který jen tak někde jinde neuvidíte.

plagát

Blue Valentine: Milostný príbeh (2010) 

Pěkné. Vlastně víc než to. Tenhle film je nádherný, protože dokáže působivě a nádherně vyprávět o věcech, které se do stejné kategorie povětšinou neřadí. Znám spoustu lidí, kteří podobné filmy odsuzují s odůvodněním, že jsou moc vážné a že je po nich vyžadováno, aby kromě očí a uší zapojili také mozek. Zrovna v případě Blue Valentine nemám ten pocit, že by šlo o bůhvíjak složitý film k přemýšlení, který by si člověk nemohl nějakým způsobem užít. Kouzlo tohohle filmu spočívá v jeho přirozenosti, civilnosti a intimnosti, což jsou atributy, které ve výsledku utváří film, který je „prostě ze života“ (nebo spíš o životě), i když si samozřejmě uvědomuji, že je příšerné klišé jej takhle charakterizovat. Faktem je, že na mě tak zapůsobil (a silně) a já si dovedl „užít“ film, který snad ani neskrývá nejrůznější poselství, ale je vkusným a citlivým portrétem milostného vztahu dvou lidí. Úchvatné závěrečné titulky.

plagát

Šéfovia na zabitie (2011) 

Hlavními tahouny jsou skvělí herci ve vedlejších rolích se svými neméně skvělými postavami (u Jennifer Aniston tu „postavu“ lze samozřejmě chápat jako homonymum.)) Ústřední trio s vyčnívajícím Batemanem (jehož časté kamenné výrazy jsou naprosto skvostné) diváka baví převážně v duchu laciných, přisprostlých a upřímně řečeno některých místy dost přihlouplých gagů. Na druhou stranu mě to jako celek bavilo, bylo mi to sympatické svým vyzněním (žádná trapná moralitka ani zoufalý pokus o přesah) a některé scény mám v paměti ještě doteď. Určitě jedna z lepších komedií poslední doby. Ta čtvrtá hvězdička je za pár hlášek, které mě takříkajíc totálně sejmuly:)) --- YOU´RE MY BITCH. ---

plagát

Super 8 (2011) 

Zvláštní, ale v náznacích docela nápaditá směs Mlhy (té Darabontovy), Blízkých setkání, Vetřelce či Války světů. Se žánrovými konkurenty si SUPER 8 má rozhodně co říci a divácké základně, jež si libuje v podobných námětech (konspirace, „tajná“ účast americké armády, postupné rozplétání již dávno zapomenutých zločinů a všudypřítomné tajemno, šero a strach z neznámého), má rozhodně co nabídnout. Co do výsledného dojmu nadprůměrná, naprosto profesionálně natočená podívaná, které schází asi nejvíce hlubší emoční fond (ztotožnit se s postavami je i na této bezmála dvouhodinové stopáži poměrně obtížné) či nějaký větší moment překvapení. Technicky brilantní (J.J.Abrams se v tomto ohledu Spielbergovi bezpečně vyrovná), emočně trochu strohá a nedotažená pocta mistrovi. Scéna s vlakem je hotový akční orgasmus. 70%

plagát

Na dotyk (2004) 

Sexuálně otevřené, nikoli však explicitní (pouze ve verbální rovině). Herecké kvarteto je působivé, jednotliví herci pozoruhodně typově sedí ke svým postavám a celkové performance vyznívá místy až trochu přepjatým, leč impozantním divadelním dojmem. Některé dialogy jsou velmi peprné, nicméně v jejich otevřenosti a hrubosti lze dobře nalézt opodstatnění, pokud se ztotožníte s jednotlivými postavami a dokážete se alespoň na chvíli vcítit do jejich pocitů. Kruté, cynické a velmi poučné drama s výborným režijním vedením a mimořádnými hereckými výkony. Můj první Mike Nichols.