Remedy

Dokonalý příklad úchylného filmu, který není pro úchyly.) Explicitní scény se zde snad až na jednu výjimku nenacházejí, vše je podřízeno kouzlu obou hlavních představitelů a vzájemné obrovské chemii mezi nimi (lze dobře vypozorovat už při prvním intimnějším rozhovoru, kdy je Lee nabídnuta horká čokoláda). Obdivuji Stevena Shainberga za to, že si zvolil takto náročné téma a dokázal ho pojmout a natočit s lehkostí, nadhledem a úměrnou dávkou vtipu. Přijde mi, že pokud by se Shainberg snažil celou dobu brnkat na vážnější strunu, mohl by výsledek působit strojeně a směšně (nikoliv vtipně, jak se v tomto provedení ostatně povedlo). Vzhledem k tomu, že jde vlastně o portrét (netvrdil bych studii) dvou uzavřených lidí s podobnou obsesí, objeví se v ději i nějaké psychologické „náznaky“ a film na chvíli získá vážnější dramatický nádech, ale komediální rovina jednoznačně převažuje. Nesmírně sympatický nezávislák, ve kterém je Maggie Gyllenhaal úžasně roztomilá a jako Lee budí nemalý soucit.

Zacku, když pominu při srovnání Legendu o sovích strážích, tak je to od Watchmenů tedy pořádný skok, jen co je pravda! Sucker Punch je až na omračující vizuál přímým protipólem Watchmenů. Strážci totiž nebyli primárně natočeni jako vizuální bašta, ale měli fungovat (a fungovali) jako důstojný přepis komiksu Alana Moorea, který neopomněl a zároveň dokázal dostat více do popředí nemalé množství existenciálních, sociálních a politických otázek. Sucker Punch sice není komiksovou adaptací, ale spousta postupů a motivů, které jsou zde využívány, komiksem přímo zavání. Z tohoto pohledu je zatím poslední film Zacka Snydera efektní a líbivou směsí akce, dlouhých herních videosekvencí a bombastických vizuálních orgií, které při osmdesátimilionovém rozpočtu perfektně šlapou. Sucker Punch určitě není epické, lyrické ani lyricko-epické dílo. Je to digitální řežba se scénářem, který je děravý jako řešeto. Jenže co naplat, když to královsky baví a úžasně se na to kouká.) --- viděno v EXTENDED CUT---

Zničujícím způsobem nádherný film, který plyne pomalu, melancholicky a zanechal ve mně dosti intenzivní dojem - ať už jako celek nebo "pouze" v několika silných scénách. Herci jsou zvolení dobře, typově přesně sedí na své postavy, nicméně nejpřirozeněji ve své roli působí Carey Mulligan. Knižní předlohu jsem nečetl, takže mě docela překvapilo a "dostalo", jak se zpočátku příběh o dětské lásce přenesl do chladného a drsného dramatu popisujícího principy, na kterých stojí jakýsi alternativní svět. Celkově zvolená forma s příjemnou komorní hudbou a krásnými anglickými reáliemi působí v kombinaci s mrazivým a vůči hlavním hrdinům cynickým příběhem jako pěst na oko. Zřejmě to byl záměr, který byl zvládnut skvěle a rovněž jeden z prostředků, který v závěru zajistil velmi silný dojem.

Jednička byla povedená lyricko-epická (lyrická v oslavě krásy Megan Fox, epická v té osudovosti války mezi Autoboty a Decepticony) sci-fi pohádka, kde byla samotná akce dobře vyvážena dějem. Dvojka byly čiré akční orgie a značná devalvace jakékoliv motivace postav, ale i přesto se mi to pořád líbilo. Trojka se mi taky líbila, i když by nějaké to zkrácení místy rozhodně nebylo na škodu. Co se týče úderné, pompézní a bayovské akce, tak ta se sice dostaví až "po invazi", tj. v druhé části filmu, ale je perfektně nastříhaná, přehledná a koulervoucí. Nijak neřeším, že si Bay ve třetím díle absolutně neláme hlavu s postavami a používá je pouze jako prostředky k akčnímu řádění - on prostě už takový je a jiný nebude.) Nemůžu říct, že by třetí Transformeři byli špatným filmem. Vizuální provedení je naprosto profesionální a i samotná obrazová kompozice v první neakční části je působivá. Nutno vidět v kině, jinak si z výsledného zážitku a hodnocení uberte rovnou 20-30%.)

Sice to nemá tu zde tolik proklamovanou a oslavovanou psychologickou hloubku jako obě první singerovky, ale je to zatraceně zábavné a sexy. Matthew Vaughn je pro mě už dlouho obrovsky zajímavou režisérskou ikonou a na jeho každý další počin se po Kick-Ass přímo nestydatě těším. "První třída" neposkytne hlubokosáhlou a exaktní analýzu postupného vývoje postavy Charlese Xaviera a ani neodhalí (trochu poodhalí) jeho konkrétní pohnutky a motivace k budování spolku "hodných" a lidskému faktoru přetransformovaných mutantů. Na stopáži velmi svižných dvou hodin se divákovi dostane nějakého základního vysvětlení a objasnění toho, co "mohlo být před", ale na nějaké to psychologické rozpitvávání není v takovéto bombastické plejádě čas ani místo:) Prvotřídní popcorn, jehož tvůrci jsou zatraceně mazaní.)

Při hodnocení druhých Transformerů lze v zásadě uplatnit dva odlišné pohledy. Můžeme o tomto megalomanském projektu režiséra/businessmana Michaela Baye uvažovat jako o povrchním "pop-cornovém" braku, který slouží pouze k tomu, abychom se vizuálně ukojili a nechali si vymývat mozek tuctem non-sensů a scénáristických přehmatů. Druhý pohled by se asi nejsnáze charakterizoval tak, že celý film pojmeme jako naprosto nenáročnou oddechovou zábavu a nad spoustou klišé a "amerikanismů" se spíš pousmějeme, ale pořád očekáváme nějaký ten vizuální nátěr, bayovské kamerové veletoče a udržování nějaké rozumné míry vkusu pro všelijaké výbuchy, řežby a celkovou snesitelnost oné vizuální parády. Na mně osobně dvojka působila jako dost akční, ale pořád fungující a nesmírně zábavná podívaná, u které rád "vypnu" a rozhodně ji nepovažuji za něco blbého nebo nevkusného. Souhlasím s názorem, že jednička byla uhlazenější, méně povrchní a měla pár srdcových momentů. Na druhou stranu Michael Bay je zvíře:) a když ho pustíte z klece ven, dokáže řádit jako pominutý a to, co malé dítě provádí s letadélky, auty a roboty ve svém pokojíčku, realizuje Bay přímo na plátně za pomoci skutečných letadel, lodí a aut. Opojně natočená, těžce neintelektuální prča:)

Zrežírované je to tedy bravurně - Oliver Stone byl výbornou volbou. Už hned úvodní scéna je za použití velmi výrazných a dohromady geniálně skloubených prvků působivá. V podobném tempu se pokračuje celou první polovinu, poté přijde satirická část z prostředí věznice, která kritizuje a staví na odiv imbecilitu médií a vůbec americké mentality jako takové. Natural Born Killers je odvážný, drzý, provokující snímek, u něhož mě asi nejvíce mrzí, že se nakonec nestal další čistou tarantinovkou, protože některé postavy v tomhle filmu jsou tarantinovské, mluví v náznacích tarantinovsky, a kdyby je Tarantino ještě mohl vést, mohlo to možná dopadnout úplně jinak. Třeba ne tak vážně a drsně, ale mnohem více absurdně, s hutnou dávkou nadsázky a toho nejdrsnějšího humoru. 90%

Bessonův Leon je jedním z těch nonšalantních filmů, které velmi chytře a nápaditě kombinují "starou školu" s novými postupy a dohromady tak dokáží vytvořit famózní dílo, které kromě brilantní filmařiny oplývá "tím něčím navíc" - vnitřním feelingem, šmrncem či prostě silným citovým "fondem", který nedovedu přesně vysvětlit a definovat, ale při sledování ho velmi dobře rozeznám:) Strašně se mi líbí, že i když Besson využívá žánrové(á) prvky (klišé?) od ostatních mistrů (Tarantino, Scorsese, De Palma, Coppola...), dokáže je zrovna tak mistrovsky spojit a tam, kde začíná a končí ono žánrové klišé, si v poklidu vytváří pole vlastního přesahu a omračuje kreativitou. Nebývale povedený a citlivý film. Jeden z nejlepších, jaké jsem kdy viděl.

Už první minuty dávají na srozuměnou, že se celý film ponese v poněkud ujetém a úchylnějším duchu, což je ovšem notně logické s ohledem na ústřední trio. Shallow Grave je úžasně hravý film, jehož největší síla je v gradaci, perfektním vedení herců a v tom občasném "zlehčování", spíš tedy černém humoru, kterého je zde sice poskrovnu, ale i v těch několika málo chvílích je vynikající (přenášení těla po schodišti třeba.) Tohle je ten Danny Boyle, kterého mám rád. Jeho raná tvorba je pro mě skoro srdeční záležitostí a vedle Trainspottingu řadím Shallow Grave k tomu lepšímu, ne-li nejlepšímu, co kdy Boyle natočil. Nemá to ještě tučný rozpočet ani hollywoodské hvězdy par excellence, je to celé takové "čisté" a upřímné a je z toho cítit, že je to s láskou točené. Moc, moc se mi to líbilo.

To, co je typické pro většinu Larsových filmů (totiž obrovská emoční vypjatost a velmi silná intenzita celého díla), Melancholie svým způsobem postrádá. Píšu "svým způsobem", protože Melancholia tento deficit bohatě vyrovnává stísněnou, mistrně navozenou atmosférou, která zejména v závěrečné půli co do své melancholičnosti graduje až k samotnému vrcholu. Po formální stránce Melancholia navazuje na Antichrista (extrémně zpomalené záběry a dokonalá kompozice obrazu v úvodní sekvenci jsou opět dechberoucí - navíc kousavá Wagnerova melodie tomu všemu dodává ten správný říz:)) Věc, kterou na celém snímku oceňuji asi nejvíce, je fakt, že mě celou dobu zajímalo, jak to s hlavními hrdiny dopadne, což nemůžu říct o DRTIVÉ:) většině filmů s podobným tématem. Lars von Trier je tak minimálně v jedné věci opět velmi originální - vybere si sci-fi film o konci světa a tuto "banalitu" (banalitu ve smyslu, že toto téma již bylo ve filmu použito nesčetněkrát a vyznění podobných snímků je zpravidla velmi podobné, ne-li stejné) využije k velmi sugestivnímu líčení pokřivených rodinných vztahů a opět nechává diváka, ať sleduje, jak se beznaděj a melancholie v průběhu filmu přelévají z jedné postavy na druhou. Na konci to sice nebyl tak "rozsekávající" pocit jako u Breaking the Waves, Dancer in the Dark nebo Dogville, což ale nemění nic na tom, že jsem celý film nemohl ještě pár dní dostat z hlavy.)