Remedy

Jako celek mi přijdou Martyrs značně nevyrovnaní. Prvních 45 minut je to naprosto brutální, naturalistická, krvavá, intenzivní a tím pádem výborná jízda, která kdyby pokračovala až do konce (a byla trošku zkrácena), šel bych možná na 4*. Ale v momentě, kdy se začne moc kecat, vysvětlovat a snad i divákovi nastiňovat možné poselství či smysl toho, čeho je svědkem, je to vlastně dost nuda a ta "vážnější" poloha mi do toho prostě neseděla. Pojmout to čistě jako exploatační film a nechat spoustu souvislostí otevřených a spíše jen pozvolna naznačovat, by bylo podstatně lepší volbou. Takhle extrémní pojetí přece nemůže být chápáno jako něco promyšleného nebo filosofujícího.

Výborný politicko-psychologický thriller s neobyčejně silnou atmosférou, kterou umí navodit pan Polanski jako nikdo jiný. K maximu mi schází přílišná roztahanost první půle, na druhou stranu postupná (i když poměrně pozvolná) gradace směřující k vynikajícímu závěru je zvládnuta opravdu skvěle. Navíc je pozoruhodné sledovat, že i v dnešní uspěchané a ultramoderní době, kdy vznikají monumentální projekty našlapané akcí a vizuálními efekty (Bournova trilogie, Mission Impossible), může film s minimem akce a absencí rychlého "cool" střihu vypadat ve výsledku stejně působivě. Prakticky žádný výraznější hlavní hrdina, naprosto civilní a reálné postavy v příběhu, jehož největší zbraní je nepředvídatelnost a pocit permanentní nejistoty. Perfektní Pierce Brosnan a Ewan McGregor.

Každému je snad jasné, že "The Social Network" nemůže poskytnout zcela korektní a důvěryhodnou výpověď o celé události, potažmo o charakteru a způsobu jednání Marka Zuckerberga. Odsoudit jeho osobnost tak, jak je líčena ve filmu – tedy jako sobeckého, arogantního, namyšleného a asociálního nerda, který dvojčatům Winklevossovým vlastně ukradl jejich nápad, by bylo nepatřičné. Film byl navíc natočen podle knihy The Accidential Billionaires, která mapuje celý fenomén očima Eduarda Saverina (sám Saverin oslovil spisovatele Bena Mezricha s nabídkou k napsání románu o vzniku Facebooku), což nelze považovat za objektivní a nestranný zdroj – nechci spoilerovat, proto jen napíšu, že to souvisí s tím, jakým způsobem Saverin v celé kauze figuruje. Na druhou stranu, kdybych měl ze svého pohledu nebo podle výsledného dojmu z filmu říct, s kým sympatizuji, tak např. bratři Winklevossové mi byli krajně nesympatičtí, protože ztělesňovali typický příklad nažehlených, pokryteckých („Nic neuděláme, protože jsme gentlemani… jak by to vypadalo?“) slizkých, rádoby přátelských, protekčních šmejdů a individuí, kterým za každou cenu musí vždy vše vyjít. Jak to vlastně bylo, jak moc konkrétní podobu (a tím pádem i následný podíl na vzniku budoucí největší sociální sítě) měl jejich „startovací“ nápad, se stejně nikdy zcela nezkresleně nedozvíme. K samotnému filmu – David Fincher se všemi svými rannějšími režijními trademarky zůstává prakticky po celý film v pozadí a prostor zasvěcuje soustředěným výkonům Eissenberga a Timberlakea, kteří svými rolemi skutečně žijí. Nicméně filmu nechybí rychlé tempo (zejména úvodní scéna je velmi intenzivní a energická) a dramatický spád, který diváka udrží v permanentní pozornosti. Akorát se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je mi bližší Fincherova exhibicionističtější poloha (Sedm, Klub rváčů, Úkryt) nebo ta dospělejší a umírněnější (Zodiac, Podivuhodný případ Benjamina Buttona, The Social Network). Hlavní zbraní Fincherova zatím posledního filmu je skutečnost, že funguje dokonale jako celek a zároveň dokazuje, jak komplexním a geniálním filmařem David Fincher je.

Po "Videodrome" můj druhý Cronenberg. Celkově je ten nápad bomba, jen přemýšlím, jestli byly ty nechutnosti nutné, protože bych si například ono zavedení portu dokázal představit nějakým lidštějším a oku více lahodícím způsobem než takhle odporně. Abych ale jen nekritizoval, řemeslně je to skutečně promakané a Jennifer Jason Leigh s Jude Lawem byli perfektní. 4,5*

Weeds je seriál, ke kterému mám velmi hezký vztah.)) I když si samozřejmě už zdaleka nepamatuji, co přesně v jakém díle bylo (snažím se sledovat tak nějak „pravidelně“ už přes tři roky), vím vcelku přesně, proč mě to tak baví a proč u toho rád odpočívám – Tráva má neuvěřitelně sympatické a skvěle zahrané postavy a celá ta anabáze začínající vcelku bizarním nápadem (i když je jasné, že Nancy v tu chvíli asi neměla na vybranou - no, i když...:D) se v dalších řadách fantasticky rozjede a má mnohdy takové grády (jak dramatické, tak komediální.)), že nebýt několika slabších dílů v posledních dvou řadách, šel bych nejspíš na maximum.) A mojí nejoblíbenější postavou je strýček Andy.))

Zodiac rozhodně není typickou "fincherovinou", ale spíše mistrně vystavěnou detektivkou, ve které se David Fincher oprostil od svých exhibicionistických postupů (které jinak ale samozřejmě miluji.)) a celé to pojal (na své poměry) vcelku civilně. O napětí a tuhnoucí krev v žilách se postará samotný příběh, který je navíc výborně rozvinut o linii vlastní posedlosti a postupně sžíravé a sebedestruktivní touhy odhalit pravdu.

Tenhle film jsem viděl už opravdu hodněkrát (a nejspíš ještě mnohokrát uvidím:)), nicméně komentář píšu až teď. Důvod je stejný jako u Temného rytíře (chápu, že se toto "srovnání" může jevit na první pohled kapku bizardně.)) - Americkou krásu považuji za dokonalý film, který miluji kvůli jedné dosti podstatné věci a tou je, že mě ty necelé dvě hodiny vyprávěné Samem Mendesem a Alanem Ballem naprosto dostaly a zasáhly. Už od prvních minut se ukazuje Mendesův režijní um, kdy za pomoci velmi nápaditých prostředků diváka postupně seznamuje s onou reklamou na šťastné manželství a také se skutečností, že spousta věcí v lidském životě je jednou velkou absurditou, která stejně absurdně jednoho dne skončí... Skutečně nevím, co vyzdvihnout dříve - jestli herecký koncert Kevina Spaceyho, geniální scénář Alana Balla a neméně geniální režii Sama Mendese, nádhernou hudbu Thomase Newmana či herecké výkony ostatních zúčastněných herců. Americká krása je úžasný film, i když je vlastně poměrně ostrou kritikou samotné Ameriky.))

Christina Ricci již ve svém nejmladším období ukázala, že z ní jednou vyroste výborná herečka (aneb přes Wednesday v Addams Family, sexuálně odvázanou dívku z Ledové bouře:)), chladně krásnou Deppovu společnici z Ospalé díry až k hlavní a dosti obtížné roli právě v Prozac Nation). Ten film určitě nestojí jen na Christině - scénář je rozhodně zajímavý a najdou se i silnější režijní momenty, pomocí nichž je docíleno hlubšího a sugestivnějšího zobrazení psychiky hlavní postavy. Rozhodně film, který stojí za zhlédnutí.

Jako jeden z mála seriálů si One Tree Hill i přes úctyhodný počet natočených dílů stále drží poměrně slušnou úroveň. Nicméně čistě „objektivně“ pro mě byly první čtyři série obrovskou srdcovkou a ztělesněním toho, jak jsem si zhruba představoval seriál o své generaci – britští Skins http://www.csfd.cz/film/229075-skins/ jdou v tomto ohledu ještě mnohem dále a zobrazují podobná témata otevřeněji a reálněji (upřímně si ta syrová a místy až drastická líčení osudů teenagerů ani nedovedu v americkém pojetí dost dobře představit). Celkově je z OTH cítit, jak je americké – dějově místy vlažnější, co do otevřenosti sexuálních scén třeba oproti zmíněným Skins dosti přízemní a v NĚKTERÝCH (zdaleka to neplatí u všech postav) okamžicích „osobních proher“ i lehce naivní. Žádné z těchto zmíněných negativ ale nic nemění tom, že je zde několik výborně napsaných postav, které je velmi těžké si nezamilovat a minimálně první čtyři sezony vás opravdu vtáhnou a nepustí. Pátá a šestá série se pak nesou v duchu „skutečnějších“ a „dospělejších“ problémů a zároveň postupně zbavují své hrdiny i těch nejposlednějších ideálů. Ačkoli se od páté série kvalita postupně snižuje (to „reálné“ prostředí dospělého života už zkrátka není tak přitažlivé, velké množství nových postav spíš vadí a i když je to samozřejmě zcela logický vývoj, tak je pro diváka, který si postavy zamiloval, dost těžké některé změny vstřebat – zvyknout si je zkrátka obtížné.), nelze upřít tvůrcům častou snahu o rozvinutí různých motivů z minulých sezón; minimálně v tomhle je One Tree Hill podstatně hodnotnější než jeho žánroví zástupci – psychologie postav zde není plochá a je schopna nabídnout více než jen sentimentální výlevy či typicky afektované archetypy běžných Američanů.)) Sedmá sezóna vinou absence dvou hlavních postav ztrácí v celkovém srovnání ještě více, ale i přesto jde stále o velmi „koukatelnou“ záležitost, i když nepopírám, že svou roli už hraje i notná dávka nostalgie.) Uvidíme, co ta osmá a snad už i poslední série přinese.) 1.řada - 90% 2. řada - 95% 3.řada - 95% 4.řada - 90% 5.řada - 80% 6.řada - 85% 7.řada - 75%

Jelikož Hitchcockovu tvorbu znám doposud spíš povrchně a většinu jeho nejlepších filmů jsem zatím neviděl, nemůžu objektivněji posoudit, nakolik ho De Palma kopíruje nebo nakolik je to v jeho podání sympatická pocta nebo osobitá variace. Pro mě je důležité, že mě „Dressed to Kill“ dokázalo zajmout stylem vyprávění, nádherným hudebním motivem a že už konečně vím a vidím, od koho se Tarantino učil ty split-screeny a ten tak trošku úchylný filmařský styl jako takový (který je ale mně osobně velmi sympatický.))