erased

Prometheus je jeden z těch mála filmů, které jsem potřeboval vidět dvakrát s dostatečným časovým odstupem na to, abych jej nejen docenil, ale vůbec byl schopen ohodnotit. Zatímco napoprvé mě oslnila vynikající vizuální stránka, sympatické a uvěřitelné hlavní postavy (tedy dvojice archeologů Ellie a Charlie, pilot Janek, Waylandovi a především božský David), početné odkazy na jiná díla, s nimi spojená tajemná atmosféra hledání neznámého i nervy drásající objevení sebe sama a především nejasnost odpovědí na předložené otázky, napodruhé jsem se právě na zodpovídání těchto mezer mohl zaměřit. Ano, film má své chyby. Tam, kde si kvalitní áčkové tituly nedovolí byť ani jedinou na první pohled pozorovatelnou mezeru ve scénáři, Ridley (nebo spíš scénárista Lindelof) několikrát klopýtne tak, že div si nerozbije hubu. Na druhou stranu, po odhlédnutí od (pro výsledný film) nepodstatných detailů a od očekávání, která v PromHATEa alienofilové vkládali, tvoří film perfektně promyšlený celek, ve kterém do sebe všechny jednotlivé dílky zapadají naprosto dokonale. Jen je potřeba po dlouhé době před blockbusterem trochu nažhavit mozkové závity.

První řada Walking Dead přišla s konceptem dokonalého vizuálu na pozadí kýčovitého a nezáživného příběhu nesympatické skupinky přeživších, a měl jsem po ní velký problém se k nadějnějšímu pokračování vrátit. Obměna štábu však prospěla a zároveň s ní se kvalita seriálu prudce zvyšuje. Je sice škoda, že úplně první stylový a atmosferický díl zůstává unikátem, ale nových 13 epizod se mu kvalitou díl od dílu stále více přibližují. Hlubší prokreslení postav z nich konečně dělá uvěřitelné lidi hledající špetku naděje v bezvýchodné situaci a zároveň narážející především na své vlastní chyby. Největší strach zde už tak nebudí ti skvěle zpracovaní walkeři, ale samotní paběrkující lidé a jejich až příliš reálně malicherné konflikty. Na tento styl navazuje i třetí řada. Biteři se stali pouze hororovou kulisou pro post-apokalyptický konflikt dvou nemilosrdných skupin a tvůrci si přestali brát jakékoli servítky: více nebo méně sympatické postavy umírají jako na běžícím pásu a vůdcům obou skupin to všechno logicky začíná lézt na hlavu. Dvanáctá epizoda s chvilkovým návratem jednoho starého známého je vůbec to nejlepší, co se zatím v tomto seriálu natočilo, oproti ní je tak škoda poměrně neuspokojivého závěru, kde se oproti předchozí sérii vlastně nic až tak významného nestane a celá hlavní příběhová linka třetí série vyzní do prázdna. Na tu konečně částečně naváže první polovina následující sezóny a linku s vězením a Guvernérem překvapivě uspokojivě uzavře, jenže pozdě bycha honiti - takhle měla skončit série předchozí. Takto to vypadá, že tvůrci pouze dost samoúčelně rozdělili ucelené příběhy na poloviny dvou sérií, čehož je důkazem i posledních osm epizod čtvrté řady, které postavy konečně posouvají do zcela nových situací, ale jakýkoli závěr této nové zápletky je znovu naprosto zbytečně useknutý. Pátá řada je pak plná protikladů. Ani kdyby její první díl svou akční náloží nenasadil laťku tak vysoko, následující bloumání po lese je čistá nuda bez špetky zajímavé atmosféry, kterou naruší jen jedna zajímavá odbačka do nemocnice. V mid-season finále nicméně seriál klesne na dosavadní dno, a je proto o to větším překvapením, že druhá polovina série je naopak kvalitami špičková. Téměř každý díl je natočený v úplně odlišném stylu, a situace kolem Alexandrie se během nich vyvíjí vzhledem k dosavadní historii seriálu nečekaně rychle. Naproti tomu ovšem znovu antiklimatický závěr zanechá spíš nepříjemnou pachuť, než toužebná očekávání dalšího pokračování.

Na necelých desíti minutách předvádí Vegas Baby! to nejlepší z celých Misfits. Nathana je sice škoda, ale rozloučení má zde důstojné (pokud se tak dá rozptýlení pomocí svérázného porodu králíka říct) a náhradu ve třetí řadě vynikající.

Přesun z ulic do kanceláří se Elitní jednotce vyplatil. Výraznější jsou díky tomu důsledky pohádkového boje proti zlu, které už konečně není omezené pouze na favely. Právě obsáhlejším pohledem se idealizovaná pravicová řešení z prvního dílu rozpadají jako domy z karet. Akce je sice mnohem méně, ale univerzální myšlenka filmu předvedená na jednom z nejjasnějších prohnilých systémů druhou Elitní jednotku přibližuje celému světu, ne pouze fanouškům exotična Latinské Ameriky.

Po Městu boha další uvěřitelný pohled na části Ria, do kterých by se neodvážil ani ten nejotrlejší dobrodruh. Ideologie stranou, zdejší pravicové a pořádně krvavé řešení společenských problémů si mě získalo svou černobílou jednoduchostí, zběsilostí akce (podpořenou skvěle zvolenou roztřesenou ruční kamerou) i celkovým pocitem autentického zmapování slumů, drogových dealerů a zkorumpovaných policistů. První polovina filmu sice kvůli představování postav a nastínění aktuální situace nemá šanci dosáhnout kvalit té druhé, díky téměř noirově stylizovanému vyprávění kapitána Nascimenta je však stále co vnímat. Ať už je to z obrazu téměř sršící pach střelného prachu, marihuany, potu, krve nebo pocitu dobře odvedené práce po posledním zmáčknutí spouště.

K čertu s kompromisy, když krev a pot, tak jedině v hektolitrech. Po první polovině, která stále překvapuje šíleným tempem akce a počtem vystřílených nábojů se sice celý film změní do lehce repetitivní asijské mlátičky bez jakéhokoli momentu překvapení, ale choreografie soubojů téměř nesmrtelných borců a zajímavé kamerové střihy dokáží pozornost bez problémů udržet. Jako vždy vypadají vtipně všichni asiatští zlouni a uvítal bych i více přestřelek, celkově je však The Raid mezi akčními filmy AAA záležitost.

Jakoby i sama o sobě nebyla Apokalypsa jeden z nejtemnějších filmů vůbec, tento dokument mu ještě přidává. Džungle zůstává, rokenrolová válka se proměnila ve válku filmovou a Coppola se stal novým kandidátem na nejlepší ztvárnění Kurtze. V mnohém celé šílenství připomíná Herzogovo Fitzcarraldo, respektive dokument Burden of Dreams. I v tomto případě jsou problémy spojené s natáčením a historky zúčastněných pouze pozadím pro psychologický vývoj režiséra ve vrcholném tvůrčím období. A stejně jako Apokalypsu, i tento dokument dokonale shrnuje ta otřepaná epifanie Kurtzových posledních slov.

Klasická rutina kvalitních seriálů Made in USA - 25 dílů první řady prakticky vyždímalo zajímavé téma, prostředí, i postavy a další série na ni navazují se strmě klesající kvalitou. Ne, že by se teda nebylo u každého dílu na co těšit. Postavy stále kolísavě baví (z nich je pouze Pierce od začátku do konce perfektní) a narážky na všechny možné současné i dávno zapomenuté seriály a filmy potěší snad každého kinofila. Korunu v tomto ohledu nasazují perfektní tematické díly. Bohužel omílání těch samých problémů stále dokola a zvážnění zápletek Community sráží s každým dílem níž a níž. Nakonec i ten tematický heist díl ze závěru třetí řady už není tak vtipný ani trefně parodující, jako byli jeho předchůdci. Čtvrtá řada dojem naštěstí trochu napravuje. Poloviční počet dílů zajišťuje, že každý má co říct, a i když mi jich pořád poměrně dost nesedí, mimo jiné i díky časté nepřítomnosti Pierce, konečně se znovu dají najít i nezapomenutelné epizody (Blimey, where we wound up this time Inspector Spacetime?). Naproti tomu už však pátá série působí dojmem potápějící lodi, ze které utíká kdo může. Absence Troye se ještě dá překousnout, jeho průpovídky s Abedem se již před dávnou dobou ohrály, ale bez Chevyho Chase už Community ztrácí naprosto veškerý šmrnc, a nic na tom nemění ani slušně hláškující postava "Majka" z Breaking Bad. Jen on a doznívající vzpomínky na Pierce zaručují jediné slušné momenty v celé sérii a to by nestačilo ani na mnohem méně epizod, než aktuálních třináct. Návrat kultu Dana Harmona v produkci Yahoo v šesté sérii nicméně alespoň poskytl slušné zakončení. Celkově si kvalitou s prvními sériemi nezadá, ale prakticky všechny jednotlivé epizody vždy překvapí a do jisté míry i skvěle pobaví. Ve všech se ale bije příliš daleko dotažená sebereflexe s původním nenuceným a plynulým vtipem, takže v té nové nevyrovnanosti sice nejednou rozesmějí, jenže nikdy se nezdá, že by autorský tým jel na sto procent. Poslední díl se pak nese ve stejném duchu, jen se mu podivným meta-konceptem navíc daří perfektně se rozloučit se seriálem, když ne i se zbytkem původní party. A odcházet se má v nejlepším (v rámci možností), takže bych se klidně obešel i bez #andamovie - je čas to na veřejné vejšce zabalit.

Téměř televizní forma propojení akce, dialogů a vtipu dala vzniknout mému nejoblíbenějšímu dílu série. Ano, Ressurection má chyb jako much, ale to vzkříšení "modernizací" značky si mě získalo. Země je v troskách, pryč je Weyland-Yutani a přesto se stále někdo snaží vytvořit dokonalou zbraň. Že se tomu tak podařilo díky postavě, kterou vetřelec z planety LV-426 pronásleduje už 250 let, je tou nejkrásnější ironií. Ripleyová je téměř stejně děsivá jako její příbuzní, kterým se konečně dostalo takových efektů, jaké si zaslouží. Jejich pronásledování povedené skupinky vesmírných exotů je ale pouze předzvěstí té nejintenzivnější půlhodinky, jakou jsem u Vetřelce zažil. Nově zrozený albín možná není tak děsivý ani vražedný, jako jsou jeho starší bratříčci. Je však tím pomyslným i doslovným dítkem, krásným motýlem, o jehož zrod se všichni čtyři režiséři podílející se na sáze tak dlouho starali. Vrchol lidské evoluce i série. Zároveň s ním však umírá i potenciál na sérii náležitě navázat. Vetřelec je mrtev.

David Fincher dokázal, že i z nejlepšího hororu se dá udělat lidské drama. Lidské osazenstvo jeho filmu má konečně plnohodnotné duše stejně jako Vetřelec, jehož potenciál se tímto filmem neskutečně rozšířil. Zdejší "býčí" xenomorf je sice zobrazen pomocí podivných efektů, ale jeho spíše nepřímo zobrazená osobnost spolu s fyzickými vlastnostmi a původem posouvají celé univerzum zase o kousek dál. Film už není ani tolik nervy drásající horor ani áčková sci-fi akce, oproti ostatním dílům je však nejcelistvější a po všech ohledech nejvíce vymazleným kouskem. Holohlavá a těhotná Ripleyová, návrat Bishopa a kamerové nájezdy z pohledu vetřelce jsou pak jenom třešničkou na dortu nejvydařenějšího dílu ságy.