erased

Lepší než Empire Strikes Back? Totální vizuální orgie, bezmála oscarový výkon Adama Drivera, a láskyplná Star Wars nostalgie postavená na hlavu, a přesto pevnější v kramflecích, než všechny dosavadní pokusy přinést do univerza něco nového. The Last Jedi má po více než dekádě naprosto totožných blockbusterů potenciál stát se antikristem velké produkce. Ale to se uvidí až podle toho, jestli devátá epizoda stáhne ocas a vrátí se k přímočarosti sedmičky, nebo úspěšně naváže na Johnsonův provokativně zdvižený prostředníček. Let the past die. Kill it, if you have to. That's the only way to become what you are meant to be.

“I wasn't actually in love, but I felt a sort of tender curiosity.” Už u traileru jsem tušil, že to nemůže dopadnout jinak a ten výsledný pocit, kdy se člověk dočká po všech stránkách dokonalé adaptace jedné z nejlepších napsaných knih, která má zároveň osobitě moderního ducha, je k nezaplacení. I těch pár změn se zdá být příjemnou nutností. Třeba takový Nickův vyprávěcí rámec, zpočátku působící jako zbytečná narativní berlička, umožňuje, aby do filmu s lehkostí pronikly všechny skvělé pasáže Fitzgerraldova veledíla. Především je však skoro s podivem, jak dobře se režisérovi podařilo vychytat ideální míru užití moderní hudby, kdy na Gatsbyho okázalých večírcích díky prolínání s dobovou hudbou nepřekáží a v melodramatických pasážích zvládá vyvolat nenapodobitelné emoce. A nijak jinak, než jako melodrama, se Velký Gatsby ani pořádně natočit nedal. Těžko totiž do jednoho filmu nacpat uvěřitelnější romanci té nejpovrchnější sebranky takto nebo onak pokřivených charakterů, vypravěčem počínaje, kouzelně bezstarostnou nanynkou Daisy konče. A přesto, stejně jako v knize se nějakým způsobem podařilo vyvolat sympatie pro tu naivní hloupost a eleganci mísící se v samotném Gatsbym a díky perfektnímu kopírování dialogů předlohy vlastně i pro všechny ostatní. Ano, všechny do jednoho rozumem nesnáším, jenže jako uvěřitelný obraz nejen dobové společnosti je osobně budu stejně něco jako milovat. Takže nakonec díky i za to závěrečné zvonění telefonu a poslední jiskru v Gatsbyho očích. Já mu ji přeju.

Nemám rád auta. Pěkně se na ně dívá, ale jsou drahý, furt v nich něco nefunguje, smrdí, a neumím je řídit bez smrti v očích. Jenže když je ve filmu hlavním hrdinou monstrózní kamion a sekundují mu zběsilé válečné stroje různorodých tvarů a velikostí a dezolátní krajina, odpor se rázem mění v nutnost vidět film hned dvakrát po sobě v kině. A nutno dodat, že v obou případech to byly nejlíp utracený prachy v mým životě. Na Fury Road je totiž znát, že do své dokonalosti zrál dlouhých třicet let. Jak jinak by totiž bylo možné, že je konečně filmem, který jede ve svém zběsilém tempu prakticky celé dvě hodiny, přitom jeho akce ani na vteřinu neubíjí, a zároveň dokáže dát prostor miliardě detailů naznačujících mentalitu dystopického světa a jeho šáhlých obyvatel. Vedle toho ještě navíc dokáže být na poměry vysokorozpočtových fláků nezvykle zlý, v desítkách náznaků odkazovat k předchozím dílům a při tom poctivě téměř bez digitálních berliček uvést v pohyb tu nejvelkolepější akci v dějinách filmu. A protože i toto bylo Millerovi málo, konečně v Hardym vytvořil ŠÍLENÉHO Maxe (ne jen Gibsonova cynického dobráka), seznámil ho s nejlepší akční hrdinkou od dob Sarah Connor a dokonalým psychopatem s přáním smrti, a vše doplnil perfektním uši rvoucím prolnutím hudby běžící v rytmu vytůrované mytické V8 s dějem na plátně (protože Doof Wagon je nejlepší lidský vynález od objevu kola). Je tak nesnesitelná škoda, že ke konci tempo dvakrát zbytečně poleví. Přesto ale vedle nového krále žánru všechny akční filmy blednou jako digitální ukecané romantické bláboly - Mad Max: Fury Road je definicí akčního filmu a tím vůbec nejvíc kulervoucím filmovým zážitkem vůbec. What a lovely day.

The horror! The horror! Kdyby takhle zněl oficiální žánr této adaptace Conradova Srdce temnoty, mohl bych s čistým svědomím říct, že je nejlepší pod sluncem. Horor je zde svět, horor je zde válka, horor je zde zábava a horor je zde především křehká lidská psychika. Z toho, jak se F. F. Coppolovi povedlo převést na plátno dle mého názoru nezfilmovatelnou klasiku britské literatury, zůstává rozum stát. Pro běžného diváka natočil nadčasové dílo. Dílo, které jako celek sice pokulhává za neprůstřelnou zápletkou knihy, na druhou stranu ji doplňuje o Marlona Branda. Joseph Conrad vytvořil ze všech kontinentálních nešvarů fascinující monstrum, které však nenechal promluvit. V poslední hodině tohoto filmu však Marlon Brando mluví. Dává tak žijící abstraktní postavě a proslovům Mr. Kurtze i fyzickou podobu. A jeho srdce temnoty je i po jeho dekapitaci až příliš živé. Exterminate all the brutes!

Luňákův, Rudišův, Švejdíkův a v neposlední řadě i Kružíkův Nebel u mě už od svého oznámení aspiroval na srdcovní záležitost. Ale i když si odmyslím vztah k domácímu prostředí Jesenicka, nemůžu se zbavit dojmu něčeho v českých luzích a hájích naprosto unikátního. Příběh, vyprávěný více obrazem než slovy, jakoby celou dobu přešlapoval na místě a přejížděl od jednoho šturcu k druhému, se nenápadně, někdy až lenivě blíží k poetickému konci. A když na ten vysněný úsměv konečně dojde, člověk si skoro přeje aby ten moment v nějaké mimosezóně vydržel aspoň do jara (sic). Díky atmosféře navozené hudbou, obrazem a historickým pozadím se tak ve výsledku může směle řadit mezi nejlepší české filmy. I když na to stejně sere pes. _____ P.S. Chtěl bych napsat, že Alois Nebel zraje jako Šerák, ale to by mu asi úplně nelichotilo. Desáté výroční promítání filmu ale ztvrdilo jeho pozici ne zcela doceněného kultu.

Rok '83. Jedinečný vhled do života obyčejných lidí v neobyčejné době. Právě slovo vhled je to co tento nezávislý film odlišuje od velké většiny podobně laděných filmů. Autobiografickými prvky zmizelo jednoduché černobílé rozlišení postav. Postav maloměstských znuděných výrostků v postimperiální verzi doby temna. Postav žijících si vlastní život, ne život vykonstruovaný perem scénáristy. I zde se chvíle každodenní radosti a nudy jen zřídka střídají s dechberoucími dramatickými momenty. S přibývajícími díly se tak této první a nejvíce šokující „epizodě“ dostává stále větší hloubky a člověku najednou dochází že možná nesleduje jen nějakou partičku z anglických West Midlands, ale dost možná i své vlastní okolí.