erased

Co víc chtít od sci-fi Smrtonosné pasti 4.5? Snad jenom pokračování, mezi akčními béčky se totiž Lockout svižností i vtipem vyrovná i těm nejlepším žánrovkám a v pohodě strčí do kapsy i první Expendables. Díky nezapomenutelnému závěrečnému pádu z orbitu a skvělému obsazení, kterému kraluje šílený Joseph Gilgun, jde pravděpodobně o nejpodhodnocenější film roku.

Pohádka skončila, Che se vrací do kruté reality. Z jeho pohnutek se o moc víc než v prvním díle nedovíme. Počáteční idealistické nadšení doznívající z kubánské revoluce se ale v atmosferické cestě bolivijskou džunglí promění v depresivní pohled na nezlomnost odhodlání při kontaktu s pohodlností obyčejného člověka a opravdovým světem. Soderbergh se očividně nesnaží tolik o životopisný nebo politický film, jako o ztvárnění symbolu hrdinství. Benicio Del Toro i dlouhavost Malickova scénáře doplnění o strnulost samotného prostředí mu v tom znovu pomáhají na jedničku.

Doufal jsem, že mi Soderbergh konečně přiblíží život levicového superhrdiny se všemi jeho kontroverzemi i zásluhami. Bohužel jsem se místo toho dočkal téměř dokumentárního filmu o kubánské revoluci. Jako takový je však výborný. Jak Che, tak i Fidel jsou zahraní dokonale, a vyzařuje z nich přesně to charisma, které bych od revolucionářů čekal. Malickův scénář jde znát na rozvláčnosti celého filmu a nebál bych se ani zkrácení scén z potyček a bitev, aby zůstalo více místa pro téměř pohádkově vycházející tažení revoluce napříč Kubou. Ve výsledku je z první části Che rozvláčný a nevyvážený film, který se ale výborně sleduje.

McQueen ani druhým filmem ve svém postmoderním filmovém extrémismu nepolevuje. Exkrementy, násilí a šlachy pouze nahradila nahota a erotika, navíc přibylo hypnotické Bachovo piano a něco málo jazzu. Ale technicky perfektní dlouhé záběry a rozhovory bez stříhů by byly k ničemu, kdyby se nebylo na co dívat. Fassbender, Carey Mulligan, Nicole Beharie a J.B. Dale (který by si zasloužil mnohem více místa) předvádějí doslova herecký koncert. Odzbrojující finále s prolínajícími se časovými rovinami už je pouze třešnička na dortu. Nedokážu si představit lepší zpracování tématu ideálu citové prázdnoty osobního života v kontrastu se sexuální i emoční exhibicí moderního člověka.

Ani ne tak politický film, alespoň vzhledem k až příliš jednostrannému pohledu na Troubles. Příběhu Hunger taky příliš nepotřebuje. Politické pozadí a životy postav zde tak nejsou ničím víc než instrumentem k režisérské a herecké exhibici na téma hrdinství a síly vůle. Vzhledem k tomu se bohužel ztrácí pointa první poloviny, leda by byla brána jako pouhý úvod do děje. Zároveň s naprosto dokanalým nesestříhaným rozhovorem Fassbendera a Cunninghama (jedna z nejlepších scén, kterou jsem v životě viděl) se ale povědomí o dvojici vousáčů z vedlejší cely okamžitě rozplyne. Po něm následující až příliš reálné zobrazení sebedestruktivního hrdinství už pak může jenom naprosto uhranout. Hnus pro hnus samotný, hlavně aby to šokovalo. A tomu se prý říká art. Tak ať. Oči se něčeho takového nikdy nenabaží. Nezachází už ale postmoderna příliš daleko?

Proč dnes točit naivní sladkobolnou pohádku o dobrodružství jako z dětské knížky; pohádku, která pomocí krásných obrázků a ještě krásnější hudby dokáže naprosto bezelstně rozněžnit a nabít pozitivní energií snad i mrtvolu? A proč ne?

Schindler v šedo-šedém. Podobně jako jeho seznam, i Životy těch druhých jsou vlastně jen sentimentálním melodramatem o až příliš neuvěřitelné proměně člověka. Ta, podpořena ohromujícím výkonem Ulricha Mühe v hlavní roli a skvěle vykreslenou bezbarvou atmosférou NDR, funguje na plátně bezchybně. Co mě však trápí, je až příliš jednostranné zjednodušení "komanče", ať už toho v hlavní roli nebo politiků nad ním. Nemyslím si, že by jeho přehnané odlidštění nějak mohlo uškodit zdravě uvažujícímu východňanovi, ale směrem na západ může film až příliš klamat, obzvlášť protože se snaží působit jako realistický popis doby a jejího lidu. A opravdu, i já musel díky uvěřitelnosti i přes negativní zkušenosti se Schindlerem pátrat po informacích o pravdivosti vyprávěného příběhu. Právě ta fikce nakonec Životy těch druhých ospravedlňuje. Trochu nakyslé příchuti se však přesto nemohu zbavit

Nebýt neodolatelné Zooey, pravděpodobně bych se nedostal přes prvních pět epizod, při kterých jsem často neměl daleko od skřípání zuby. A byla by to neskutečná škoda. Nedá se sice říct, že by něčím New Girl vybočovala, ale ten klasický seriálový koktejl více či méně podivných postaviček míchá oproti konkurenci tak akorát. Jejich šílené chování už pro střídmé dávkování nepůsobí nijak prvoplánovitě a nechává prostor i pro kreativitu scénáristů a hlubší prokreslení většiny postav. Nejspíš právě proto, že se zpočátku nedají než nenávidět, působí mnohem uvěřitelněji. Koncem první série už jsem si je však za tónů You Shook Me All Night Long do jedné zamiloval. Druhá série pokračuje ve vyjetých kolejích a napravuje i chybky ze začátků. Konečně tak už všechny hlavní postavy dostávají svou tvář a úlohu. Ve stejném duchu se nese i další sezóna a je příjemné vidět, že tvůrci dokážou ideálně balancovat osobnostní vývoj všech zúčastněných se zachováním toho zlatého jádra, které si mě tak získalo. Navrativší se Coach z pilotního dílu pak konečně vyplňuje tu dosud hodně citelnou mezeru pro macho chlápka a já nakonec neměl ani nejmenší problém se přenést přes to ohrané rozvádění se postav jen kvůli tomu, aby se k sobě mohly znovu vrátit. A ač jsem se tomu dlouho snažil odolávat, nezbývá mi, než New Girl nazvat srdcovkou. Jen už jde na čtvrté sérii poznat, že seriál maličko přesluhuje a po její boží první polovině jede zbytek dílů nejvíc jen na nekonfliktní (ale nadšení prosté) setrvačnosti.

Sarkasmem a Sentimentem proti Senilitě a Smrti. Zatímco oba hlavní představitelé si očividně užívají role pro ně na míru ušité, samotný film se převaluje právě v tom podivném poměru sarkasmu/senility a sentimentu/smrti. Reinerovi se pokus o hořkosladkou tragikomedii příliš nepovedl, obzvlášť ve srovnání s podobně pohádkovým českým Babím létem, které se s tématem dokázalo vypořádat o několik tříd lépe. Přesto se díky krásným záběrům na místa, která nikdy neuvidím (obzvlášť v kontrastu s nemocnicemi a nemocemi) jedná o příjemný a nenáročný snímek. Přesně takový, na který si do rána nevzpomenu.

Snyderovi se hned prvním celovečerákem podařilo vytvořit prototyp party filmu. Za necelé dvě hodiny dokázal mrtvý žánr zombie filmů vyždímat do sucha. Výsledek? Hektolitry akce, vtipu, napětí a krve. Samozřejmě nemůže chybět typicky skvělý výběr hudby nebo rýpnutí do jiných filmů. Výsledek nemůže zklamat jak fanoušky chodících mrtvol, tak ani nenáročné diváky hledající rychlou zábavu na jednu noc.