erased

Zajímavý vizuál a námět ≠ zajímavý film. A už vůbec ne dobrý. Z prstu vycucaná zápletka prvoplánové rádoby kritiky společnosti ze začátku možná zabaví, především s časem spojené jazykové hříčky, ale čím více poznáváme Justina Bonda, tím hloupěji film vyznívá. Herecké výrony, s čestnou výjimkou Kartheisera v roli patriarchy Weise, ho pak potápějí až na dno. Opravdu zajímavý začne být teprve ke konci. Zčásti nakousnutým kolapsem ekonomiky, ale především asi proto, že už ta hrůza končí.

Pryč je většina kvalit prvního dílu a Guy Ritchie očividně nemá čím mezery zalepit. Charisma Sherlocka i Watsona zůstalo, ale žádný hrdina se neobejde bez dobrého protějšku. Rachel McAdams mi sice nesedla, ale v příběhu měla svou roli a s Sherlockem se správně doplňovala. Naproti ní je Noomi Rapace sice sympatická, ale pro film naprosto zbytečná a její koukání a přikyvování při rozhovorech 'těch chytřejších' je často až k smíchu. Co se ideového protějšku týče, srovnávat kohokoli se skvělým Strongovým Blackwoodem není tak úplně fér, ale Moriarty je přece jenom v Sherlockově příbězích jméno, které by si zasloužilo kvalitní obsazení. Jared Harris jednoduše nebyla správná volba. Nebýt několika efektních scén a Stephena Frye, hodnocení mohlo jít ještě níž. A když už i vtipu Sherlocka chybí ten náboj prvního dílu, může být Hra stínů ve výsledku jedině prostá a nudná až hanba. P.S. První film, u kterého jsem usnul.

Skončit film přesně o čtyři minuty a dvacet vteřin dříve, mohl jsem si Source Code oblíbit. Začíná příjemně záhadně, a i když je příběh s přibývajícími minutami stále prostější a prokouknutelnější, díky dobrému obsazení i námětu baví. Problém ale přichází už chvíli po polovině, kdy během pár minut a bez nejmenšího napětí proběhne to, co vypadá jako hlavní pointa. I to se však dá překousnout, protože film má v této části stále co nabídnout. A když už to vypadá, že se z thrilleru nakonec stane neškodný, ale pohodový doják, přijdou ty otřesné závěrečné 4 minuty a jakýkoli pozitivní dojem je ten tam. Nucený happyend a náběh na pokračování filmu totiž nakonec škodí i více, než absence logiky i klasické výstavby příběhu.

Mráz, hlad, vedra, žízeň, pochod, pochod a pochod. 6500 km dlouhá cesta poutníka svobody Slawomira Rawicza ale není ani o jednom. Elitní herecký ansámbl, dechberoucí výprava i hudba a osvědčená režie Petera Weira totiž vypráví příběh o naději v beznaději, štěstí v neštěstí a absolutní svobodě. I pakliže je celý příběh pouze výplod bujné fantazie, jeho síla tím na ničem neztrácí. Cesta zpět je film možná ve výsledku sentimentální a třeba i prvoplánový, ale především je vzdáním holdu sibiřským, historií zapomenutým statistikám a nezdolné vůli po svobodě. Filmu nakonec chybí pouze stopáž. Pokud by existovala prodloužená, klidně i pětihodinová verze, opakované zobrazující strasti i výhry Rawiczovy družiny v plném detailu a bez nucených zkratek, výsledný dojem mohl být ještě silnější.

Symfonie velkoměsta Ludviga van a Daria Merianelliho. I přes sympatickou ústřední dvojici a tradičně bezchybný vizuál v rukou Wrigtha se nakonec celý film opírá právě a jen o tu hudbu. Tu, která mi tak připomněla symfonii sedmi milionů se všemi barvami svých obyvatel a harmonií tisíce nesvárů. Na pozadí toho se navíc odehrává skutečný příběh, který nemá happyend, vlastně žádný end. Pouze proletí kolem, jako nekonečný zvuk sirény sanitky projíždějící ulicemi, který je dramatický právě pod mými okny, když jej slyším tak jasně jako vidím setkání a spřátelení L-O-P-E-Ze a A-Y-E-R-Se, ale přitom je to jenom krátká cesta přes obrovskou metropoli; taková, kterou podstoupí do konce šichty ještě stokrát. A stejně rychle a nečekaně, jako mě vyrušila na ni znovu v každodenním spěchu zapomenu. Nebo ne a možná si zrovna tento zvuk budu pamatovat. Doufám že se bude celému světu spát dobře.

Už od první scény stále znovu překvapuje vynikající vizuál, na který se stejně jako dvě dokonalé herečky v hlavních rolích, nedá vynadívat. Za Chemického doprovodu pak o to lépe vyniknou skoro pohádkově přestřelené akční sekvence. A přestřelenost celého filmu Hanně pouze přidává. Díky ní vyniká lehké parodování jak špionských akcí (kde i Bourne v nejlepší formě působí vedle Hanny jako béčkový brak), tak i celý moderní Teenwood, a celek přesto bez klopýtnutí funguje. A to i ve zdánlivě zbytečných scénách s britskou rodinkou, kde však Wright dokazuje, že si z filmování literárních špic vzal to nejlepší. Hanna je ve výsledku srovnatelná snad jen s podobně si hrajícím videoklipovým Sucker Punch, po všech ohledech dokonale vymazlený film. Mé srdce neminula.

Jako s křížkem po funuse působí velkolepá fantasy, která se tváří jako kombinace Indiana Jonese a první epizody Hvězdných válek. K čemu je ale příjemný humor, velkolepé efekty i sympatičtí hrdinové, když celý John Carter zaspal svou dobu o dobrých 20 let? Dnes už bohužel z výše zmíněného spadne čelist málokomu, modrá Pocahontas budiž (ne)čestnou výjimkou. Ta totiž za sebou měla mistra přes blockbustery, zatímco John zůstává typickou Stantonovou pohádkou, která si ke své smůle díky předloze hraje na něco víc než je. A i když celý film působí jako propadák tak nějak sympaticky a celou dobu jsem mu fandil, prostě jsem se u něj nebavil.

Moc a moc jsem se těšil. Ne kvůli pohádkovému námětu. Ne kvůli jeho na pohled zajímavému pojetí. Ne kvůli Kristen. Dokonce ani kvůli Hemsworthovi (vím, kdo by se proboha netěšil na Chrise?!). Už v prvním traileru mě okouzlila jen a pouze Charlize Theron, a věděl jsem, že díky ní bych filmu odpustil sebevětší blbost. Že mě ale nejednou zklame i Ravenna jsem nečekal. Už téměř od prvních minut se totiž začnou projevovat největší slabiny celého filmu - dialogy a herecké výrony. Královna je na tom ještě zdaleka nejlépe, i když o to hůř pak občasné přehrávání působí. Jakmile ale prakticky jakákoli postava otevře pusu, je něco špatně a nucená 'epičnost' jde ruku v ruce s celým příběhem, který až příliš působí, jako by byl sešitý horkou jehlou za jediným účelem. Krásné obrázky. Jsou na každém rohu. Všechny už jsme sice někde viděli ale jsou tak krásně béčkově kýčovité, že právě na nich může celý film stavět. Celý film je totiž jenom takový prvoplánový předkrm pro natěšené fanoušky Hobita. Nechybí průlety nad cestující družinou ujetých trpaslíků (Nick Frost!!!), efektní souboje, pohledy na detailní kostýmy ani skvělý soundtrack. K tomu trocha koření z moderní teen chick emancipace a z těch pohádkovějších fantasy v podobě krásně béčkově kýčovitých tvorů a ještě krásnějších, béčkovějších a kýčovitějších míst. Výsledek je sice jako film špatný a hodně mu chybí jakákoli romantika, ale tak dobře se na něj dívá, že je mi to vlastně fuk. A na pokračování se i přes toho přítomného Chrise a absentující Charlize těším.

Na tuhle lahůdku jsem čekal hodně dlouho. Nakonec ale své pověsti nedostála. Jistě, první polovina byla k uzoufání roztahaná a nudná, a u druhé se dostavilo několik zasloužených záchvatů smíchu. Ano, dočkal jsem se i očekávaného zoufalého pokusu o "nastavení zrcadla dnešní době," (popadám se za břicho kdykoli si tuto frázi přečtu) a solidního nášupu zbraní masového ničení logiky a mozkových buněk. Ne, dokonce nechyběla ani tuna pathosu a schematismu. Jenže když se na obrazovce dvě hodiny prohání Jennifer Lawrence, a občas se tam ve vší počestnosti a korektnosti PG-13 naznačí i ta troška dětského násilí, na film se nedá tak úplně zlobit. Nejvíc mě ale nakonec štve, že Hladohry neuspěly jako kandidát na post dalšího party filmu a pozice Twilightu zůstala neohrožená. Ale kdo si počká...

Zpočátku skvěle rozehraná hra s divákem, který snad ani nemá šanci se v hlavních postavách vyznat, postupně sice ztrácí dech, ale důsledky úvodního sledování charismatického seržanta Brodyho maniodepresivní Velkou Sestrou se táhnou celou sérií. A to je dobře, protože teroristická zápletka očividně nemá šanci utáhnout celý seriál a pohled do osobních životů ústředních charakterů ji často překonává. Právě románek v odlehlé chatce u jezera a jeho následky jsou tím nejlepším, co může Homeland nabídnout. Závěrečný shocker (doslova) je samozřejmě výborný, stejně jako několik dílů před ním, kdy se už celá zápletka vyjasní a spolu s ní i samotné postavy a tak nezbývá než se bavit perfektním herectvím i scénářem. Do příště by snad neuškodilo ubrat těch přemoudřelých dětiček, jinak až na občasné natahování prakticky není co vytknout. Zatímco druhá série tak pokračuje ve vyjetých kolejích víceméně ve stejné kvalitě, její závěr dává tušit, že se toho hodně mění. A je to dobře, protože právě třetí řada přichází s hodně odlišným pojetím, díky absenci Brodyho ve většině dílů a napjaté situaci v CIA se může soustředit hlavně na Carrie a Saula, kteří vedou své poslední tažení za happyendem. Finální díly jsou díky tomu opravdovou třešničkou na dortu s jedním z nejemotivnějších a zároveň nejpřirozenějších závěru, které se v americké televizi objevily. Jen jsem si po něm nedokázal představit jak a proč vlastně bude Homeland pokračovat ve čtvrté sezoně. Tvůrci na to však šli od lesa. Koncept seriálu už s první sérií nemá společného prakticky nic a místo psychologického zkoumání motivací a hranic chování hlavních postav už se seriál změnil v čisté protiteroristické špionážní drama. Sice se spolu s původní zápletkou vytratila i velká míra už tak často pokulhávající logiky, a občas nezbývá, než kroutit hlavou nad dějovými zkratkami a kličkami, které si v rámci efektu tvůrci zvolili, tento efekt je ovšem tak zábavný, že to je docela fuk, a seriál tak je ve výsledku stále stejně zábavný, jako tomu bylo vždycky. Ne-li víc.