erased

Jako bych se dvě hodiny díval na vysněný druhý povedený film M.Night Shyamalana. Tam, kde se pokusy o záhadnost a hutnou atmosféru Indovi s věčnou tvůrčí krizí středního věku topí jako písečné hrady, se znatelně mladšímu Američanovi daří tvořit stejně originální počiny a ještě jakoby mimochodem i vodit diváka za nos. Michaelu Shannonovi se sice hodně těžko věří "dobrý život", ale ve své roli je nakonec dokonale přesvědčivý. Jednoduchý a přitom dokonale zlověstný hudební motiv táhnoucí se celým filmem pak jeho herecké sólo jenom umocňuje. Vypjatý závěr nakonec potvrzuje Nicholsovu pozici mezi nejnadějnějšími režiséry současnosti. Tak kdo je tady blázen?

Kathryn Bigelow definitivně dokazuje, že při rozvodu z Camerona vymáčkla první a poslední, včetně jeho přirození. Zatímco on se tak od začátku 90. let potácí od jedné bezpáteřní blbůstce k druhé, ona si nezastavitelně jede na vlně testosteronu jako buldozer. V Hurt Lockeru nám představila sportovní vzrušení války, tady k němu navrch přidává dávku chlapáckých hlášek a průpovídek cyniků stojících v pozadí. První polovina tak sice trpí ve znovu precizním dokumentárním stylu neschopností střihačů ukočírovat stopáž, druhá už ale pokračuje přesně tak, jak má. A na to, že z filmu vlastně dělá špionážní zápletka válečnou detektivku, mu překvapivě nechybí ani spád. Hromada detailů, které stěží naplno docení kdokoli bez kastračního komplexu, je jenom třešnička na dortu dalšího vítězství slečny drsňák.

Sestava pahereckých opic je definitivně zpět a už naprosto jistě ví, že nedestruktivní život v mezích zákona je prostě děsná nuda. Pocaď vše víceméně při starém, takže dobrý. Justin Lin ale předchozím dílem zvlčel. Z kdovíčeho vydedukoval, že slovo "závodní" je v "béčkové závodní sérii" vlastně úplně zbytečné. Pro těch pár jednodušších, kteří ho věrně platili od prvního dílu se dá přece pár pěkných aut nacpat do čehokoli. Rekapitulace: máme opičku, pěkné obličeje a béčkový film. Čím takovou lákavou kombinaci jenom doplnit? Opička přece potřebuje kamaráda, a to by bylo, aby se neměla ráda s gorilou. ✓ Aby to ostatním nebylo líto, přidáme i multikulti hezouny z neúspěšných kandidátů na Dannyho parťáky. ✓ Smysluplný děj série neměla nikdy, takže tím není třeba se zatěžovat (ale stejně mi to nedá: kam že se ztratil tučný lup z minula?). Ale protože na Auta už přece do kina chodí jen děti, které si Miss Izrael neužijí, chce to novinku. Akci. ✓ Víc akce! ✓ A USA je přece už taky dávno ohrané. ✓ Výsledný paskvil je překvapivě stále zábavný, avšak to z něj ještě nedělá ten vysněný dobrý díl. A mimo jiné s ním umřeli Rychlí a začali Zběsilí. Nemůžu se dočkat závodů v tankodromu.

This is a violation of the ruddy Incarceration Act! I will not be subjugated to criminal abuse! Protože na maličkostech záleží a některé snílky právě takové maličkosti nadchnou. A to i když celek nefunguje tak dokonale, jak jim slibovali. No a samozřejmě taky protože Cloud Atlas sextet.

Duch Svatý nejvyšší seriálové trojice BBC. Oproti zbylým dvěma sériím možná není Wallander tak zábavný, napínavý a celkově vtahující, ale právě v něm žije ten duch správné kriminálky. Co víc, Švédské kořeny mu na krk věší tolik surovosti a deprese, že z něj šedivá atmosféra severského maloměsta přímo sálá a spolu s přenádherným obrazem i vtahující hudbou dokáže pohltit i přes jakési odosobnění hrdiny. To probíhá přesně po vzoru krimi minulého století: již zmíněné maloměsto s hromadou sériových a různě vyšinutých vrahů a především pak Wallanderovou uzavřenou povahou. Fakt, že se jedná o knižní adaptaci mu na jedné straně ubírá překombinovanými zápletkami a pozorností pouze a jedině na titulní postavu. Na stranu druhou z něj však vždy do konce dotažené opakující se téma beznaděje mezi britskými sourozenci činí unikát. Amen.

Obličeje jsou fajn, dokud se tváří drsně a kůl a nesnaží se hrát. Hudba je fajn, dokud je kůl a nesnaží se napodobovat Zimmera. Akce je fajn, dokud běží a nedostává se do příšerně okatých "last second" částí. Závody jsou fajn, dokud jsou a nenahrazuje je vetchá digitální rádobyNeedForSpeed záplata. Auta jsou fajn. Baby jsou taky fajn. S přivřenýma očima to je vlastně celý fajn. Ale ne dost na to, abych si ještě při psaní komentáře vzpomněl na jakýkoli detail.

Co dnešnímu člověku dokáže říct příběh ruské smetánky o ničivé i povznášející síle lásky? Moc ne, doba i společnost jsou naprosto cizí, a i ta myšlenka čistého života na venkově je, ač krásná, naivní a v podstatě překonaná. Scénárista Tom Stoppard ale přesto očividně má co říct, a právě zasazení příběhu do dechberoucích divadelních kulis příběhu dávají nejvíc. Ne, že by ústřední filmová trojice byla zbytečná, avšak kromě nádherné bálové scény mezi nimi prostě nejde cítit to jiskření. Karenina sice září, stejně tak i Karenin, ale chemie mezi mladými milenci příliš nefunguje a chvílemi jejich vztah vypadá spíše jako střídavá posedlost. Že je výsledek vlastně hlavně kýčovitým melodramatem mi však ani trochu nevadí a to právě proto, že zápletku originálně ukazuje jako pouhou šarádu. Zvolené formě nádherné obrázky a ještě lepší hudba jenom prospívají.

Za každou minutu strávenou ve Středozemi musí být každý rád, a to i když ty minuty moc dobře nedrží pospolu. Zatímco se tak na Pána Prstenů dalo dívat od začátku do konce s otevřenou hubou, Hobit takové památné momenty má, dokonce jich ani není málo, ale mezi nimi až příliš často zakopává. Krásně nostalgický začátek Iana Holma (on je ještě vážně jiný Hobit než ten Freemanův?) však napovídá, že Jackson už nové fanoušky na nic neláká. Desítky záběrů a scén kopírující ty z předchozí trilogie to ještě stvrzují. A trpaslíci. A ten hippie čaroděj. A vlastně všichni čarodějové. A orli. Středozemě prostě má co nabídnout. Báječně vyjuchaně barevnou a pohádkovou atmosféru sice dost často ruší ty typicky napínavé vzpomínkové a skřetí části, ale výsledek je přesto tak kouzelný, že bych ho Jacksonovi sežral snad i v 10 dílech.

Go: příslib rychlého pohybu a zábavy. Těžko věřit, že je možné ho vyplnit se startem v zapadlé americké sámošce. Čtyři tragédi to ale ve třech volně propojených epizodách rozjedou na plné obrátky. Ať už je to podnikavá Ona, On postrádající jakýkoli náznak sebekontroly, nebo teplí Oni; všichni jsou spolu se zbylými zúčastněnými a skvělým soundtrackem zárukou vynikajícího tripu. Za podvratnost, černý humor a skvěle nechápajícího Olyphanta všechny palce hore.

V prvních minutách si snad ani nejde nemyslet, že to Gilroy tentokrát prostě nezvládl. Hromada keců k nicneříkajícímu rozšíření právě se uzavírajícího Bournova příběhu a nezajímavý agent pobíhající v nezajímavém prostředí... Teprve s přibývajícími minutami se ukazuje Bournův odkaz v tom pravém světle. Gilroy totiž zbytečně nepřeceňoval vlastní schopnosti a akci vyměnil za to, co jako scénárista může ovlivnit nejvíc: příběh a postavy. Příběh konečně nepůsobí jenom jako dodatečná nástavba na Identitu, sloužící jenom jako berlička pro další znepříjemnění Bournova života. Je vlastně logickým vyústěním všeho předchozího. Dobře napsané postavy pak mají konečně dostatek prostoru k tomu, aby všechny jejich akce působily přirozeně. Paradoxně díky nim nechybí ani napětí a i když je od začátku jasné, že tento příběh nemůže dopadnout špatně, Aaronovo řádění je málem na stejné úrovni, jako to Jasonovo v Ultimátu. Třešnička na dortu je, že naproti Bournovi není Cross pacifista a ta sporadická akce tak má mnohem větší obrátky. Po závěru už nezbývá než doufat v pokračování, kde oba agenti spojí síly. Then it fell apart like it always does.