erased

Anglický suchý nehumor je jako stvořený pro parodie. A Edgar Wright dokazuje že k zábavnému a zároveň trefnému parodování není potřeba nesmyslného šílenství z amerického Zombielandu. S grácií pracuje jak s napětím tak i absurdními situacemi typických béčkových žánrovek a humor, který do nich spolu s Peggem a Frostem vnáší je spíš podprahový než 'in-your-face'. Celý film je tak místo série výbuchů smíchu spíše nekončícím pousmíváním se nad blbostí vlastní i hollywoodskou. Díky tomu, skvělému hudebnímu doprovodu, geniálnímu závěru a legendární hlášce "Never taken a shortcut before?" (už chybí snad jenom Ever fired your gun in the air and yelled, 'Aaaaaaah?') je Shaun of the Dead jednou z nejoriginálnějších a nejzručněji zpracovaných parodií vůbec.

Mokrý sen každého anglofilního teenagera, aneb uskutečnění slov (zde bohužel chybějícího) Dylana Morana: "99,9% of men are convinced that they have to live silently, with a bitter irony of the twist of fate, that means, nobody knows they're really a spy. And an amazing guitarist. Men give serious time and thought on 'How would I deal with, if the rocket came down of that alley right now? Yeah, I'd handle that situation pretty well!'. A spy who plays guitar at night!" YARP

Zůstala skvělá zápletka i parta ale v celém tom nebezpečném a temném Bangkoku se spolu s bratrem nevěsty někam ztratil i vtip. Druhý Hangover tak už netěží tolik ze samotných postav ale spíše ze skoro černého humoru postaveném prostě na tom že se partička „obyčejných“ Američanů ocitne v malém pekle na zemi. Alespoň se ale nekonal očekávaný klon prvního dílu a pokud by se tvůrci nebáli přitlačit na pilu častěji (ve stylu prvního setkání s ruskou mafií), mohli i ten první díl překonat.

Čtyři skvělí herci předhánějící se v dialogovém sprintu o vzájemné i divákovy sympatie. Že z toho nemůže vzejít nic dobrého je jasné už od přehnané civility prvních momentů. Ačkoli právě zde excelující hvězdy na plátně přímo nevyhledávám, ba většinu z nich nemám rád, jejich osmdesátiminutová hra na kočky a myši mě pobavila jako už dlouho žádná komedie. A že celé to řádění boha masakru nakonec přežijí všichni, i můj oblíbenec Walter, přitom nikdo z účastněných nevyvázne bez šrámů je krásná tečka ve stylu "I'm finished" z Až na krev.

Rok '88. Dva roky staré události obrátily životy některých hrdinů vzhůru nohama. Shawn i celá jeho parta definitivně ustupují do pozadí a přenechávají nejvíce místa pro dvojici Woody - Lol. Zčásti je to škoda protože právě s nimi se částečně vytrácí ta příjemná pohoda minulých dílů, ale změněné životy nových hlavních postav jsou za ni skvělou náhradou. Nakonec bych ještě dodal, že čím menší roli má Combo, o to je jeho postava silnější, působivější a lidštější.

Rok '86. Návrat do vyjetých kolejí bezstarostného života maloměstských skinheadů, rebelů bez příčiny. Někteří vyrostli, další se pořád topí ve vlastních malých problémech a jiným se vracejí stíny minulosti. A právě zdánlivě pohodová, někdy skoro melodramatická atmosféra s hrdiny této Anglie víc a víc sbližuje. To, co by jiný seriál roztáhl na několik dlouhých řad, se v této minisérii podařilo nacpat do neskutečně intenzivních čtyř dílů. Tematický posun od roku '83 a k nové hlavní hrdince nemusí svědčit každému ale ten kdo přistoupí na Meadowsova částečně autobiografická pravidla neprohloupí.

Rok '83. Jedinečný vhled do života obyčejných lidí v neobyčejné době. Právě slovo vhled je to co tento nezávislý film odlišuje od velké většiny podobně laděných filmů. Autobiografickými prvky zmizelo jednoduché černobílé rozlišení postav. Postav maloměstských znuděných výrostků v postimperiální verzi doby temna. Postav žijících si vlastní život, ne život vykonstruovaný perem scénáristy. I zde se chvíle každodenní radosti a nudy jen zřídka střídají s dechberoucími dramatickými momenty. S přibývajícími díly se tak této první a nejvíce šokující „epizodě“ dostává stále větší hloubky a člověku najednou dochází že možná nesleduje jen nějakou partičku z anglických West Midlands, ale dost možná i své vlastní okolí.

Na jednu stranu perfektní stand-up show v terénu. Na stranu druhou odpadový rádoby dokument na úrovni Michaela Moorea. Billu Maherovi nejde upřít jedno: je chytrej. Celou hodinu a čtyřicet minut jsem sám sebe snažil přesvědčit o opaku ale nemělo to cenu. Neodporuje víře, tu naopak podporuje, odporuje dogmatickému náboženství. Duchovnímu náboženství neodporuje náboženstvím rozumu (ateismem), ale prostým pochybováním. A vtipem. Ten je paradoxně nejsilnější i nejslabší stránkou celého Religulous. Maherův účelový výběr oponentů i otázek tak sice pobaví, ale nepřesvědčí. A přestože se s jeho antireligionistickými názory do určité míry ztotožňuji, jako arogantní osoba s patentem na rozum se mi příčí.

Obrovský potenciál Věci zůstává přesně podle očekávání nevyužitý, ale to z její nové verze nedělá přímo špatný film. Teprve typicky tupý příběh s ještě tupějšími a především zbytečnějšími velkolepými scénami a lekačkami dávají dojem špatné parodie na Akta X, Vetřelce a raptory z Jurského parku. Vedle toho, nebo spíše před tím, stojí skvěle budovaná atmosféra a paranoia první poloviny filmu. Nebýt otřesného závěru a podivně rychlých proměn, snad by to pro neznalce Carpenterovy verze mohl být i nadprůměrný horor. Takhle jde přinejlepším o průměr ve kterém paradoxně nejvíc potěší právě odkazy na kultovní předlohu.

Scrubs dokonale zapadají mezi obyčejné americké komediální seriály (ne sitcomy!) a zároveň mezi nimi stejně tak vyčnívají. S přibývajícími díly totiž vychází najevo, že se za nevýrazným námětem, klišovitými zápletkami a moralizujícími pointami schovává asi nejšílenější panoptikum charakterů televizních obrazovek. Epizodní role známých hereckých hvězd tak sice potěší (obzvlášť Amy Smart se vyvedla), ale síla zůstává v sice perfektně předvídatelných, zato nekonečně bavících tvářích ústředních hrdinů a hrdinek a parodování zažitého a notoricky známého. Perfektní rozloučení s partičkou, která má sice hodně trnitý nástup, ale která po bezmála 170 dílech nemůže nepřirůst k srdci je na konci 8. řady dojemné, optimistické a především bezkonkurenční. Pokud bych tak měl Scrubs v závěru k něčemu přirovnat, neváhal bych odkázat ani k legendárnímu M*A*S*H. "But even though it felt warm and safe, I know it had to end."