erased

Luňákův, Rudišův, Švejdíkův a v neposlední řadě i Kružíkův Nebel u mě už od svého oznámení aspiroval na srdcovní záležitost. Ale i když si odmyslím vztah k domácímu prostředí Jesenicka, nemůžu se zbavit dojmu něčeho v českých luzích a hájích naprosto unikátního. Příběh, vyprávěný více obrazem než slovy, jakoby celou dobu přešlapoval na místě a přejížděl od jednoho šturcu k druhému, se nenápadně, někdy až lenivě blíží k poetickému konci. A když na ten vysněný úsměv konečně dojde, člověk si skoro přeje aby ten moment v nějaké mimosezóně vydržel aspoň do jara (sic). Díky atmosféře navozené hudbou, obrazem a historickým pozadím se tak ve výsledku může směle řadit mezi nejlepší české filmy. I když na to stejně sere pes. _____ P.S. Chtěl bych napsat, že Alois Nebel zraje jako Šerák, ale to by mu asi úplně nelichotilo. Desáté výroční promítání filmu ale ztvrdilo jeho pozici ne zcela doceněného kultu.

Nemám problém se u filmů vypnout a užívat si akci, ale tento výtvor nemá kromě A.J. Rimmera zhola nic. Za něj jedna hvězda.

Mildred si proti očekávání nekrade celý film pro sebe a tak umožňuje vyniknout jejímu sympatickému manželovi Bertovi a především její dceři. Jestli se v souvislosti s Vedou dá něco takového vůbec říct, užíval jsem si každou její scénu, především co se její mladší verze týče. To všechno už tady ale jednou bylo ve filmové verzi z roku '45. Moderní retro provedení je výborné, navíc Monty konečně působí přesně tak jak podle knihy má (vůbec celý ten přepis "stránka po stránce" seriálu oproti noirově laděnému filmu svědčí, obě verze však v tomto ohledu mají něco do sebe), ale nebýt skvělého, ba přímo famózního finále, asi ve mě seriálová verze Mildred Pierce zanechá hořko sladký dojem. Naštěstí nezanechala a já budu doufat v natáčení dalších podobných artefaktů z minulosti.

Ve chvíli, kdy si člověk myslí že je na úplném dně není lepší volby než zvolit film, ve kterém má dno i sklep. Ne, tento film není vtipný. Absurdnosti celé té šílené série naprosto stupidních náhod následované idiotickými nápady dvou ztroskotaných parodií na muže se přesto nedá nesmát. Nejeden úsměv mi ale vzápětí zamrzl na obličeji s otázkou "Není toto už přece jenom příliš?". Film určitě není pro každého, ale za sebe můžu prohlásit, že příliš to není - bavil jsem se totiž královsky.

Úplně stejný zážitek jako Hoří, má panenko. Pohled do života obyčejného lidu v podivné době. Jen s tím rozdílem že lid je tentokrát americký a doba přeje hippies. Bohužel identický film znamená i stejné vady na kráse. Stejně jako u českého filmu se tak na Taking Off líp vzpomíná než dívá. Nejednou jsem se při filmu přistihl, jak odpočítávám vteřiny, myšlenkami bloudím úplně jinde nebo pomalu usínám. Geniální neherecké hlášky a pohledy na tom nic nemění. Naopak, teprve když přijde vyvrcholení filmu, člověk má chuť vynášet Formana do nebes. A když si teď na film vzpomenu, nevidím jediný důvod to nedělat.

FIRE! ROBOTS! BLOOD! NIPPLES! VIOLENCE! ACTION! SEX! ICE CREAM!!! Není úchyla, který by odolal. Zombie, kterého zrovna mezi mé oblíbené osobnosti neřadím, překvapil. Je možné, že právě po tomto ultimátním vzdělávacím filmu (alespoň co se praktického využití jazyka týče) uvidím i zbytek jeho práce jinak, přesto pochybuju, že kdy měl možnost se takovým způsobem vyřádit. Vedle toho lepšího ze South Parku bezkonkurenčně nejnašlapanější animovaný film. Pro příště bych snad jenom uvítal ještě o něco víc FIRE! ROBOTS! BLOOD! NIPPLES! VIOLENCE! ACTION! SEX! ICE CREAM!!! A nebo taky ne.

Znáte ten pocit když sledujete příběhy postav, které jako by vypadly z vašeho okolí, nedejbože byste v nich viděli sami sebe? Nebo ten, kdy sledujete komplexní thriller a paranoidně vyčkáváte na další nečekané zvraty? Ano, přesně kvůli těmto pocitům se vyplatí filmy sledovat. Na druhou stranu - i toto někdy unaví. Na takovou situaci existuje jedna stoprocentně spolehlivá odpověď. Zack Snyder. A jak jinak říct veleobjevnou myšlenku "buďte na sebe hodní" než pomocí Alenky v říši divů se samopaly, katanou a minisukní, s lehkostí ocelové palice parodující celé to naše relativní postmoderní divadýlko?

Jack Bauer a jeho charisma. Hlavně díky němu jsem si 24 zpočátku tak oblíbil. Koncept reálného času je sice výborný a zvykl jsem si na jeho dynamiku tak, až mě zarazilo jak dokážou být ostatní seriály chvílemi nudné, na druhou stranu ho neskutečně kazí reklamou ukradené pětiminutové pauzy. Stejně tak jinde málokdy viděná neúcta k životům oblíbených hlavních hrdinů sice potěší, zpětně však občas působí samoúčelně a nelze se ubránit pocitu, že by si některé postavy zasloužily více místa. 1. řada: **** Bylo to těsné, ale nakonec mě Jackovy útrapy chytly a nepustily. Z úvodní řady je cítit velká porce toho dobrého amatérského nadšení pro věc, nechybí dojemné momenty, občas i kvalitní akce ani neveselý konec. Už jenom za Jackova tetování a Ochránce rád odpustím ty kamery v záběrech, zrychlené scény i Teri. 2. řada: **** Po všech ohledech zlepšení. Nové charaktery, nová hudba, rychlejší tempo, zajímavější zápletka, vypjatější momenty a pokračovat by se dalo určitě dál. Jednoznačné plus je pro mě i první romance, kterou mě baví sledovat a to mezi Michelle a Tonym, kteří dohromady vytvořili výjimečně charismatický pár. Sice zamrzí oblíbené polepšení slizkých hrdinů před smrtí, protože právě ty jsem si vždy za jejich cílevědomý, byrokratický charakter oblíbil nejvíc, ale aspoň jsou jejich "sbohem" o to příjemnější a zároveň smutnější. 3. řada: ***** Jestli u druhé řady nastalo zlepšení, u třetí se 24 dostalo k dokonalosti. Jack dostal parťáka, který dohání, ba skoro překonává jeho charisma, Kim je konečně v pozici, kdy nebrzdí příběh, Sylar/Adam vytvořil spolu s Chloe po všech ohledech dokonalou dvojici počítačových mágů, Michelle je ještě neodolatelnější než dřív a celá zápletka i její zpracování dostala takový doping, že by se seriál v mnoha momentech nemusel stydět za srovnání s celovečerními filmy. Jediné, co zde můžu vytknout je nedostatečné využití Jackovy závislosti v druhé polovině série. 4. řada: **** Musím přiznat, že jsem z restartu měl strach. Právě díky němu však návraty starých známých potěší mnohem víc. Přesto je ale tato série po 3. propad. Ze začátku dobře rozehrané téma informační války se později vytratí neznámo kam a i všechny katastrofy jsou tak nějak podané jako výhra (viz prezident). Naopak překvapil naprosto dokonalý víceprezident, znovu výborná Mandy, Jack odhalující charakterové vady a konečně první opravdový padouch. Kvůli němu tak zčásti zamrzí poslední díl, který se v zájmu zatím nejlepšího závěru vypořádá s celou zápletkou až příliš rychle a stručně. 5. řada: **** Zatím asi nejrozporuplnější den. Nekompromisních prvních pár hodin, především ta první, nastaví laťku totiž tak vysoko, že po ní může následovat jen pád. I po letišti se tak sice najde několik zajímavých momentů, ale všechny je kazí především trapní teroristé a změna tempa. Pryč je rozdělení celého dne na 2-3 části, zde funguje každý díl sám za sebe. V prvních minutách se naznačí zápletka, která se v posledních vteřinách hrdinsky vyřeší a zároveň je v úplném závěru nahrazena novým problémem. Přičtu-li k tomu Jackovo patetické zachraňování dětí, posunutí Curtise do role trapného sidekicka a 100% happy-end (co se katastrof týče - alespoň oproti předchozím dnům prakticky nulový počet na civilních obětech), stává se 5. den největším zklamáním. Přesto si svou kvalitu stále drží. Co se týče mrtvých známých tváří, tvoří zatím nejvíce silných scén v rámci celého seriálu, potěší i postava z Jackovy minulosti, O'Brienovi, Sean Astin, větší prostor pro Aarona, výborná hudba a nakonec to nejdůležitější - americký prezident. Ten je po stoprocentním Davidu Palmerovi konečně obyčejným člověkem mezi mlýnskými kameny. Proto a navíc z úcty k jedné z mých oblíbených hereček tak nakonec přece jen hodnotím výš. 6. řada: **** Konečně návrat v plné formě. Zápletka sice působí jako poslepované kousky minulých řad ale díky rekordnímu počtu šokujících scén na díl je to poslední věc která mě trápila. Trochu zamrzí nekonečné úniky hlavního padoucha, jeho poslední hodinka je však kvalitou i nad mými oblíbenými scénami ze 3. řady a podobně je na tom i úplný závěr. Efekty sice tak trochu převažují nad scénářem, stejně tak politické pletky a intriky nad samotným Jackem, hlavní však je že kvalita zůstává prakticky bez výjimky v plusu a vše ubíhá svižně jako málokdy dřív. 7. řada: ****Je to tak, scénáristé se sice stále trošku zbytečně snaží oživit seriál experimentováním se zaběhlými pravidly ale co je hlavní, jsou zase v plné síle. Je šokující, že se během celého dne jen jediná alespoň trochu šokující událost, ale to je spolu s odsunutím Jacka v závěru na vedlejší kolej opravdu jediné, co můžu této řadě vytknout. Naopak jsem si málokdy 24 tak užíval jako při sledování dokonalého coup d'etat Jona Voighta, perfektně využité a nečekaně i promyšlené postavy Tonyho a nakonec vlastně i té sympaticky dřevěné Renee. Přidat k tomu všemu alespoň jeden maličký atomový výbuch, byl by konečně na světě sok třetího dne. 8. řada: ***** Za těch dlouhých devět let se seriálem Jackovi přibyly vrásky, producentům kapitál, scénáristům zkušenosti a to vyústilo v jeden z mých nejlepších čtyřiadvacetihodinových zážitků. Je škoda že nový sidekick nemůže překonat Chase ze třetího dne ať se snaží sebevíc, ale kromě této maličkosti je závěr po všech stránkách dokonalý. Aktuální témata jsou už sice povinnost, přesto mě zdejší čachry kolem mírové dohody zasáhly ze všech témat nejvíce. Tvůrci jsou také konečně schopní přidat do příběhu nějaká ta moudra na zamyšlení bez toho aby vyzněly nemístně, ba až komicky. Díky tomu a mimo jiné i skvělé akci, technologiím (nová CTU nemá chybu), opravdu nečekaným zvratům a co především - Jackovu fenomenálnímu závěru nemám problém zapomenout na jakékoli excesy minulých dnů. A přiznám se, že u posledního dílu jsem byl víc než na měkko. Přece jen se mi zároveň s ním uzavřela jedna z mých nejdelších a nejpříjemnějších seriálových kapitol, proto jsem se přes všechny chyby a chybičky rozhodl tak trochu neférově zvýšit hodnocení na kulatých 100%. Damn it, I'll miss you Jack.

Vysnil jsem si stylovou westernovou variaci na No Country for Old Men s prvotřídním obsazením a úplně ignoroval Coenovic smysl pro humor. V hlavě mi začaly vrtat pochyby teprve když jsem se těsně před promítáním dověděl, že má jen necelé dvě hodiny. Místo kombinace výše zmíněného s Unforgiven jsem tak dostal Indiana Jonese ve westernovém prostředí, kde se místo z koltů střílí na všechny strany hlášky a ústřední trojici míjí kvanta naprosto šílených vedlejších postav jako na běžícím pásu. S tímto pojetím a délkou se tak ruku v ruce samozřejmě nese i (ne)využití velké většiny obsazení. Ačkoli se mi rozpadly poslední naděje na vzkříšení žánru, celkově můžu True Grit jako zástupci moderního westernu jen těžko něco vytknout. Bavil jsem se sice jinak než jsem čekal a doufal, ale přesto královsky.

"They are more than mortal, they are steel and they are doom..." Aneb jak geeka málem dohnat k slzám hned v úvodu. Zde ale nadšení víceméně končí. Kde jsou mí milovaní hrdinové s céčkovými hláškami? Kam se poděla epická hudba a výprava? K čemu vlastně nosí ty své modré konzervy když padají jak mouchy? A proč zatraceně CHODÍ po poušti?! Ultramarines je dokonalá ukázka špatného filmu ale já se na něj stejně nedokážu zlobit, protože jsem si ho i přes všechny vyjmenované chyby a plytký scénář užíval. Za kameru kroužící kolem mariňáků při vox testu, za finále závěrečné bitky a za to že je to pravděpodobně první i poslední film podobného ražení jsem víc než ochotný hodnocení něco málo přidat.