erased

Scorpion sice mohl dopadnout díky pilotu Justina Lina a slibné premise mnohem lépe, ale na nic víc, než na odpočinkovou zábavu stejně neměl, a jako takový funguje obstojně. Když totiž na každý díl připadá v průměru cca deset cliffhangerů, při kterých na vlásku visí přinejmenším osud celého světa, a přesto dokáže bavit povedeným týmem exotů (až na topornou a hlavně otravnou Happy), jejich hláškami a především neuvěřitelnými macgyverovskými řešeními ještě neuvěřitlelnějších problémů, a přesto při tom nenáročně bavit, není si prakticky na co stěžovat. V tomto ohledu haprují jen epizody s civilnějšími problémy, kde naplno vyniká, jak šíleně patetické, levné a přepálené to celé divadýlko vlastně je.

Dvojka Pemberton/Shearsmith se prakticky přes noc stala v britské televizi autorským úkazem. Už tak často nekonvenční ostrovní tvorba totiž vznikem Inside No. 9 dosáhla další mety. Hned úvodní Sardinky svou vyváženou kombinací humoru, dramatu a rafinovanosti dokázaly, že má temná komedie v jejich rukou skvěle nakročeno. A vskutku, přestože některé z doposud vzniklých dvanáctI epizod se zákonitě zaryjí do paměti hlouběji, série nestihla ani na chvíli slevit na tempu. A nic na tom nemění ani fakt, že jsou všechny do jedné vystaveny prakticky totožně - díky rozličným prostředím, postavám i náladám jednotlivých medailonků dokážou všechny tyto téměř hitchcockovské příběhy od začátku do konce pohltit. Jen jeden z nich vybočuje, naštěstí pozitivně. Závěrečný twist The 12 Days of Christine triumfnul všechny předchozí i následující, a oba autoři si s ní možná trochu začali řezat větev pod vlastníma nohama, očekávání před každou epizodou jsou totiž po tomto dokonalém kousku až příliš vysoká.

Alzheimer je ve filmech o nemocích poměrně neokoukaným strašákem. Ve Still Alice se daří jak nepateticky reflektovat důvod, proč tomu tak je, tak i přiměřeně nepříjemným způsobem přiblížit průběh této hrůzu nahánějící choroby. Přesto ale víc než samotným tématem nakonec nejvíc vyniká oscarovou Julianne Moore. Její herecký koncert uhrane hned od prvního zaškobrtnutí a udrží přesvědčivost až do (bohudík) nijak zvlášť vyhroceného konce. Tuto civilnost trochu ruší jen zbytečně nepravděpodobné téma neobvykle časného nástupu onemocnění. Samozřejmě bych si to samé dokázal představit i v mnohem krutějším a méně rodinném provedení, které by klidně mohlo pozbýt i až moc dojímavou hudbu, ale v rámci filmu, který se nesnaží tolik šokovat, jako spíš zaujmout tématem, balancuje Still Alice přesně na hraně mezi okatým dojákem a samoúčelným šokováním.

Na poměry Eastwoodových posledních filmů je sice American Sniper spíš zklamání, přesto je na něm ale patrné všechno, co na jeho filmech miluju. Clint k tématu přistupuje svým typicky citlivým vnímáním postav, takže místo hrdé ódy na Spojené státy, které jsem se logicky obával, jsem se dočkal osobního dramatu o bezelstném (třebaže mentalitou jednoduchém a pro americký jih až stereotypním) a hlavně skutečném hrdinovi. Pro to, jak se tato stránka filmu povedla, je však docela škoda, že se jeho rozsáhlejší část věnuje samotné akci na středním východě. Ta je sice zábavná a bez problému se může řadit mezi to nejlepší, co bylo o této oblasti natočeno, vzhledem k tématu ale stejně byla spíš na škodu. Kvůli tomu, jak málo zde Chris Kyle reflektuje vlastní pozici, totiž ani nemůže vynikat nahlodáváním a deptáním charakteru nebo přesvědčení hlavní postavy. Nakonec mi totiž v paměti nejvíc uvízly krátké, strohé ale přesto sugestivní a citlivé pasáže z domácího prostředí, ve kterých totiž nejvíc vyniká to, co srdcař Eastwood zvládá nejlíp.

Nemám rád auta. Pěkně se na ně dívá, ale jsou drahý, furt v nich něco nefunguje, smrdí, a neumím je řídit bez smrti v očích. Jenže když je ve filmu hlavním hrdinou monstrózní kamion a sekundují mu zběsilé válečné stroje různorodých tvarů a velikostí a dezolátní krajina, odpor se rázem mění v nutnost vidět film hned dvakrát po sobě v kině. A nutno dodat, že v obou případech to byly nejlíp utracený prachy v mým životě. Na Fury Road je totiž znát, že do své dokonalosti zrál dlouhých třicet let. Jak jinak by totiž bylo možné, že je konečně filmem, který jede ve svém zběsilém tempu prakticky celé dvě hodiny, přitom jeho akce ani na vteřinu neubíjí, a zároveň dokáže dát prostor miliardě detailů naznačujících mentalitu dystopického světa a jeho šáhlých obyvatel. Vedle toho ještě navíc dokáže být na poměry vysokorozpočtových fláků nezvykle zlý, v desítkách náznaků odkazovat k předchozím dílům a při tom poctivě téměř bez digitálních berliček uvést v pohyb tu nejvelkolepější akci v dějinách filmu. A protože i toto bylo Millerovi málo, konečně v Hardym vytvořil ŠÍLENÉHO Maxe (ne jen Gibsonova cynického dobráka), seznámil ho s nejlepší akční hrdinkou od dob Sarah Connor a dokonalým psychopatem s přáním smrti, a vše doplnil perfektním uši rvoucím prolnutím hudby běžící v rytmu vytůrované mytické V8 s dějem na plátně (protože Doof Wagon je nejlepší lidský vynález od objevu kola). Je tak nesnesitelná škoda, že ke konci tempo dvakrát zbytečně poleví. Přesto ale vedle nového krále žánru všechny akční filmy blednou jako digitální ukecané romantické bláboly - Mad Max: Fury Road je definicí akčního filmu a tím vůbec nejvíc kulervoucím filmovým zážitkem vůbec. What a lovely day.

Ve výsledku je Gibsonův poslední Max přesným opakem toho prvního. Jako samostatný film možná není kdovíjakým zázrakem, ale dá se bez újmy na zdraví dokoukat, jenže jako součást série založené na dravosti automobilových honiček je Beyond Thunderdome filmem jednoznačně nejhorším. V první řadě mu z velké části chybí právě ta auta. Ta, která se sice objeví v závěru jsou co do propracovanosti designu ještě o kus před druhým dílem, ale akci s nimi to nijak nepomáhá, protože jejich dorážení na lokomotivu se závěrečné akci předchozího dílu ani nepřibližuje. Zbytek filmu je pak prazvláštním a nepříliš působivým prohlubováním zpustošeného světa s nepadnoucí poetikou prachsprostě kopírující tu nejhorší části šesté epizody Star Wars (jen zde místo chlupatých medvídků vydávajících divné zvuky bojují proti zlým imperialistům podobně chlupaté děti vydávající podobně divné zvuky). Nepříjemně ale skřípe celý film od samotného začátku až do konce a dojmům rozhodně nepomáhá ani změna pojetí od božího Road Warriora.

Road Warrior je výkladní kousek post-apokalyptických filmů. Na rozdíl od prvního Maxe, kde svět pouze spočíval na hranici šílenství je zdejší vyprahlá písečná krajina skutečným peklem. Jeho obyvatelé se nedělí tolik na hodné a zlé, spíš na ty špatné a ještě horší, relevantnější je však stejně rozdělení na silné a slabé. Jen samotný Max mezi nimi jako tahoun příběhu vyčnívá, a je neskutečná škoda, že to není i tím titulním šílenstvím, ne pouze vykořeněnou povahou. To je jedna z mála výtek, kterou k filmu můžu mít. Mezi ty další patří stále rušící zrychlené záběry a jinak spíš jednotlivé nápady, které mi tolik nesedly - jmenovitě gyrokoptéra, new-age pojetí ropařů a vlčí dítě s bumerangem - ale všechny to jsou docela nepatrné šmouhy na jinak dokonalé atmosferické jízdě s nezapomenutelnými pouštními naháněčkami a perfektní estetikou všeho od masek, přes kostýmy až po samotné mašiny.

Nadšenecké termíny jako grindhouse stranou, sám o sobě je první Mad Max jednoduše špatný. Premisa bojovníka silnic, kolem které je kult Maxe postavený, se teprve rozvíjí, svět blízké budoucnosti ještě není to správné atmosferické post-apo, které je na sérii nejvýraznější, a scénář samotný je tak ubohý, až je kolikrát k smíchu.Co se samotné akce týče, pamětihodná je jen ta úvodní a závěrečná, ale i v nich si Miller klidně mohl nechat od cesty rušivé zrychlené záběry. Přesto je v rámci série pilotní film výstavní exemplář. Celý jeho děj sice zvládne druhý díl shrnout hned v několikavteřinovém úvodu, ale zpětně jsou i tak kořeny Maxova šílenství nedílnou součástí postavy, a stejně takový je i prapodivně nefungující svět na sklonku globální apokalypsy. Na tom nelogickém a hlavně nezáživném dění skrz naskrz prostoupeném nudou to však bohužel nic nemění.

V době, kdy začínají přemnožení drzí a umínění hrdinové spíš otravovat, než vzbuzovat nadšení, potěší, když se objeví jeden, který je dokonale nesympatický nejen zhovadilou povahou, ale konečně i zevnějškem. Backstrom byl proto alespoň mírným osvěžením - i přes jeho povinné dobrácké výstřelky jsem si lebedil v tom, jak moc je toto neupravené, obtloustlé a zarostlé tele na ránu. V minulém čase to však nepíšu jen kvůli urychlenému zaříznutí seriálu, ale i kvůli tomu, že jeho kyselá a cynická povaha s přibývajícími díly ustupuje obyčejnějšímu sarkastickému hláškování. Nebýt toho, ukončení série bych snad i oplakal, protože až na jednu zrzavou výjimku jsou i všichni jeho různorodí kolegové výteční sympaťáci, a jejich konfrontace s titulním hrdinou mě na seriálu nadchla zdaleka nejvíc. Což je vlastně možná i tím, že většina jednotlivých příběhů se nehnula z tuctovosti.

Námět sliboval konečně zajímavé pojetí komiksového prostředí připraveného o veškeré superschopnosti a technické blbůstky, založené jen na kriminalitou prolezlé, stylizované, ale realistické verzi New York City. Už první díly ale jasně ukážou, jak byla takový očekávání zcestná. Zločin je v Gothamu jednoduše personifikovaný do několika přehrávajících postaviček, korupce je stejně univerzální (a směšná) jako v Daredevilovi, a jedinou světlou stránkou tak nakonec paradoxně zůstane právě ta potemnělá retro stylizace. Všechny hlavní postavy dokážou přinejlepším stejně často nadchnout jako lézt krkem, takže čekání na konec první série se stalo menší sebetrýzní, obzvlášť vzhledem k otravné Fish a přitroublým epizodním případům představujícím zárodky vigilante spravedlnosti budoucího Gothamu. Překvapivě se však někde ke konci řady něco neurčitého zlomilo, a postavy najednou jakoby zničehonic prošly podstatným vývojem, který konečně dovolil celému příběhu se alespoň v rámci omezených možností jedné zbytečně roztahané sezóny rozjet a bavit. Ze závěrečných tří dílů už jsem pak byl přímo nadšený. Nadšení to bylo sice spíš jen vzhledem k nízkým očekáváním po předcházejícím obsahu, nicméně i toto nedokonalé zlepšení kvalit si zaslouží uznání.