erased

Projektů, ve kterých LGBT nejsou prezentovaní jen jako trpící diskriminovaná menšina není nikdy dost, leč i přesto Looking trvalo nepříjemně dlouho, než mě opravdu chytil, a ani od té doby to není úplně bez výhrad. Bez těch srdceryvných příběhů, které mi obvykle hýbou žlučí, totiž najednou partička přátel ze San Francisca působí až moc obyčejně. Tak obyčejně, že se mi na rozdíl např. od podobně laděných, ale správně quirky Girls, prostě nedokázali opravdu vrýt pod kůži. Nakonec se to podařilo jen dvěma z hlavních postav a bohužel mezi ně nepatří samotný Patty, který před kamerou tráví s přehledem nejvíc času. Právě ten mi totiž povahově nesedl do takové míry, že i Hannah ze zmíněných Girls vedle něj působí jako andílek. Jen těžko se však dá zlobit na celý seriál. Přestože jsem se u něj nebavil tolik, jako bych očekával (na to je v něm příliš málo vtipu), ani nedokázal jedinkrát dojmout (o to se ani nesnaží), pro své svérázné pojetí jsem každý nový díl vyhlížel. Takže když už nedopadne pokračování, snad se dočkám alespoň zakončení v podobě speciálu, protože by byla škoda se s tímto výletem na prosluněné a přiteplené západní pobřeží řádně nerozloučit.

Asi bych od dvou a půl hodin filmového času měl očekávat zajímavější prokreslení dvou hlavních postav, popřípadě lepší představení těch vedlejších, protože právě vžití se do starověkého světa skrz ně filmu chybí nejvíc, ale přes tuto zásadní výtku je Exodus jedním z nejsilnějších zážitků, které mi dosud velkolepé blockbustery nabídly. A přestože rozhodně není na vrcholu ve všech ohledech, je neoddiskutovatelné, že se jedná o jeden z vizuálně nejkrásnějších počinů vůbec. Ať už Ridley s kamerou létá nad dechberoucími architektonickými nebo přírodními výjevy, nebo jen kráčí po stopách hrdinů přímo v ulicích Memfis a egyptskými krajinami, popřípadě se při egyptských ranách nebo masových scénách vyžívá v nevídaně živoucích a uvěřitelných digitálních efektech, nezbývalo mi, než tu podívanou sledovat se zatajeným dechem, a to je něco, co se už dnes stává málokdy. Je proto obrovská škoda, že co se ústřední dvojice týče, jejich komplikovaný vztah je jen naznačen, a že podobně rozpačitě a nedotaženě působí i zpracování Mojžíšova prozření/šílenství a následných (nad)přirozených událostí. I překvapení, že Joel Edgerton na poměrně malém prostoru s přehledem zastíní Christiana Balea tak nakonec přispívá k všudypřítomnému dojmu, že celý Exodus jednoduše není tak skvělý, jako měl být.

Ke spokojenosti z tohoto počinu by mi asi stačilo, kdyby vyšel jen jako soundtrack s odkazem na wiki stránku o Alanu Turingovi. Téměř vše kromě Desplatova božského hudebního doprovodu je v The Imitation Game totiž dokonale zaměnitelné a nevýrazné, takže i nikterak obrovská informační hodnota snímku dalece převažuje nad samotným filmovým zážitkem. Ne příliš často se mi totiž stává, že bych mohl dojmy, které ve mně film zanechal, sepsat do krátkého komentáře. Čítají jen zbytečné válečné montáže, skvělou hudbu, příšernou paruku Keiry, skvělou hudbu, nějakou nevýraznou a nerozvinutou kritiku konzervativní britské společnosti, podobně nevýrazného Cumberbatche a nakonec ještě zajímavé morální dilema hlavních postav v závěru filmu, které jako jediné vybočuje z příběhu neprodyšně vyplněného všemi myslitelnými klišé. Jo a ještě skvělou hudbu.

Hawkingův život jako stvořený pro stříbrné plátno bez pochyb je, ale takhle tuctové zpracování si nezasloužil. Teorie všeho by totiž klidně mohla sloužit jako ukázkový příklad jak natočit film podle skutečných událostí. Hořkosladkému tónu nechybí dojemné útrapy a zároveň pozitivní přístup k životu, celý film je skrz naskrz prošpikován uplakanými montážemi a příjemnou hudbou, a herci v hlavních rolích zářivých vzorů lidskosti pro budoucí generace táhnou celý film do očekávaného feel good konce. Jenže ač bych se rád proti takovému bezpečnému přístupu k filmu rád ohrazoval, dohromady to drží výtečně. I tak je ale celý film naprosto zaměnitelný a ve vitrínce s biopicy zapadl mezi jemu podobné tak ladně, že jsem málem už při titulcích zapomněl, o čem byl. Z tohoto průměru lehce vyčnívá pouze díky vynikajícímu a po zásluze oceněnému výkonu Eddieho Redmaynea.

Foxcatcher je tak jiný biopic, že je až s podivem, že právě takový se dostal mezi oscarové nominace. Na druhou stranu se musím přiznat, že jsem něco podobného (marně) čekal už od loňských 12 let v řetězech, takže vlastně bylo na čase trošku nabourat tento monopol. Svou odtažitostí, nejednoznačností a celkovým vyzněním by totiž nemohl být typickým životopisným snímkům vzdálenější. Nemá cenu čekat odlehčující humor, pozitivně laděný příběh nebo alespoň jeho závěr, dojemné a důkladné vžití se do skutečných osudů, ani žádná další myslitelná klišé povinně přítomná v tomto žánru. Namísto toho Foxcatcher umožní vhled do tohoto posmutnělého příběhu jen okem voyeura, který sice postavy ukazuje v jejich nejlepším i nejhorším, ale jejich motivace a vnitřní pochody se dají jen a pouze domýšlet. Jak moc toto jiné pojetí ale hraje pro film samotný a zároveň proti divákovi očekávajícímu srdceryvné sportovní drama, to jsou už dvě docela odlišné věci. Jakkoli totiž byl díky skvělé atmosféře a vynikajícím hereckým výkonům ústřední trojice sugestivní, od nezapomenutelného zážitku má v takto chladné a nepřívětivé podobě poměrně daleko.

V porovnání s vynikajícím Homeland pokulhává State of Affairs prakticky ve všech ohledech, nicméně pokud tento projekt beru samostatně, většina oprávněných výtek podstatně bledne. A tak to jediné, co dokáže trápit od pilotu až po finální cliffhanger, je bezkonkurenčně nejnesympatičtější a nejneschopnější herečka v roli americké prezidentky a bezpočet logických lapsů převážně právě v dění okolo ní. Vysokou politiku tento seriál vážně spíše paroduje, a i některé epizodní příběhy jsou především vedle vydařené ústřední linky a skvělé závěrečné třetiny první řady trestuhodně mimo a nejednou i nesnesitelně patriotistické. Co se ale týče samotných špionáží a konspirací, o které zde jde především, není si na co stěžovat. Právě zde vyniká dravé tempo, to jediné, čím se zmíněné úspěšnější konkurenci State of Affairs blíží. Pokračování bych tedy viděl rád, jen by to chtělo se urychleně zbavit Alfre Woodard. Naopak tolik protěžovaná a kritizovaná Katherine Heigl mi po úvodních pochybách překvapivě přirostla k srdci.

Constantine je skrz naskrz prolezlý rozpory. Několikrát se blejskne vynikající atmosférou a povedeným zpracováním okultních nápadů, jenže na každý takový moment spadá nespočet křečovitých infodumpů, které jakoukoli atmosféru spolehlivě pošlou do kopru. Podobně tomu je se samotnými postavami. Každá z nich má něco do sebe, a dostane prostor zazářit, jenže stejně tak mnohem častěji otravuje buď přehráváním nebo ne úplně fungující chemií a celkovým charismatem. Platí to především o Constantinových pomocnících, jenže ani samotný Matt Ryan se nezdá být tou nejšťastnější volbou. Totožnými rozpory trpí snad všechny stránky seriálu, počínaje ústřední dějovou linií nebo epizodními příběhy, kvalitou vizuálních efektů konče. Ve výsledku tak celý seriál působí dojmem nedopečeného rychlokvašku, kterým se tvůrci snažím honem přiživit na současné vlně televizních adaptací komiksů. A zrovna tento by si jako jeden z mála zajímavých zasloužil mnohem rozvážnější a především kvalitnější zpracování.

Přestože oplývá The Book of Negroes nepřeberně větším prostorem než oscarové Twelve Years a Slave, trpí prakticky totožným problémem - nepřesvědčivé filmové planutí času a nedostatečné zvládnutí těch malých lidských trýzní, kterými si postavy těchto příběhů procházejí. Proto se nejednou zdá, jako by si vlastně Aminata ze svého osudu nic nedělala, a nad každou další uštědřenou ránou jen mávne rukou. Na druhou stranu, celé vyznění adaptace poměrně nové knihy vyznívá skrze její příběh spíš pozitivním dojmem a jsou to právě chvíle radosti, které se řadí mezi nejsilnější momenty seriálu a vlastně i všech filmů s otrokářskou tematikou vůbec (obzvlášť vyniká provolávání jmen spoluvězňů na otrokářské lodi v první epizodě). Nemálo nicméně zamrzí právě původ předlohy seriálu. Celých šest dílů jsem se domníval, že se jedná o (auto)biografický příběh, který mě nějakou záhadou minul, ale že je celý osud hlavní hrdinky smyšlený mu v mých podráží nohy víc, než jakákoli jiná možná výtka, protože autenticita považuju u daného tématu jako jeden z nejdůležitějších aspektů.

Závěrečných ovací vestoje se sice boží Andrew v samotném filmu nedočkal, ale jeho bubenické orgie je sklidily alespoň ode mě. Jakkoli totiž film otevřel zápletku pomalu, přesně v duchu ponoukání k rychlejší a rychlejší hře Simmonsovy postavy mě postupně rostoucí tempo Whiplash (a Caravan) vtahovalo víc a víc a jak samotný průběh filmu, tak i brilantní závěr nedaly jedinou minutu na vydechnutí a zamyšleí se nad dějem. Jenže právě kvůli některým jeho částem můj potlesk, potažmo nadšení, neměly příliš dlouhého trvání. Zpětně totiž vzpomínka na neúměrná kvanta dramaturgických berliček, jejichž jediným účelem je ještě o kousek víc vyhrotit už tak napjatou situaci, dost zásadně kazí zážitek. Nejspíš jen kvůli nim se nakonec jako nadšenec do (nejen) jazzových bicích musím zdržet absolutního hodnocení. Nicméně co se týče okamžitého efektu filmu, těžko najít jiný, kterým bych se za rytmu vynikajícího soundtracku nechal tak ladně unášet.

Ústřední téma ne nepodobné sci-fi proprietám v Almost Human nebo Continuum je v Intelligence nejen pohříchu nevyužito, ale dokonce je zde po naprosotu většinu času upozaděno na úkor sice zajímavých, ale stále tuctových případů o každodenním zachraňování světa před superkonspiracemi probíhajících po vzoru zaměnitelných epizodních krimi. Když už konečně každý díl dojde na tu jednu povinnou zmínku o transhumanismu a nebezpečí/výhodách technologického pokroku, jediné, s čím se autoři vytáhnou jsou jen stokrát slyšené nepodnětné pedantské kecy. Kdyby image seriálu zachraňovaly třeba sympatické postavy nebo chemie mezi nimi, dal by se alespoň brát jako nenáročná zábava k žehlení, kromě hlavní postavy a jejího všehovšudy dvakrát se objevivšího protějšku buď není o co stát, nebo je obsazení přímo přímo na odstřel. Nakonec sice lituju promrhaného času u seriálu, ale mnohem víc mi je líto další promarněné příležitosti, toto téma totiž na kvalitní zpracování stále marně čeká.