erased

Původně jsem si od Forever sliboval silný a po všech stránkách vynikající seriál. Toho jsem se sice nakonec nedočkal, nicméně i v té reálné podobě má Forever něco do sebe. Jde totiž v první řadě o proklatě příjemnou oddechovku, která přestože ve skutečnosti asi vykrádá vše možné, dohromady funguje tak skvěle, že se pro mě stala (na rozdíl od Elementary) konečně tou pravou americkou verzí Sherlocka. Epizodní děj jednotlivých vražd sice až na výjimky není kdovíjak oslnivý, ale charisma Ioana Gruffudda a vlastně i všech jeho zdejších hereckých kolegů každý týden bez sebemenšího problému tradiční seriálovou stopáž utáhlo, a pohoda, kterou doktor Henry Morgan vyzařuje mě donutila každý další díl nedočkavostí vyhlížet - a to se moc kriminálkám nepodaří. Navrch má tento vlastně poměrně nevýrazný kousek ještě zajímavou ústřední zápletku i vztahy jednotlivých postav, z nichž ani jedno příliš netrpí předčasným ukončením seriálu hned po první řadě. Což je nakonec požehnání a kopanec pro fanoušky v jednom. Během těch dvaadvacíti dílů se nestihly kvality tématu vyčerpat, naopak Forever jako jeden z mála neambiciózních sérií skončil v nejlepším, jenže po takto skvělé sezóně se snad nemůže najít nikdo, kdo by nebažil po pokračování.

Vím, že bych měl Život Briana milovat jako každý jiný fanoušek Létajícího cirkusu. Obzvlášť vzhledem k pravidelně opakovanému nepřetržitému hodinu a půl dlouhému záchvatu smíchu u Svatého grálu. Tento film mě však nenadchl když jsem ho kdysi viděl poprvé, ani teď, když jsem už věřil, že jsem do jeho geniality konečně dorostl. Několik momentů geniálních vskutku je, jmenovitě latinská mluvnice v praxi, jména a řečové vady římských funkcionářů, chytlavá závěrečná zpívanka a prakticky jakýkoliv výstup Johna Cleese, jenže mezi nimi mi samými rozpaky zamrznul úsměv na tváři. Vyjma zmíněných scének ze mě totiž nic nedokázalo vyloudit ten upřímný smích, na který jsem u sledování Monty Pythona zvyklý.

Třebaže je The Last Temptation of Christ jen věrnou adaptací stejnojmenné knihy, Scorsesemu patří všechna čest za její zpracování bez sebemenších ústupků, nicméně smeknout pomyslný klobouk je potřeba hlavně castingové volbě v obsazení Ježíše. Obličej Willema Dafoe sice není příliš věrný tradičnímu vyobrazení titulní postavy, ale i tento odvážný tah přesně koresponduje s obsahem filmu. Těžko by se totiž našel jiný herec, v jehož podání by se tak ostře zrcadlily pochyby, strach i šílenství a fanatismus titulní postavy pojaté jako téměř obyčejného samozvaného mesiáše. Těžko by se našel jiný herec, v jehož podání by byl Ježíš "pouze" člověkem, nikoliv idolem. V předmluvě naznačené hlavní téma vnitřního boje syna božího s lidskými touhami a jeho vyvrcholení v konfrontaci Ježíše s Pavlem je samozřejmě ve výsledku tím nejsilnějším a nejpřínosnějším aspektem filmu, ovšem jen unikátní ztvárnění toto téma dokáže protáhnout tak dlouhou stopáží a tolika slabšími pasážemi. Mezi ně nakonec bohužel patří i skvělá idea samotného závěrečného posledního pokušení, které je i přes svou naprostou průhlednost zbytečně roztažené do předlouhé půlhodiny.

Překvapivě úzký časový úsek, kterým se The Passion of the Christ zaobírá, mu sice brání být v jakémkoli ohledu novou či přínosnou záležitostí mezi biblické filmy a vlastně i samostatně fungujícím filmem, ale Gibsonovi výsledek přesto skvěle vychází. Nakonec to však není díky titulnímu mučedníkovi, a to ani přestože je skvěle zahraný (což je samo o sobě malý zázrak), ani přestože se od jeho krvavého utrpení nedá ani na vteřinu odtrhnout zrak. Zdaleka nejzajímavější je totiž zpracování historické etapy, autentický jazykový projev, a především pak zvrhlé potěšení, které z trýznění zarputilého blázna a řečeného spasitele lidstva mají římští vojáci. Ačkoliv postrádají jakékoliv hlubší psychologické vykreslení, jen jejich chování dodává jinak obsahově poměrně tuctovému zpracování důvěrně známého evangelního příběhu značně reálnějšího vyznění a snad i něco málo zamyšlení hodné tematiky.

Mít Bible (a to ta seriálová i knižní) poloviční rozsah, mohl jsem si ji snad i oblíbit. První polovina seriálu je totiž ve svém zvláštním nefilmovém vyprávění svým způsobem kouzelná. Na pěti dílech se tak odvypráví tisícileté řečené dějiny židovského národa plné bláznů a fanatiků, a tato podivná zkratkovitá vize soustředící se jen na zfilmování těch nejdůležitějších událostí má svůj unikátní šarm. Po ní nicméně nastoupí adaptace Nového zákona a spolu s ní upadá netradiční pojetí a krvavá historie do zapomnění na úkor dobrosrdečného tažení oveček na Jeruzalém. Zde nejen že platí to samé, co jsem napsal o sestříhané filmové verzi seriálu Son of God, všechno co je na ní špatně je zde totiž ještě znásobeno předlouhou stopáží zabývající se jen a pouze Ježíškovým dobráckým úsměvem. Tímto zásadním obrácením stylu tak druhá polivna působí jako jiný seriál, který má blíž ke svému polo-oficiálnímu pokračování A.D. - The Bible Continues, než k zajímavému a zábavnému úvodu.

Jennifer Garner byla zbytečná, umělá a dokonale nesympatická postavička už v otřesném Daredevilovi, ale když nic jiného, tam alespoň zapadala mezi úplně stejně působící kolegy. Na dno tak klesne teprve když se ocitne ve filmu sama, a to navíc ve filmu kombinujícím nemožné mystické orientální břečky nevyjímající nindže a šaoliny se superschopnostmi a vtipně marný příběh o odvěkém boji dobra a zla, Výsledek je pak naprostý maglajz, ve kterém je všechno a nic zároveň - maglajz tupý a hlavně maglajz nudný. Jediným kladem filmu je tedy nakonec krátká, nicméně přesto příjemná návštěva Shang Tsunga.

Přestože je filmový Daredevil totální výplach, je mi svými četnými chybami tak nějak sympatický. Celá zúčastněná herecká skvadra je samozřejmě k smíchu, stejně tak i celý příběh, jeho audiovizuální provedení, zkrátka úplně všechno, jenže ze všech těch dětinských přešlapů a přehrávání jde cítit nevídané nadšení autora, kterému se poštěstilo získat bohaté zaštítění velkým studiem . Je to sice nadšení do tématu, které by mi nemohlo být protivnější, ale na naivním a ne(sebe)kritickém vyznění filmu to nic nemění. Na nevalných kvalitách ovšem rozhodně také ne.

Těžko se ubránit zpětnému srovnávání s americkým seriálovým remakem. Low Winter Sun je totiž v obou verzích prakticky identický. Remake má sice relativní výhodu ve větším prostoru pro vybarvení postav i prostředí, což se mu úspěšně podařilo, ale kvůli této dvousečné zbrani mu chybí tempo a jeho větší část je ve výsledku poměrně nudná. Originál má naproti tomu dost místa jen pro odvyprávění příběhu bez jakýchkoliv pozlátek, ale svou kvalitou potvrzuje, že přesně toto filmové gró je tím, co dělá největší zážitek. Nenabízí sice tolik prostoru pro sžití se s Frankem ani jeho kolegy, ale i tak je ve dvouapůlhodinové verzi ten samý příběh ve své nekompromisně depresivní temnotě naprosto strhující.

Daredevil by s trohou snahy mohl Marvelu sloužit jako oslí můstek od barevného a vysmátého popcornu k vážněji pojatému dramatu, otázkou nicméně je, jestli je to proměna, kterou potřebuje, a na kterou vůbec výchozí materiály mají. Jejich největším trumfem nad rádoby společensky angažovanými hokusy a pokusy od DC totiž dosud byl hlavně jednoduchý a nenáročný děj i humor. Zlo se zde naproti tomu prezentnuje jako všudypřítomný organizovaný zločin, jenže od samého začátku je přepálená škála celé korupce naprosto naivní a hlavně nesmyslná. Úsměvná je v tomto ohledu větší část série, která s kamennou tváří prezentuje newyorkského poloboha podsvětí jako všemocného dozorce nad městem. Teprve když se tento obrázek začne v posledních dílech rozpadat na kousky, zůstává holohlavý kingpin jen (konečně zajímavým) stínem s falešnou iluzí moci. Toto odhalení iluze možná úspěšně kydá hnůj na předchozí epizody, ale ty tři díly, ve kterých se mu to daří jsou bezesporu vrcholem seriálu. Své si na tom ovšem nesou i ve stejnou dobu houstnoucí vztahy mezi postavami na druhé straně barikády. Ti odstartují a skončí jako prototyp sluníčkového týmu bojujícího za práva slabších, a spolu se Fiskem převážnou část série úspěšně napodobují to nejhorší z Gothamu i Arrowa, ale alespoň ve chvíli, kdy mezi nimi jiskří pochyby, konečně úspěšně táhnou celý seriál. Přitom tímto tahounem by měl samozřejmě být především samotný slepý superhrdina. Do jisté míry se mu to daří - jako první mezi svými kolegy totiž nevypadá jako blouznivý cvok a konečně pobíhá po městě jen v praktické a reálně působící lupičské černé, navíc choreografie jeho chvatů hned na první pohled učarují. Jeho první zmíněný klad si seriál málem udržel, jenže druhý se nejen poměrně rychle okouká, ale jeho nindžovské vysvětlení ho rovnou i znechutí. Všechny zmíněné klady nicméně anuluje závěrečná půlhodinka. Když se z Fiska zničehonic stane obligátní všemocný arcilotr, klaďasové se vrátí do obligátních přátelských vztahů a hlavní hrdina si na sebe natáhne obligátní latexový obleček, vrací se celý seriál k nevalným kvalitám svého filmového předchůdce. A ačkoliv jsem od Daredevila čekal průser, že se dostal až do komediální roviny překvapilo i mě. Hodnocení proto o chlup zachraňují jen produkční hodnoty, protože řemeslně je to seriál nadmíru povedený. Nedokážu si však představit, jak si ho udrží i napřesrok.

Seriálových Dvanáct opic od SyFy nemohlo dopadnout kdovíjak úchvatně, na to má až příliš silného filmového předchůdce. Nečekal jsem nicméně, že si autoři vzhledem ke kultovnímu statusu originálu dovolí až takhle překombinovanou, z prstu vycucanou, a vaty plnou kravinku. Ze začátku se může zdát, že naprosté odproštění se od Gilliamovy klasiky je jediná možná cesta z pasti, kterou si na sebe autoři ušili, jenže díl co díl se původní, v základu vlastně docela jednoduchá zápletka kombinuje daleko za meze mojí tolerance. Komplikování i jiný přístup se totiž dají odkývat jen dokud se za globální katastrofou a cestováním v čase neobjeví záhadní ilumináti. V tu chvíli dojde trpělivost i s "pouze" nevýrazným provedením, ať už jde o nesympatické obsazení, levný vizuál, nebo nulovou atmosféru. A když už to zhruba dva díly před koncem první série vypadá, že by se seriál mohl dočkat alespoň důstejného zakončení, zamotají autoři spikleneckou časoprostorovou šachovnicí pro jistotu ještě jednou, a už tak špatný příběh zbytečně natáhnou i do další řady. Těžko nakonec říct jestli kvalita seriálu postupně rostla nebo se naopak zvyšovala moje tolerance vůči té překombinovanosti, nicméně poslední série snad až na závěrečný křečovitý happyend (...time owes you one... wtf?!) už působí jako solidní béčková sci-fi zábava. Samozřejmě ale jenom při potlačení jakékoli vzpomínky na původní film, seriál si z něj nakonec bere opravdu jen jména, cestování v čase a vir na letišti, jinak by mu nemohl být vzdálenější.