erased

Přestože VHS s Mlčení jehňátek patřilo mezi zakázané ovoce, na jehož neustále opakovaném přehrávání jsem vyrůstal, po předlouhé pauze jsem měl z reprízy nemalé obavy, obzvlášť po nepříznivě stárnoucí Mannově adaptaci Červeného draka. Jen o pět let později ovšem vznikl thriller, který i dnes dokáže atmosférou přidustiz, napínat nervy k prasknutí, a režií i hereckými výkony bezezbytku vtáhnout do děje. Jedním dechem ale musím dodat, že nadšení z Hopkinsova ikonického pojetí Lectera je zpětně trochu nahlodané. Ceněnou legendou se právě toto provedení stalo právem, zvrácenost a čiré zlo z něj zde doslova čiší, avšak po živých dojmech ze šarmantního Mikkelsena dnes obtloustlý a slizský Hopkins působí téměř jako zákeřný skřítek spíše než jako geniální psycholog. Toto nicméně vynahrazují veškeré scény s Buffalo Billem, které si mi do paměti zaryly ještě hlouběji, než samotné konverzace Clarice a Hannibala.

Nepatřím sice mezi skálopevné příznivce Mannovy dosti specifické tvorby, přesto byla právě jeho vize Harrisovy série tou, v níž jsem po fenomenálním seriálu vkládal největší naděje. Proto mě docela zaskočilo zaměření na samotné procedurální vyšetřování na úkor prakticky jakékoliv psychologie. Toto překvapení nad dnes už více či méně nezajímavým pojetím kriminálky nicméně nakonec bledlo vedle pravidelných šoků ze soundtracku, který dokázal zkazit i jinak slušné scény se samotným Červeným drakem, jehož obsazení ani provedení sice nestačí na Richarda Armitage, ale když nic jiného, svou podivností se mu ve výsledném dojmu alespoň blíží. A protože zbytek dojmů, Coxe v roli Hannibala nevyjímaje, nijak výrazně nenadchnul ani nezaujal, na tváři mi kvůli té zprasené hudbě zůstal jen rozčarovaný výraz, Manhunter totiž až nepříjemně moc zestárnul.

Ballers jsou drazí, styloví a pohodoví, nejsou však dost zábavní ani dramatičtí na to, aby se daly považovat za něco víc, než nenáročný bonbónek k odreagování. A to je s přihlédnutím k štědré produkční záštitě poměrně málo. Obzvlášť zaskočí hvězdně obsazený The Rock, jeho příběhová linka je totiž tím, co celý seriál nejvíc brzdí, třebaže všechny ostatní postavy právě on spojuje. Stejně jako v Pain & Gain jsou zde totiž jeho pokusy o vtip nemotorné, a ani jako všemu a všem rozumějící sympaťák nedokáže svůj čas na scéně utáhnout. Přitom když dojde na ostatní fotbalisty, především na showmana Rickyho nebo šíleného Joea, dokážou Hráči výborně přenést do vysněného prosluněného světa plného excesu a slávy. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že nakonec skoro stejně dobře mohla sloužit i samotná výborná titulní sekvence.

Z trailerů a ostatních informací dostupných před odvysíláním pilotu jsem si sice vysnil úplně jiné, více mysteriózní pojetí celého seriálu, nicméně ani v současné podobě není Dark Matter vyloženě k zahození. Chudý rozpočet jde na něm ovšem kvůli nulové stylizaci a cestování po různých planetách oproti podobně laděným Killjoys vidět až příliš, naopak kvůli většímu počtu postav nedokáže žádná z nich nijak zvlášť přirůst k srdci. Přesto dokáže posádka Razy příjemně zabavit a čas u seriálu ubíhá svižně. Na zmíněnou žánrovou konkurenci jí ale kousek chybí.

Pro kanadské televizní sci-fi mám slabost, jakkoliv na nich jde totiž znát skromný rozpočet, stejně tak srší i upřímným nadšením autorů. To platí i o Killjoys, kteří jsou čistou oddychovkou plnou akce, hlášek a popíjení a špatného CGI, přitom ke konci série začnou překvapivě dobře fungovat i vážnější problémy (obzvlášť v sedmém díle s Amandou Tapping dokáže i díky hudbě poctivě dojmout). Jako taková prostě tato povedená trojka lovců odměn baví výborně a tímto pojetím v nejlepších momentech dokonce pocitově připomene i Firefly. Po pěti zcela stejně nevýrazných ale stejně tak příjemných sériích mi tato parta bude popravdě chybět.

Ačkoliv Aquarius nedostál vysokým očekáváním (nenapodobitelný Hannibal je holt vyburcoval až příliš), i tak příjemně překvapil zpracováním nedávné historie spojením dobových prvků s těmi moderními, což se stalo dvousečným ostřím. Podobně jako barvitou a hudebně rozjuchanou atmosféru kontruje šedivé připomenutí tehdejších problémů, nebo jako je autentický vzhled postav uzpůsobený dnešnímu divákovi, stárnoucí epizodické pojetí svým způsobem stahuje očekávaný thriller s Mansonem v hlavní roli. Svým způsobem proto, že toto roztěkané pojetí seriálu sice nemusí sednout každému, já jsem si ho ovšem užíval. Nakonec totiž i ty Hodiakovy jednotlivé případy dokázaly vzbudit nečekaný zájem, protože v nich nejde tolik o procedurální vyšetřování, obvykle odbyté v krátkých montážích, ale právě o napíchnutí se na tu dobovou atmosféru, o kterou zde jde až v první řadě. Přesto bych byl do budoucna raději za více prostoru pro Mansona, kariérní náběh zde má totiž parádní.

Jsem rád, že jsem se od slibné politické satyry od HBO nenechal odradit obsazením Jacka Blacka, protože nejen všichni kolem něj, nýbrž nakonec i on a zpočátku nezajímavý Z-Pak táhnou tyto ztřeštěné politické machinace kupředu s grácií slepého slona. Především opičárna kolem amerického prezidenta příjemně připomíná The Thick of It. V kvalitě satyry však přesto zůstává The Brink kus za britskou konkurenci. Přesto bych zde neskutečně rád viděl cameo Malcolma Tuckera, v každé své scéně zářící Tim Robbins by si s ním bezesporu rozuměl na jedničku.

Od kritiky falešných dramat ve vysílaných reality show kruhem zpátky k možným skutečným dramatům v jejich zákulisí. Je mi sice trochu líto, že se UnREAL příliš nedrželo kousavého humoru na úkor soutěžících nanynek zjevného v pilotním díle, ale i přesto jsem se nakonec do neustálých manipulací s aktéry a neočekávaných důsledků ponořil naplno. Jen těch zvratů klidně mohlo být o něco méně, nebo by alespoň některé z nich nemusely zacházet až do tak neuvěřitelných extrémů. Wake up, this place is a vortex of evil and disfunction turning everything it touches to shit, how do you not see that?

Další průměrný produkt z dílen The CW - v řeči nelobotomovaných lidí další zavrženíhodná kravina. Premisa přitom zpočátku nepůsobila až tak idiotsky, pro všemožné i nemožné modernizace biblických příběhů mám slabost, dokonce i úvod Lucifera jsem ustál a docela v něj věřil, třebaže zbytek obsazení je už od jeho představení na ránu. Jenže s přibývajícími díly se pochybný příběh plný ubohých postav mění ve směšnou telenovelu hrající si na osudovost, velkolepost, duchaplnost a kdoví jakou další -ost, přitom nakonec působí pouze jako další hloupost pro náctileté. Zhruba ve dvou třetinách přitom i tato prkotina mohla skončit v rámci možností s úctou, s tím že nejhorším dojmem by zůstalo všudypřítomné Satanovo hs-s-s-s-s (zaručeně jeden z nejvtipnějších momentů letošní televize objevující se v každé epizodě minimálně dvakrát!), ovšem namísto zaříznutí těch nejhorších příběhových linek se všechny dosavadní nesmysly proderou do popředí a Messengers spolu s tímto zvratem táhnou do společnosti těch největších seriálových průserů. Závěrečná scéna ale stojí za to, protože takhle vydatně jsem se u vážně míněné série nezasmál od posledního viděného Arrowa.

Cílová demografie Sešívačů je jasná - nechybí zde totiž jediná položka z checklistu "jak natočit seriál pro náctileté nerdy". Své místo si tady proto našla trošku šáhlá, ale hodně sexy hlavní postava v neoprenu za dvě babky, její energická, ale ještě více sexy spolubydlící, roztomilý geek s doslova zlomeným srdcem, exot, který uloví nejlepší kost v okolí, řešení mysteriózní minulosti a zachraňování rodin pomocí tajného vládního experimentu ve startrekovském/stargatovském doupěti, kterému nechybí správně iluminátský nádech, a chybět samozřejmě nemůžou ani romance a sentimentální blafy. Obyčejně (rozuměj v produkci CW) si u takto hloupých seriálů rád masíruju ego a výborně se u nich bavím na účet štábu, ale v tomto případě je průhlednost tvůrčího záměru až urážející. První sérii jsem si ale i tak poctivě protrpěl.