Marcos22

Black Widow je bez okolků tím nejlepším superhrdinským filmem s přívlastkem „ženský“. Režisérce Cate Shortland se podařilo zcela eliminovat násilné prosazování genderové rovnosti, jak je tomu u hollywoodských trháků v poslední době zvykem. Divák nemusí řešit palčivé otázky, zda-li jsou ženy společností vnímány stejně jako muži, a může si tak plně vychutnat povedenou dámskou řežbu. Právě akce dává filmu spád a 133 minut uteče jako voda. Způsobem zpracování Black Widow evokuje vynikající Atomic Blonde, konkrétně svými perfektně zvládnutými bojovými scénami tělo na tělo, kterých je tu opravdu hodně a nepůsobí jednotvárně. Duo Scarlett Johansson – Florence Pugh, výborně doplňuje dvojice Rachel Weisz a David Harbour. David Harbour v roli Red Guardiana, na rozdíl od Hellboye, exceluje, a vždy když se na plátně objeví, můžete čekat odlehčení a fórek ve stylu ragnarokového Thora. K dokonalosti a plnému ohodnocení chybí snad jen originálnější scénář, zodpovězení otevřených otázek z MCU světa a rozvinutí vztahu Natashy s Brucem Bannerem. Black Widow je pro mě tím prvním pravým pokoronavirovým blockbusterem, zásluhou něhož se začnou diváci rychleji vracet do kin. Závěrem bych chtěl vyzdvihnout famózní soundtrack a jeho načasování. Z fráze „This´ll be the day that I die“ písně American Pie od Dona McLeana doslova mrazí. 80 %. 👍 (07.07.2021)

Fatherhood je typická dramedy, která v samotném úvodu diváka retrospektivně seznamuje s poporodním úmrtím manželky a matky v jedné osobě a následném převzetí plné odpovědnosti otce za péči o svou dceru. Po úvodních rádoby vtipných peripetiích s uspáváním své dcery, kterou vyřeší zvuk vysavače, se dějová linka přesouvá do prvního školního roku života pětileté Maddy. V tom diváky režisér Paul Weitz seznamuje se školními peripetiemi malé Maddy a nově se rodícím vztahem jejího otce. Celý film sráží fakt, že je podán velmi dokumentárně, což je primárně dáno tím, že je inspirovaný skutečným příběhem a zpracovaný dle knižní předlohy. Bohužel tak Otcovství působí dosti nudným dojmem a nepomáhají tomu ani často použité zdlouhavé záběry. Vše v negativním slova smyslu korunuje závěrečné klišé, že rodina znamená více než kariéra. Režisér Weitz zůstává bohužel na hony daleko za svým nejlepším počinem, Jak na věc, ve kterém se věnuje obdobnému tématu, ale v daleko dynamičtějším tempu a s kvalitnějšími hereckými výkony. Jedna hvězda. 👎 (20.06.2021)

Cruella je snímek o zrodu jedné z nejznámějších záporných disneyovských postav, Cruelly de Vil ze světa 101 dalmatinů. Film působí lehce nesourodě, jelikož první půlhodina, mapující nejvýznamnější události v životě dvanáctileté Cruellky, je čiště dramatická a pocitově má nejblíže ke Zlodějce knih. Následuje střih do věku jejích dvaadvaceti let a ze snímku se okamžitě stává krimi-komedie, ve stylu komba Birds of Prey s Ďábel nosí Pradu. Celý scénář snímku působí tak, že byl psán původně právě pro postavu Harley Quinn z Birds of Prey (schizofrenie, traumata z dětství, krádeže), a když nebyl využit, tak se akorát upravil a přepsal pro účely Cruelly. Tím se v mých očích stává naprosto nevěrohodným a mám velký problém s přijetím této verze „zlé“ Cruelly, která ve své podstatě vůbec zlá není, pouze lehce sociopatická. A s její známější krvelačnou verzí, dychtící po dalmatiním kožíšku, ji takřka nic nespojuje. Z filmu bych tak vyzdvihl především feeling 70. let, vynikající kostýmy a prvotřídní dobový soundtrack, to je však hodně málo na to, abych pomýšlel, že si jej někdy v budoucnu opětovně pustím. Něco mezi dvěma a třemi hvězdami. A jelikož mě nenapadá nic, čím bych se mohl přiklonit k vyššímu ohodnocení, dávám hvězdy dvě. 😕 (26.06.2021)

Přípitek je film o pětatřicet let starém Adrienovi, které sedí na rodinné večeři a v hlavě si přemítá 38 dní starý rozchod se svojí expřítelkyní a vizualizuje si svůj „přípitkový“ proslov na plánované svatbě své sestry. Po celou dobu filmu se mu hlavou honí různé scénáře, které divákům představuje tak, že k nim mluví napřímo. Po čase je právě způsob prezentace snímku velmi otravný, a pokud Vám není hlavní představitel, Benjamin Lavernhe, sympatický, začnete se brzy po začátku nudit a 88 minut dlouhý Přípitek se Vám bude zdát jako věčnost. Film jde svým zpracováním připodobnit k dlouhému stand-up dramedy výstupu, kdy je bohužel vypravěčem silně nesympatická, egocentrická, hypochondrická a emočně narušená postava. Pokud si kladete otázku, zda se divák alespoň u Přípitku zasměje, tak je odpověď též záporná – pětkrát, a to hodně zlehka. Osobně mi největší radost udělaly závěrečné titulky, při nichž hraje song „Sarà Perché Ti Amo“ od Ricchi E Poveri. Jedna hvězda za snahu o netradiční filmové zpracování pro artové nadšence. V multiplexech nemá takový snímek místo, a tyto kino řetězce pouze hazardují se ztrátou svých pravidelných návštěvníků. Pro typického filmového konzumenta je Přípitek ztrátou vynaloženého času a peněz. 👎 (27.06.2021)

Pixar má ve svém portfoliu řadu snímků, ve kterých ztvárňuje ústřední role „klučičí“ dvojice, ať již se jedná o Woodyho s Buzzem z Toy Story, Mika se Sullym z Příšerek, s.r.o., Bleska McQueena a Buráka z Aut či Iana s Barleyem z Frčíme. Pixar svým nejnovějším počinem neexperimentuje, a právě po vzoru vyjmenovaných předchůdců vsází na ryze chlapecké ústřední duo, Lucu a Alberta – mořské rybo-lidské příšerky, které jakoby vypadly z oka postavám ze seriálu Dinosaurové. Tah na chlapecké přátelství se zejména zásluhou posledních patnácti minut vyplácí a divák dostává pořádnou emocionální nálož. Tu nicméně postrádají první tři čtvrtiny filmu, ve kterých se vše točí okolo product placementu Vespy, jakožto symbolu volnosti. Ona „svoboda“ je pouze jednou ze základních myšlenek snímku. Dalšími prvky, kterým se Luca věnuje, jsou - překonání pocitů strachu, odchod dítěte z domu a osamostatnění se, odpuštění, a v neposlední řadě sebeuvědomění si vlastní sobeckosti. To vše je zabaleno do velmi hezkého a pohodového italského letního prázdninového příběhu, který atmosféricky velmi připomíná snímek Dej mi své jméno. Bohužel tomuto titulu a ani valné většině ostatních pixarovek se Luca nerovná, a tak „vodní říše“ u Pixaru zůstává výsostným postavením Nema s Dory. Solidních 60 %. 🙂 (23.06.2021)

Režisérce Chloé Zhao se se vší věrností povedlo na plátno přenést novodobý kočovný způsob života řady Američanů, kteří se odmítají ztotožnit s populací většinově přijímanou sedentarizací na jednom jediném místě. Ten zasadila do silně emotivního příběhu o ženě, která po úmrtí svého manžela nachází smysl života právě ve svobodném „nomádském“ způsobu života a sezónních pracích napříč Spojenými státy americkými. Největší síla snímku netkví ve zdůrazněném epilogu, že „to co zůstává ve vzpomínkách, stále žije“, ale v tom, že v Zemi nomádů není nic explicitně řečeno. A divák tak musí být po celou dobu stopáže filmu obzvláště pozorný, aby dokázal význam velmi promyšlených záběrů rozklíčovat a pochopil myšlenky autorů, co jimi chtěli říci. Tak důležité propojení kamery s dějovou linkou jsem naposled zaznamenal u Křížové cesty, u níž se statická kamera rozpohybuje pouze tehdy, když dochází k přesunu lidských duší. Film, který nabízí zdánlivě jednoduchou příběhovou linku, za níž se však skrývá daleko víc. Země nomádů je určena těm, kteří u snímků rádi přemýšlí a nechají se unášet na v dnešní době vzácném poklidném filmovém tempu. Poctivých 90 %. 👌 (08.06.2021)

Film pojednávající o čtveřici kamarádů učitelů v předčasné krizi středního věku, kteří se rozhodnou ověřit teorii psychologa Finna Skårderuda, že lidem od narození chybí 0,05 % alkoholu v krvi a měli by se jí snažit v průběhu dne držet. Film ve své úvodní polovině překypuje komickými situacemi, ve které režisér dokáže v divákovi vzbudit sympatie ke čtyřem hlavním protagonistům a je grandiózní. Komická polovina končí povedeným intermezzem významných světových státníků, kteří se nechali médii zvěčnit při mezinárodních jednáních v podroušeném stavu, jen ten náš Miloš tam k dokonalosti chyběl. Zbylá polovina je klasickým dramatem, ve kterém divák dostává už jen negativa, související s nadměrnou konzumací alkoholu. Režisér Vinterberg, tak velmi povedenou formou vystihl podstatu "zdravého" a "nezdravého" pití, a navíc dostal z herců, kteří si natáčení, jak vidno, užili, maximum. Chlast je tak naprosto zaslouženým a právoplatným držitelem Oscara pro nejlepší zahraniční film roku. A závěrečná scéna, v níž Mads Mikkelsen předvádí jazzovou taneční choreografii za zvuků písně What a Life od Scarlet Pleasure je naprosto libová! Jeden z jeho životních výkonů. Na Chlast se za čas opět velmi rád podívám. I přes slabší druhou půlku, pět hvězd. Po 226 dnech trvající kinoabsenci vynikající restart v pražském Světozoru. Doporučuji všem! 👌 (27.05.2021)

Jeden z nejslabších kousků Pixaru, který neobstojí jako samostatný krátkometrážní film bez znalosti Duše. Právě 22 vs. Earth je jakýmsi prequelem tohoto povedeného dílka, ale dohromady to spolu neladí, jelikož s "jiskrami" se podrobněji divák seznamuje až v Duši. Když se oprostíme od tohoto faktu, je 22 vs. Earth zábavná jednohubka určená zejména těm, kteří touží po větší porci scén duše číslo 22. Větší porci divák sice dostane, ale po konci u něj zůstane pachuť toho, že potenciál, který v sobě dvaadvacítka nosí. nebyl ani zdaleka využit. Něco mezi 2-3 hvězdami, za zábavnost se přikláním ke třem. 🙂 (06.05.2021)

Akční nápaditá pecka ve stylu Johna Wicka s devadesátkovým feelingem a pořádnou porcí humoru. Naprosto libový kousek, který kombinací toho nejlepšího z akčních fláků poslední dekády vytváří svěží koktejl, u kterého se těším na každý další doušek čím dál tím víc, dokud není dno sklenice zcela prázdné. Svými originálními akčními scénami a hudebním podkresem velmi připomíná Johna Wicka, svou hlavní postavou poté Liama Neesona ze série 96 hodin, svou zběsilostí a vizuální stránkou režijní prvotinu Ilji Najšullera, Hardcore Henryho, svou syrovostí atmosféru z Drive, no a konečně scénou ze "Sám Doma" Rambo: Poslední krev. Nikdo vzdává hold akčnímu žánru. Já smekám, takhle jsem se opravdu bavil naposledy u prvního Johna Wicka v roce 2014, po zásluze plná palba. 👌 (11.05.2021)

Film mapuje život mladičké královny Viktorie na prahu dospělosti, dále vypořádání se s fyzickým nátlakem na podepsání regentství, a v neposlední řadě její vztah s princem Albertem. Jeanu-Marcu Valléemu se daří výborně vykreslit jednotlivé charaktery, jejich pohnutky a uvěřitelnost příběhu. Stejně tak kvalitně se mu daří vážné téma prokládat humornými prvky. To co však Královně Viktorii chybí k dokonalosti je interesantnější a dramatičtěji vygradovaný scénář. Tím se stává i přes svůj příjemný feeling „nezapamatovatelným“, což je velká škoda. Tři hvězdičky. 🙂 (05.05.2021)