Kali4

Po technické stránce vynikající počin (hudba je přímo úžasná), poměrně atmosférický, a skvělá Olivia Wilde, která podle mne zcela zastínila oba své mužské kolegy. Pokud hledáte postavu, která je nejlépe napsaná a která definuje filmový TRON a zároveň je definována TRONem, je to ta její. Ovšem scénář? Má své světlé momenty, sem tam probleskne nadějná myšlenka, ale celou dobu se potácíme někde mezi žánry, kvalitativně je to též nahoru dolů. Prostě chvíli je to vizionářské sci-fi možná spíše podobné Blade Runneru, chvíli téměř Žraločák a Lávovka. Dialogy skřípou po celou dobu a starý „zen“ táta Bridges mi zde vyloženě vadil. Škoda, že film nebyl naladěn na vážnější a promyšlenější vlnu.

Ač jsem očekával depresivní drama, nejspíš omylem jsem dostal geniální komedii. Napětí chybí a zápletka je slabá, nicméně stěžejní scény, při nichž má divák s vytřeštěnými zraky nervózně drtit ovladač v dlani, vyznívají naopak tak neuvěřitelně humorně, že nemůžu jít pod čtyři. Velký podíl na tom má skvěle hrající paní Vilma Cibulková, která je správně tragikomicky psycho.

Spíš než jako adaptace knihy mi to připadalo jako RPG pro PC nebo konzole, tradičně se potácející mezi vysokou fantasy, „mečem a magií“ a temnou fantasy, kdy pohledný hrdina (ryzího charakteru neovlivněného zkažeností okolního světa ani krveprolitími, jichž se den co den dopouští) od samého začátku směřuje za jasným cílem a cestou plní spousty vedlejších questů, přičemž se hlavní zápletka zašmodrchává, navíc s ním putují další z větší části pohlední společníci (již méně ryzího charakteru), jejichž jedinečné schopnosti a talenty najdou v každém díle více či méně strojené uplatnění. Jak tomu u podobných seriálů, filmů, knih a her bývá zvykem, jedná se o další kombinaci známých i méně známých motivů a leitmotivů, z nichž některé jsme zdědili již po starověkých Sumerech. Některé díly jsou horší, některé lepší, něco je hloupé, něco chytré, někdo hraje dobře, někdo špatně, prostě tak, jak tomu bylo například s Hvězdnou branou, Xenou, atp. Nicméně stále budu tvrdit, že je Seeker lepší než Herkules a Xena dohromady. Především má hlavní zápletku, která je dost průměrná, ale alespoň existuje, a na seriálové poměry kvalitní kameru a střih (a naštěstí jsou TÉMĚŘ pryč i časy papundeklových kulis), i když režie je tedy dost nevyvážená a ten, kdo to točil, se evidentně nemohl rozhodnout mezi heroismem, epičností a samozřejmě morálkou vysokého fantasy na straně jedné a brutalitou, nečekaným humorem a erotičností (někdy hraničící až se sexuálním fetišismem – no fakt, nekecám :-)) „meče a magie“ na straně druhé. Takže v jednu chvíli ze sebe čaroděj sype morality a moudra a hlavního hrdinu tíží nemocný stařík u cesty, aby si jeho parťačka o půl minuty později s labužnickým výrazem vychutnávala zabíjení nepřátel, hrdina jí v tom ovšem zdatně sekundoval, pouze vyměnil labužnický výraz za zuřivý. Seriál je tedy hodně nevyvážený, co se týče atmosféry, najdou se zde momenty poněkud nevhodné pro všední odpoledne (ač je to zvláštní, půvabné líbající se bojovnice v přiléhavých kožených stejnokrojích prý někomu přijdou nevhodné; patří sem však například i jedna holčička mlátící druhou či temná nestvůra trhající oběť na kusy – i když mimo divákovy zraky), jindy je to možná až přehnaně dětinské jako z pohádkové fantasy. Každopádně seriál to doposud dotáhnul teprve na konec druhé série, tudíž jeho kvalita stále zůstává poměrně vysoko a je bez problémů sledovatelný. Největším kladem jsou ale nejspíš pěkné ženy a hlavní padouch (většině známý spíše jako Haldir, jeden z kapitánů Lothlórienu), kterému jsem celou dobu děsně neobjektivně fandil. Až na druhé koleji zůstává docela dost průměrná hlavní zápletka. A tak dávám nekritické čtyři hvězdy, protože mám prostě fantasy rád a protože jsem tenhle seriál naprosto bez problémů zkouknul.

Když tak čtu ostatní komentáře, začíná mi připadat, že bylo asi špatně, když jsem fandil těm týpkům s vrtulníky a robotickými obleky :-((.

Námět s nesmírným potenciálem, velmi dobrý rozjezd a následný extrémně tvrdý náraz, přičemž postavy se po valnou část filmu chovají hrozně hloupě (pokud bylo v některých scénách jejich chování zamýšleno jako vtip, nepochopil jsem ho). Američané v 60. a 70. letech natočili spoustu válečných filmů, kde se často snažili o umělecký a morální přesah, často na úkor věrohodnosti a realističnosti. Často se jim to nepovedlo. Důkazem onoho „často“ je i Anzio.

Podpásovka. Ždímačka emocí, která tak hrotí životní příběh nebohé Camino, až veškerá tragika vyznívá do prázdna a naopak se dostavují slova typu: „No to snad ani nemůžou myslet vážně.“ Navzdory tomu sledujeme politováníhodný osud dívenky, která jen díky lásce nikoli ke Kristu, nýbrž k obyčejnému chlapci vydržela tak zatraceně dlouho, a to i přes neschopnost kohokoli (včetně nerozhodného otce) zasáhnout proti jedné z mnoha tváří víry – a to proti té fanatické a absurdně dogmatické – zosobněné vypočítavou a sobeckou matkou. Avšak ve skrytu jsem se stále cynicky pochechtával, když kolem mne většina lidí popotahovala, protože takhle strojený, absurdní a zbytečně dlouhý snímek se mě prostě nemohl upřímně dotknout. Ale kamera se mi líbila a Manuela Vellés, která hrála sestru malé Camino, je k neuvěření krásná a sexy, a to i v hábitu členky Opus Dei ;-). P.S. Anděl byl trapný.

No, tak to rozhodně nebyl typický válečný film. Jak je u požitkáře Verhoevena obvyklé, ani tentokrát nechybí několik příjemných naturalistických detailů (nejlepší je asi hlavní hrdinka válející se ve výkalech), černočerný humor, trocha té erotiky a nelítostná akce, které ale není tolik, abychom mohli film označit za akční (překvapivě) a spíš slouží k podtržení beznaděje. To vše je namontováno do velmi syrového a krutého a zároveň obsahově bohatého a vizuálně barevného příběhu tak zručně a bezprostředně, že se nebudete ani chvíli nudit. Občasná naivita silně kontrastuje s tragikou a opravdovostí. Zapravdu režisérově extravaganci dávají zajímavé postavy, v jejichž čele samozřejmě stojí vystupováním rozporuplná, ale v hereckém projevu vynikající Carice van Houten, která mi naprosto učarovala. Paul Verhoeven je zkrátka muž mnoha protikladů a výstřelků a je moc dobře, že nejdražší nizozemský film v historii dostal na starosti právě on. Scéna, kdy se hlavní hrdince doslova zvedá žaludek při pohledu na sadistického a krutého nacistu sedícího za klavírem, který je v tu chvíli nadšený a vysmátý jako malé děcko, snad hovoří za vše.

Tedy, zápletka je hodně, hodně slabá, a kdyby byl film o hodinu kratší, nezlobil bych se. Výsledný scénář není kdovíjak slavný a rozhodně se nepovedlo to, co minule. Ve Fénixově řádu se totiž tvůrcům povedlo vytvořit skvělý scénář, bez problémů pochopitelný i pro potterovské analfabety, který vynikal dějovou jednoduchostí, která neurážela intelekt, avšak i přes nekomplikovanou a lineární zápletku se šlo, co se týče vztahů, do hloubky, což plynulo nejen z Harryho rozervaného výrazu. Skutečně jsem tehdy věřil v onu depresi a nedůvěru, které v Bradavicích panovaly. Podobná snaha o jednoduchost a zároveň hloubku je cítit i z Prince dvojí krve. Jenže samotná zápletka stojí na jednom jediném: Draco přijde ke skříni, něco do ní strčí, pak zablábolí zaříkadlo, znovu otevře skříň a zablábolí podruhé. Něco mi uniklo? Blábolil snad i potřetí? Tak pardon. Ale vzhledem k tomu, že film má dvě a půl hodiny a „ten, který nesmí být jmenován“ se vrátil, bych uvítal jednak průhlednější zápletku, kde nemusím přes sto dvacet minut čekat na vysvětlení, jednak trochu víc té deprese a nedůvěry mezi lidmi, a jednak hutnější příběh. Jasně, snaha o odlehčení je celkem fajn (první francouzáky, otravné přítelkyně a tak), párkrát jsem se opravdu zasmál, a někteří herci jsou vyložení komedianti, ale není to tu trochu navíc? Není to přeci jen plýtvání potterovským potenciálem? Ta temnota se mi totiž docela líbí a Yates jako režisér jakbysmet: co se týče skvělé kamery a režie, nebál bych se srovnání ani s takovým Alexem Proyasem, a to už je, panečku, mistr temné atmosféry. A nezapomeňme na ta herecká esa, kterými se tato série může pochlubit a v jejichž čele stojí nezdolný Alan Rickman, který se ale tentokrát málem musel sklonit před úžasným Jimem Broadbentem, a to nemluvím o dalších skvělých hercích (především Rupert Grint či psychopatka Helena Bonham Carter, jejíž postavu upřímně nesnáším), kteří jen minimálně zaostávají. Těch trumfů má nový Potter kopici, ale tím nejslabším článkem je jistojistě scénář. Samozřejmě, odlehčené dvě třetiny filmu, kde se řeší běžné problémy mladistvých (ale nechci je nazývat malichernými, sám jsem byl, a možná i stále jsem, v tomto věku a mohu potvrdit, že malicherné nejsou), versus temné thrillerové finále, mohou někteří chápat jako úmyslný kontrast a připomínku, jak nepříjemný a bolestivý je opětovný návrat ke skutečnostem, jimž nelze uniknout. To mi ale připadá příliš okaté na to, aby to byla pravda. Nicméně se těším na další díly, jako zklamání bych tento díl neviděl, ale ve scénáři to bez diskusí dost skřípe.

Tradice a usedlý život na venkově kontra člověk z města tzv. „globálního“ typu. Zprvu hořkosladká, s ubíhajícími minutami spíše hořká exkurze panoptikem charakterů, jaké u nás doma tak docela neznáme. Lidé na severu Evropy jsou jiní a v tomto názoru mne utvrzuje jeden skandinávský film za druhým. V tomto dramatu/komedii jsou snad všechny postavy oškliví maloměšťané, většinou nesympatičtí (obzvlášť chlapi jsou šerední tragédi) s problémy obecně rodinného charakteru – někdo umře, někdo se rozvede, někdo má depresi z toho, že celá váha světa (tedy rodiny) leží jen na jeho bedrech, někdo se hádá s příbuznými, a tak to jde dál. Jedinou výjimkou je velmi pohledná hlavní hrdinka, která se dávno přestěhovala do velkoměsta a tak nějak se identifikovala s archetypem tamních obyvatel, těch z vyšších vrstev, kteří pracují v kancelářích a po práci vymetají bary, a kteří jsou všude stejní, u nás i v Americe. Jedinou věcí, která spojuje ji a lidi z Dalecarlie, jsou rodinné problémy, které jsou ovšem pro zdejší lidi osudové. Film tak názorně ukazuje, jaké by to bylo, kdybych se například já sám, floutek z města, sebral a vyjel si na švédský venkov, kde bych měl například dávno ztracené příbuzné. Škoda jen, že finále vyznívá nemastně neslaně. Jasně, koukal jsem jako puk, protože jsem byl skutečně překvapen, ale jde trochu proti předchozímu vyprávění. Obecně řečeno skromně natočený, nenápadný film, který ale rozhodně má co nabídnout, obzvlášť nám, exotům z teplých urbanizovaných krajin ;-)).

Magnolia je prostou, ale přesnou životní paralelou: Co je příčinou našich trápení? Co nás dohání k šílenství? Co nás stresuje takovým způsobem, že už to jednoduše nemůžeme vydržet, až vybuchneme v neřízený cholerický záchvat? To lidé, všelijací lidé v našem okolí a především ti, které nejvíce milujeme. A jak lze dosáhnout klidu a spásy? Opět prostřednictvím těch, jež milujeme. Cesta za vykoupením je ale zatraceně složitá a může se stát, ba se i mnohdy stává, že v okamžiku prozření, který vždy na nově nastoupené cestě, která má náš život změnit k lepšímu, přijde, nás paradoxně náš vlastní zdravý rozum přivede na bizarní křižovatku absurdity, z níž není návratu a na níž se tiše a nenápadně střetávají osudy navzájem cizích lidí. Pokud ovšem... A tady přichází zlomové „ale“, okamžik, kdy P. T. Anderson diváka doslova a do písmene drtí, neboť to, co přijde, nelze dost dobře předpokládat, pouze v osudný moment s otevřenými ústy sledovat. Má cenu vůbec rozebírat herecké výkony? O tom, že Cruise zde podává možná nejlepší výkon kariéry a právem lapal po Oscarovi (a jen taktak, že jej nezachytil), že Philip Seymour Hoffman a Julianne Moore jsou úžasní jako vždy a že William H. Macy je smolař k pohledání, netřeba diskutovat. Mnohem zajímavější je například fakt, že John C. Reilly zde od samého počátku podává naprosto fantastický a typově zcela přesný výkon, za který bych ho spolu s Tomem také nominoval na zlatou sošku. Skvělá je také kamera, obzvlášť pokud se jedná o detailnější záběry na obličeje, a střih. Scénář by měl dle mého také sedět skoro každému, neboť je na rozdíl od jiných, na symbolech daleko více postavených snímků značně doslovný. Moc pěkné, dokonce bych se nevyhýbal ani označení „malý filmový klenot“.