Kali4

Spíš než o talk-show se jedná o divadelní představení, protože scénáře, kompozice a herecké výkony jsou téměř na úrovni dramatu. Vážně, to, co předvádí Charlize Theron nebo Bradley Cooper, je skoro na Oscara. Ne každému to sedne a některé díly jsou celkem slabé a bez nápadu, ale obecně se jedná o velmi zajímavý projekt.

[KOMENTÁŘ JE PROŠPIKOVÁN SPOILERY!] Nuda. A to jsem, prosím, připosránek, kterému jinak stačí málo. Film těží z kvalitnějších a hlavně atmosféričtějších žánrovek jako Ti druzí a Poltergeist, ale Insidious (kupodivu) chybí napjatá a dusná atmosféra a zbývá mu pouze „bafání“, které na mě sice místy platilo, ale nic jiného vlastně nenabízí, což je, řekněme si to na rovinu, vopruz. První půlhodina je děsně nudná a ani příchod dvou „krotitelů“ tomu příliš nepomůže – mění se žánr, ale k horšímu, poněvadž film sklouzává do sebeparodující roviny, která jako by zastřeně říkala: „Doposud to stálo za starou belu, ale žádný strach, teď už se budete jenom smát.“ Až stará kolegyně obou týpků to zase trochu nakopne a začíná se blýskat, ale pak si nasadí plynovou masku, aby to následně taťka pohřbil svým interdimenzionálním výletem. Byť sebemenší náznak uvěřitelnosti je rázem ten tam. Vývoj ve druhé půli a finální twist, jak přesně píše verbal, je Silent Hill hadr, což znalý divák vycítí. Může to pak zabalit a jít třeba na pivo, protože jej nic nového nečeká. Jinak táta, máma a bába (ta bělovlasá) to zahráli slušně a Rose Byrne pořád vypadá zatraceně dobře. Škoda, no. CHTĚL jsem se bát. (Sledováno v podvečer na hranici světla a tmy.)

Epický chaos, velmi dlouhý, místy velmi nepřehledný, ale současně sem tam téměř geniální, stojící na poměrně pevných myšlenkových i technických základech. Film jako celek nedrží příliš pohromadě, protože veškeré dění je rámováno pouze sporem mezi Společností a piráty, který je ovšem podáván značně nahodile, tudíž nejasně, a stěžejní motiv „svoboda kontra autorita“ popadne diváka pořádně za koule až poměrně pozdě ve druhé půlce. Vedlejší příběhové linie, které objasňují a rozvíjí motivy jednotlivých charakterů, zde po většinu filmu hrají prim. Souvisí s hlavní linií jen okrajově, divák v nich místy nemá přehled a vracíme se k nim neuspořádaně, v čemž podle mne tkví hlavní problém většiny nespokojených. Ale takový je zkrátka svět pirátů, svět založený primárně na citu, s rozumem utopeným kdesi hluboko v moři, což ho logicky žene do horoucích pekel, kam se ovšem řítí ve vlastním stylu za výskotu opilců a zpěvu oplzlých písní. Ve třetích Pirátech se najde spousta kratších i delších scén a momentů, které z této série dělají něco víc než pouhý tuctový blockbuster - Jack v očistci, převracení lodě, bratrský sněm, ale třeba i scéna oddávání v průběhu bitvy, to celé za doprovodu vynikající hudby značky Zimmer, která opět spolehlivě zostřuje tempo a doplňuje již tak zajímavé dění, a dobré kamery. Opět nechybí vůdčí figura, tentokrát je to Barbossa fantastického Geoffreyho Rushe, stabilně ukotvený v panoptiku charakterů s poměrně jasnou rolí, která ovšem slibuje překvapení do budoucna. Deppův kapitán je sice pro hlavní děj klíčová postava, ale Rush ho podle mě jasně válcuje, především co se týče dominantního postavení na plátně. Bohužel nechybí ani nezdařené momenty, například Keiřin „heroický“ projev k pirátům, ačkoli i ten projev zde má své místo, neboť v momentu, kdy je vše vzhůru nohama, přichází ten nejméně očekávaný člověk, aby nastolil osobitý (ne)řád. Pokud bych měl sumarizovat, třetím dílem vrcholí série, která začala seriózně a poměrně spořádaně a skončila anarchicky až apokalypticky, přičemž chaosu bylo stále víc a víc, až se veškerý filmový svět utopil v obrovském vodním víru, aby následně znovu povstal takový, jaký byl na samém počátku trilogie, ovšem s možností vydat se trochu jinou cestou. Pokřivená eschatologie dodává Pirátům punc osudovosti a jedinečnosti, světa s vlastním systémem hodnot a chápáním času, a ve třetím díle nabývá, pokud to přeženu, téměř paradigmatických rozměrů. Proto zadní vrátka na konci nepůsobí vůbec hloupě, ba právě naopak, a pokud se dalších dílů ujmou schopní lidé, může být zaděláno na novou, klidně i „trochu jinou“ trilogii :-).

POCTIVOST, to je to slovo, které jsem hledal. A ještě DENZEL WASHINGTON.

Další film, který „udělal“ Hans Zimmer. Se vší úctou k Howardovi a Hanksovi, tohle je v podstatě vše, co o Andělech a démonech potřebujete vědět. Nicméně Zimmer filmu dodává takové tempo, že jsem při tom všem honění se za indiciemi chvílemi seděl jako zařezaný. Stačí se ale jen trochu více soustředit a hned si všimnete, že dění na plátně vlastně s hudbou příliš nekoresponduje, ba přímo „obraz nestíhá zvuk“, abych tak řekl – Hanks těžkopádně popobíhá, honičky se účastní jedno dvě auta a kameraman se nejspíš mylně domníval, že natáčí dokument o migraci bernešek. Renesanční a barokní Řím mám rád, takže místo zápletky bylo pro mne jako ušité a i nějaký ten genius loci byl zajištěn; herecké obsazení je vcelku příjemné, přičemž Ewan McGregor všechny hravě strčí do záhybu sutany, jakous takous konkurenci pro něho představují pouze Armin Mueller-Stahl a Stellan Skarsgård. Tom Hanks a Ayelet Zurer, podtrženo a sečteno, víceméně nezajímaví, bez charakterových rysů. Ale procestoval jsem s postavami kus Evropy, viděl spoustu památek i několik ujetých eskapád v podobě „nečekaných dějových zvratů“, no a především jsem se nenudil, takže hodnotím: dobře.

Uprchlíkovi se podařilo to, co žádnému filmu před ním ani po něm – totiž vzbudit ve mně absolutní radost ze sledování filmu samotného. Samozřejmě, že má Uprchlík nedostatky, jež se týkají výhradně scénáře a konkrétně zahrnují několik logických lapsů (vytýkaný skok z přehrady, který ale má svůj nezanedbatelný význam a přesné načasování), nicméně zrežírován je naprosto suverénně a bezchybně. Lékařův příběh je především niterným zápasem s vlastními emocemi a lidskostí, když postupně ztrácí jednu jistotu za druhou - na místě každé zodpovězené otázky se objevují dvě otázky nové a on se jakožto "civil" musí obrnit před neviditelným protivníkem, jehož největšími zbraněmi jsou lži a paranoia. Mnohem viditelnější je ovšem rovina konfrontace dvou mužů, která patří k nejlepším, jaké kdy kdo v dějinách filmografie napsal a posléze převedl na stříbrné plátno. Vrstevnatý, pohlcující a můj nejoblíbenější film.

V jednoduchém příběhu se skrývá zpráva o "stále se měnící řece" - zpráva o střídání věků, o vzestupu a pádu království, o proměně válečníků v tyrany a tyranů v panovníky, o pomíjivosti času, ale i nesmrtelnosti legend. Barbar Conan si nenárokuje status legendy, ale dobře dokumentuje, co se s takovou legendou může dnes snadno stát: stačí, když zemřete příliš mladý, nestihnete to na patentový (či jiný) úřad a za pár let Vás „prasí“ jeden mladý pisálek za druhým. P.S. Scéna, kdy Conan získá svůj legendární atlantský meč, patří k těm nejlepším, jaké jsem kdy ve filmu viděl. P.P.S. Jeden z mých nejoblíbenějších soundtracků a jeden z nejlepších filmových soundtracků vůbec.

Neobyčejně nekompaktní a roztahaný film s nevyváženou atmosférou. Nerozumím Scottovi. Co chtěl natočit? Dobrodružnou zábavnou jednohubku nebo snad spíš drama? A co ta spousta WTF momentů, kdy jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo mračit? A co ti pralesní pidilidé s maskami jako od doktora Crana z filmu Batman Begins? A jako balast navrch spousta nenápaditých a zcela mimo plynoucích řečí o svobodě a útlaku. Herecké obsazení je špičkové, ale postavy sráží záplava nezajímavých a zapamatování zcela nehodných dialogů. Přesto jsou Mark Strong, William Hurt, Matthew MacFadyen či Max von Sydow skvělí. Hudba mě také potěšila, nicméně většina scén byla podbarvena hudebním doprovodem na můj vkus až příliš výrazně. Robin Hood je jako Gladiátor, má podobné zápory i klady, ale je asi tak o stupeň horší.

[klasická „2D“ kinoprojekce v původním znění s titulky] Pokud bych měl své dojmy nějak shrnout, nejspíš bych řekl, že Kenneth Branagh má to, co tolika režisérům komiksových adaptací schází – totiž „cit pro dramatično“. Co si pod tímto spojením představit? Film, v němž je zkušeně a logicky budováno napětí; film, který disponuje (vyjma akčních scén) dobře načasovaným střihem a nápaditou dramatickou kamerou; film, který je vkusný, místy až decentní, přesto velice atmosférický, v němž kostýmy a kulisy, které v upoutávkách působily kýčovitě a mnohem hůře než ve filmu samotném, skvěle dokreslují osobitou atmosféru. Z obou světů se mi více zamlouval Ásgard, který skutečně disponoval puncem charakteristického a půvabného světa (blýskavý most vládne) a jehož postavy byly vykresleny lépe než pozemské. Situační komika na Zemi byla místy dokonalá (závody v pití či roztříštění hrnku jsou takřka nezapomenutelné), jinak bohužel scény v Novém Mexiku neměly moc co nabídnout. Akce v úvodu nebyla špatná, ovšem zlobil především střih a chaotická kamera (následně se to zlepšilo, neboť další akční scény byly odlišné), ale tento film skutečně není primárně o živelné akci. Postavy jsou bez výhrad zahrány skvěle a herecké obsazení je přímo lahůdkové (Chris Hemsworth je mega sympatický, za zmínku stojí Stellan Skarsgård, Idris Elba v roli netečného Heimdalla i krásné „přicmrndávačky“ Jaimie Alexander a Kat Dennings), nicméně velkým zklamáním pro mne byla postava Natalie Portman, neboť jí chyběly charakterové rysy a postrádala jakýkoli dramatický potenciál; romantická linka mne proto totálně minula. I přes vysoký počet postav žádná z nich vyloženě nevadí, a dokonce ani žádná nepůsobí, jako by zde byla navíc, ač ničím nevyniká nad ostatní. Zvláštní. Thor má své slabiny, dokonce jich má poměrně hodně, ovšem zapůsobil na mne tak sympatickým, osvěžujícím a upřímným dojmem, že musím jít (prozatím) na plný počet. Doufám, že vydělá dostatečné množství peněz, aby mohlo být natočeno pokračování, případně aby alespoň Kenneth Branagh dostal nabídku na další velkofilmové angažmá.

Podprůměrný kriminální film se sociálně-kritickým pozadím. Slabá zápletka, špatné dialogy, nelogičnost mnoha konfliktů (kromě několika podivných reakcí a setkání jsem například nepochopil závěrečnou „akční“ scénu, které chyběla jakákoli pointa) a nevýrazné herecké výkony. Zapomenutelné, šedé.