Kali4

Od doby, kdy jsem byl na třetím Terminátorovi v kině, už uplynulo hodně vody, tak jsem si u televize alespoň osvěžil paměť. Onu všudypřítomnou osudovost, kterou máme s prvními dvěma díly spjatou, vystřídala spíše osobitost pojetí a skvělý humor (ale osud je tu stále, jinak to ani u této série nejde, obzvlášť když je v záběru umanutá TX). Ale proč ne, když tento nový koncept funguje? Akční scény jsou masivní a destruktivní, občas trochu divně natočené na to, kolik se toho v nich rozbije, ale to je detail, protože jinak jsou hodně nápadité (např. scéna, v níž Arnie v letu odkopne dodávku, ta mě úžasně rozesmála). Hlavní devizou tohoto dílu je skutečně humor a spolu s ním rozpor „moje vlastní budoucnost, kterou chci a kterou si taky sám udělám“ kontra „nevyhnutelná budoucnost“. V tomto duchu jede celý film a nutno podotknout, že drží laťku nonstop hodně vysoko. Arnie hlásí naprosto suše a stroze a dostal mě do kolen hned několikrát („Potřebujeme nové auto,“ zkonstatuje poté, co skalpuje pohřební vůz, dál např.: „Tvůj zmatek není na místě, je to zdravá a plodná žena,“ nebo: „Lidé nevyhnutelně umírají.“), ale pozadu nezůstávají ani ostatní postavy („Odhoďte zbraň a rakev.“). S tím souvisí i fakt, že dabing se mi líbil (ale je pravda, že už si nepamatuji, jak film zněl v originále). V tomto duchu to nějak pokračuje, přičemž onen osud se divákovi připomíná čím dál víc, aby v závěru ... Tak, nechci se prořeknout, ale právě závěr vzdává velký hold prvním dvěma dílům a každého milovníka série určitě potěší (já milovník nejsem, ale pár milovníků znám :-)). Tento díl podle mne rozhodně není šlápnutím vedle, spíš částečným úkrokem stranou.

Rozmáchlý epický příběh, který pomalejším analytickým rozjezdem nastiňuje návaznost na předchozí díl a elegantně rozebírá situaci, mne navnadil, ale také trochu vyděsil. Zápletka (tedy to, co přijde) je opravdu hodně hutná a tříská se toho tady spousta – láska x nenávist ; zmatek, chaos a anarchie x zákon a pořádek ; racionální jednání x absurdita, atd., atd. Člověk musí ocenit onu provázanost, jak jedna akce následně vyvolává reakci, spoustu morálních dilemat, voleb a rozhodnutí. Člověka až vyděsí momenty, kdy je anarchistickým Jokerem přinucen k úsměvu či smíchu, zatímco se v pozadí bortí řád současného světa a nahrazuje jej absurdní chaos, kdy lidé jednají v rozporu se svými zásadami a odhalují svoji nejhlubší přirozenost. Jsou to přesně ty okamžiky, kdy se lidé mění z myslících stvoření ve zvířata ovládaná vlastními pudy. Batman zde funguje jako příčina zrodu Jokera, který následně funguje jako příčina takřka všeho, co přijde poté. Scény, v nichž figuruje v hlavní roli Joker, patří k těm nejlepším (ona teď už památná scéna s tužkou, Batman vyslýchající Jokera, Joker se samopalem pochodující středem ulice vstříc Batmanovi a automobilům, nebo vybuchující nemocnice). Nicméně patří k těm nejlepším nejen proto, že Joker je výborně zahraný (což je nepopiratelný fakt), ale hlavně proto, že jsou prostě nejlépe napsané a také proto, že Joker je zde v pozici jasně nejvýraznější postavy, na kterou je záměrně soustředěna mimořádná pozornost. V hereckém projevu za Heathem Ledgerem nikterak nezaostává ani Christian Bale, ani Aaron Eckhart, jehož zlomový přerod je ale trochu divný. Hudba zůstává vynikající, pro Batmana naprosto typická, a skvěle podbarvuje většinu scén. To všechno oceňuji, velkoměsto postavené na těch nejhrubších kontrastech, které spolu ve výsledku splývají. Ale na mě toho bylo až příliš. Děje se toho tady strašně moc, jedna vyhrocená scéna střídá druhou, člověk klouže mezi jednotlivými příběhovými liniemi sem tam, občas je vtažen do nějaké právě probíhající situace bez jakéhokoli úvodu. Akční scény jsou působivé a skvěle natočené, ale nejsou jedinečné, ve výsledku navíc trochu splývají, neboť jich je přehršel, a automobilové honičky se navíc docela opakují. Ke konci spíše irituje linie se znetvořeným Harveyem Dentem, jehož motivace je (na rozdíl od motivace Jokerovy) poměrně nejasná (jeho postava si stále udržuje schopnost naprosto racionálně a kriticky myslet, ale jeho jednání a způsoby řešení se omezují na jednání naprostého primitiva, krutého k nevinným, nechápajícího souvislosti, zkreslujícího fakta a neuvažujícího důsledky svých činů). Závěr, který se snaží dovést k dokonalosti morální poselství filmu, působí dost pateticky, navzdory všem snahám hodně hollywoodsky a také trochu nelogicky. Nolanův vyprávěcí styl mi nikdy předtím nevadil, až nyní. K čemu to všechno vede? K tomu, že mi byly odepřeny emoce, především potom soucit s postavami. Zůstal samozřejmě anarchistický smích a husí kůže, obojí v souvislosti s postavou Jokera. Velmi uvědomělý počin, to určitě, hodně dospělý a dalekosáhlý a naléhavý ve svém poselství, ale také strašlivě rozmáchlý. Film mne odrovnal množstvím motivů a příběhových linií, zavalil bezpočtem vyhrocených scén a vyčerpal příliš dlouhou stopáží. Batman Begins tak u mne zůstává nepřekonán, protože znal své hranice a nechával také více prostoru pro emoce. Možná je to divné, ale je to tak.

Satiru aby v tom člověk hledal mikroskopem a když už je tam, omezuje se na jednoho kongresmana válejícího se s lehkým oběživem ve vířivce či na rádoby provokativní poznámky dvou „odborníků pákistánského prezidenta na afghánskou otázku“. Naštěstí jsem neočekával něco na způsob Obchodníka se smrtí, takže ani nejsem moc zklamaný. Jsem rád alespoň za to, že Tom Hanks a Philip Seymour Hoffman dokážou být ve správných chvílích slušnými srandisty a že obzvlášť Hoffman byl vybaven vcelku vydatným arzenálem vtipných hlášek, takže jeho výtečné herecké umění nepřichází úplně nazmar. Matná satirická rovina by se dala omluvit tím, že se vlastně částečně jedná o životopisný film. Kam se ale v tom případě poděla rovina dramatická, to nevím, protože záběry z uprchlického tábora jsou značně neosobní (jsem možná cynik, ale rozhodně ne až takový, abych se nepozastavil nad zbídačelými dětmi, proto se divím, že jsem zůstal absolutně mimo veškeré dění) a pouze ilustrativní a víceméně žádný fragment z Charlieho života se mě vůbec nedotknul. Z toho všeho vyplývá, že Soukromá válka je kupodivu hodně povrchní a do hloubky nejde ani v jednom z aspektů příběhu, což nevadí, když Hanks s Hoffmanem mají co žertovného říci a snaží se tím maskovat slabiny, vadí to bohužel v okamžiku, když režisér střílí místo ostrými pouze slepými náboji do řad amerického kongresu. Jsem rád, že jsem se dozvěděl přinejmenším to, jakým kalibrem lze prorazit pancíř sovětského vrtulníku či že Bůh je nejen v zámoří tím nejlepším obchodním partnerem.

Je to poprvé, kdy mi skutečně vadí, že Bay vykrádá sám sebe. Některé scény jsou na chlup stejné jako v prvním díle, rozjezd mi přišel katastrofálně trapný, celý film je hrozně dlouhý, a když to vezmu kolem a kolem, líbily se mi vlastně jen dvě věci – jednou je John Turturro a druhou pár slušných hlášek, které zazní ve střední části a váží se především k onomu prastarému zrezlému robotovi. Megan Fox je sice sexy, ale jako herečka je vyloženě špatná, což je tentokrát hodně patrné, protože je (bohužel) v každém druhém záběru a skutečně se objevuje ve scénách, v nichž by měla projevit o mnoho víc talentu. Samotní rodiče jsou děsní (obzvlášť matka s příšerně protivným hlasem) a ani Shia tomu moc nepřidá, neboť hraje moulu na entou, kterého sice hrál už minule, ale tentokrát místy působí jako vyložený pitomec. Co bych naopak vyzdvihnul, je umístění finální bitvy do pouště, která mi přišla jako mnohem lepší volba než město v prvním díle a drobet přidala na přehlednosti. Zatímco u prvních Transformers jsem se smál a valil oči, u druhých jsem kroutil hlavou nad trapností a nalezl jsem i delší prodlevy, během nichž jsem se nudil. Chybí tomu hlavně ta zábavnost a schopnost něčím skutečně zajímavým přitáhnout (i když ta chrchlající prorezlá fosilie a gigantický vysavač nebyli špatní a slušně mě rozesmáli, naneštěstí to nestačilo).

Charaktery jsou od začátku jasné, tedy až na jeden: maskovaný Dwight Yoakam je spolu s klaustrofobickou „panikárnou“ velkým trumfem, který režisérovi zajišťuje ono tajemno přítomné ve všech jeho thrillerech, kterým diváka stále drží v šachu, dokud se nerozhodne ve správný moment udeřit. Velké zvraty se nekonají, pouze se prohazují role, což se týká i samotné „panikárny“ – právě změny a záměny rolí, ale nikoli ty jakoby podstatné, tedy vnitřní proměny identit osob, zde hrají prim. Takovým mottem filmu by možná mohla být následující věta: Z parchanta a vraha, stejně jako z milující matky, se může stát lovec i kořist, záleží na okolnostech, ale vrah i za změněných okolností stále zůstává vrahem a matka by kdykoli pro své dítě udělala cokoli na světě (tím se já sám rozhodně nesnažím popřít tvrzení, že se člověk může změnit). Z herců výrazněji vyčnívá výborný Forest Whitaker, kterému hodně napomáhá fakt, že jeho postava stojí jako jediná rozkročená mezi oběma tábory (přesto nenabourává to, co jsem výše napsal o změně rolí a absentující vnitřní proměně). Mladičká Kristen Stewart je taktéž vynikající. Filmu by se dala vytknout lehká samoúčelnost (například noční průlet interiérem domu navozující nepříjemný pocit ticha před bouří), jenže Fincher je tak šikovný režisér, že mi to ani trošinku nevadilo, naopak jsem kroutil hlavou nad důmyslností této i podobných scén. Jinak průběh finální konfrontace, ač očekávaný vzhledem k čitelnosti postav, je velmi potěšující, samotný závěr pak působí lehce dvojznačně.

Film má efektní vizáž, velmi schopné britské herce, kteří tvoří většinu osazenstva (od Billa Nighyho jako Viktora přes Michaela Sheena jako Luciana až po Shaneho Brollyho jako Kravena), a hlavně ďábelsky krásnou Kate Beckinsale. Zároveň mu ale chybí jakákoli gradace a jakýkoli markantní vývoj, který by nestál jenom na kupě žvástů o zradě a bezpráví, které více a více zamotávají divákovi hlavu (postavy se navíc místy chovají jako hrozní pitomci), což je škoda vzhledem k velmi slibnému akčnímu rozjezdu v metru. Od toho okamžiku už je jenom hůř. Poté přijde první odhalení, po něm strašně dlouhé intermezzo, pak další odhalení, ... a hádejte, co přijde pak. Ani ta akce už není tak úderná, což platí i pro rozhodující duely v závěru, které nepřinášejí jediný originální nápad a navíc jsou natočeny docela chaoticky, aby nebylo nic pořádně vidět. Van Helsing byla alespoň přehledně natočená a audiovizuálně dokonalá akční sranda, která utekla jako voda, což se tedy o Underworldu říci nedá.

Je až neuvěřitelné, jakou si Stiller dokáže sám ze sebe udělat legraci, a podobně jako v Zoolanderovi i zde roztáčí ohromný kýčovitý kolotoč sebeironie a situačního humoru. Opravdu hodně moc jsem se bavil a asi až v polovině filmu jsem si uvědomil, na jak velkou šílenost, mnohdy kolísající na hranici dobrého vkusu, se to vlastně dívám. Ale byla to zatraceně osobitá šílenost. Proti svému extravagantnímu a „maximálně zparodovanému“ Whitemu Goodmanovi postavil Stiller sympatického, téměř normálního „civila“, ale i trochu nevýrazného pecivála v podání Vince Vaughna, který tyto lehce rebelující postavy s přehledem zvládá. Dále tu stojí ďábelsky vtipný trenér O’Houlihan (momenty, kdy po svých svěřencích házel nářadí a příbory, mne rozesmály tak, že mě ještě dlouho bolelo břicho) a slavní velikáni jako David Hasselhoff, Chuck Norris („Díky, Chucku Norrisi!“ - geniální :-)) a Lance Armstrong, kteří svými štěky více než pobaví.

Film bez řádného konceptu, bez řádného děje, bez řádné výpovědní hodnoty. O Andym Warholovi nevím skoro nic, můj pohled na něho je silně zkreslený a ani teď, po zhlédnutí filmu, na tom nejsem lépe. Co jsem se tedy dozvěděl nového: „Andy Warhol byl slaboch a úchyl, Edie Sedgwick byla další z nešťastných holek, která si myslela, že nalezla smysl života, a jediný způsob, jak se v 60.letech odlišit od většiny společnosti, byl totálně se sjet, kdekoli a s kýmkoli, neboť je známo, že v nejžalostnějším fyzickém i psychickém stavu tvoří člověk ta nejskvělejší díla.“ Film je v zásadě jen sledem stylizovaných obrazů, kterým dodává kouzlo pouze výborná Sienna Miller. Ona je zkrátka přírodní živel a skvěle se na ni ve filmech dívá.

Absolutní srdeční záležitost. Většinou z těchhle odvarů a syntéz, které těží z oblíbených a obecně známých postav a motivů, které někde ukradly, nijak zvlášť nadšený nejsem, ale Van Helsing byla od začátku do konce neuvěřitelná, audiovizuálně naprosto vyšperkovaná podívaná. Hugh Jackman coby vatikánský kovboj kosí automatickou kuší sexy upírky, vlkodlaky, a vyšlápne si i na samotného hraběte Drákulu, který je tu tentokráte za excentrického metrosexuála. Shit? Možná po stránce scénáře, který se místy bere až příliš vážně na to, čím ve skutečnosti je (nejvíce zamrzí vyústění samotného finále – ten pohřeb NEBYL zapotřebí). Jinak má nová sommersovka našlápnuto na digitální orgie roku, přičemž to není žádný Uwe Boll, ale dynamická, kamerově skvěle zvládnutá a velmi dobře sestříhaná adrenalinová šleha. Je fakt, že nápaditostí se Mumii zdaleka nevyrovná, pár originálních vtípků tady ale je a jinde situační nápaditost nahrazuje divoká akce, designově naprosto extrémní lokace a sexy Kate, které to obzvlášť v těch v červených šatech děsně seklo. Moc, moc pěkné. Sommers točit umí, a to dobře. P.S. Fantastický soundtrack !!!

Bylo to dobré, ale mohlo to být ještě lepší. Na začátku, po výtečném hororovém úvodu, jsem dokonce chvíli myslel na pět hvězdiček, ale postupem času jako by tvůrcům docházely nápady, uchýlili se ke klasickému schématu „zpomaleně zabíraného hláškujícího tvrďáka“ a konec byl na můj vkus střižen až moc rutinně, takže v závěru jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Nakonec jsem zvolil čtyři, protože, ač kvalita scénáře v průběhu filmu strmě klesá, vše ostatní zůstává vysoko – tvůrci naplno využívají potenciálu lokací; atmosféra by se dala krájet; déšť, bahno a krev jsou naprosto všude (a to je fakt super!!!), nikdo se s ničím nemaže, tudíž ve filmu umírají příslušníci všech věkových kategorií naprosto různorodými způsoby; a hlavně James Purefoy na mne působí přesně tak, jak by měl – totiž jako Hugh Jackman v dobrodružně historickém snímku. Vždy jsem si přál vidět Hugha jako fantasy hrdinu (když pominu Van Helsinga) a teď se mi to znenadání splnilo ;-). Navíc Rachel Hurd-Wood je naprosto půvabná a Marek Vašut mne spolu se Zvíkovem mile pohladili na duši (ach, Čechy krásné, Čechy mé!). Podle mne technicky zdařilý a nečekaně atmosférický počin, takže ty čtyři hvězdy jsou v mém případě adekvátní.