Kali4

Film, který absolutně postrádá děj. Tedy, nějaká ta zápletka tu je, ale stačí akorát tak na to, abyste s ní utáhli nějakou televizní pohádku, a ne téměř dvě a půl hodiny dlouhý fantasy film. Druhé Letopisy těm prvním jednoduše nestačí a překonávají je jedině v akčních scénách, které jsou vedle hudby (která je však až příliš pompézní, takřka totožná jako v prvních Letopisech a navíc některými motivy velice připomíná předchozí skladatelovu tvorbu, obzvlášť Království nebeské) jediným kladem snímku, neboť peněz schrastili tvůrci habaděj a naštěstí je to vidět. Avšak ani ty akční scény nedokáží pořádně zaujmout, pokud z nich poskládáte celý film (pokud tedy nejste zrovna Greengrass), všechny navíc natočíte úplně stejně a „prostory“ mezi nimi vezmete jen tak hákem, protože „důležitá je přeci jen ta řežba, zbytek nikoho nezajímá“. Co se týče inovací, žádné prakticky nečekejte. Sympatického fauna v podání Jamese McAvoye nahradil méně sympatický Peter Dinklage, lev s hlasem Liama Neesona se z jakž takž uvěřitelného mentora změnil v prostoduchého šiřitele levných mouder, řada postav je tu totálně k ničemu (což nejvíc zamrzí u hlavního hrdiny s tváří Bena Barnese, který kromě toho, že podobně jako kvarteto dětí nic moc nepředvádí, nehraje v samotném vyprávění skoro žádnou roli a film by se bez něho obešel) a i přes snahu o „drsnost“, která je vyjádřena téměř neutuchajícími souboji, desítkami mrtvol a „nezbytnými oběťmi“, které s sebou válka přináší (tím myslím ty kentaury a minotaury, kteří zůstali uvěznění v pevnosti), je film skoro naivnější než minule. K tomu si připočtěte to strašlivě okaté kopírování Pána prstenů (nejvíc mne praštilo do očí v samotném závěru, kdy děti skrze jakýsi stromový portál odcházely zpět do říše lidí) a triumf nezajímavosti je dokonán. Pokud to shrnu, tak nové Letopisy zaujmou pouze audiovizuální stránkou a do jisté míry akcí (peníze jsou skutečně vidět), což je tentokrát zatraceně málo. V případě, že je tento film věrný předloze, musí být kniha neskutečně nudná.

Ne, nebudete si napětím hryzat nehty (ale Cillian Murphy spolu s hudbou občas dokážou slušně pocuchat Vaše nervy), ani Vás nepohltí intenzivní atmosféra, ani si neprojdete krvavou lázní. Zato se u tohoto netradičního, odlehčeného thrilleru budete možná jako já skvěle bavit. Wes Craven to natočil s neuvěřitelným nadhledem a neskutečně mate tělem. Do každé dramatické situace přihodil několik scénáristických fíglů a vtípků (hodně zábavná byla samostatná holčička, která poprvé letí sama), přitom těm důležitým momentům nic neubral na působivosti. Ze začátku asi budete zaskočeni naivitou vztahové roviny a pomalým rozjezdem, ale to, co se zprvu zdá evidentní, se posléze vyvine trochu jinak, než by člověk očekával. Chvíli fandíte padouchovi, kterého se bravurně ujal z mé strany doposud trochu přehlížený a nedoceněný, zde však téměř démonický „charismáč“ Cillian Murphy, později už ale přejete pouze elegantní krásce s tváří Rachel McAdams, která je na konci naprosto skvělá. Závěr snímku, odehrávající se v domě, je celkově hodně delikátní záležitostí, neboť již sklouzává do sebeparodické roviny, je jednak opravdu dramatický, jednak humorně odkazuje na předchozí dění ve filmu a jednak se s ničím nemaže a jde krutě na věc (obzvlášť to finální „na moji holčičku nikdo sahat nebude“, které jde taktéž v duchu předchozího „jsi určitě v pohodě?“). Každopádně film nebude sedět každému, jak jsem již napsal, není to typický „vyděračský“ thriller. Scénář není komplikovaný a chybí mu překvapivý zvrat v druhé půli a pointa. Film v první řadě sází na nápad, charisma postav (u kterých nevadí, že jejich psychologie je víceméně povrchní), drobná scénáristická překvapení (nečekaně hrdinné počínání hlavní postavy) a dobírá si diváka s humorem sobě typickým, který není prvoplánový. Ani logických děr jsem si napoprvé nevšimnul, což je fajn, protože to znamená, že tam určitě nějaké byly, ale přede mnou zůstaly zamaskovány. Pro mne osobně příjemné překvapení.

We Own the Night je sice bezvadně odehraná (zde především exceluje Joaquin Phoenix), obsahuje několik zajímavých scén, ale to je asi tak vše. Chyběl tomu náboj a režisérova invence, místy se snímek jenom táhnul a "pachtil" jakoby bez tempa. Příběh mi přišel na první pohled přinejmenším divný, na druhý „pouze“ jednoduchý. A to ještě nemluvím o tom, že ta depresivní hudba, nevlídná atmosféra a neustále zachmuřené či zdrogovaně působící postavy mi časem lezly dost na nervy. Pokud jde o ruskou mafii, doporučuji raději Východní přísliby.

Velmi pomalý film, což potvrzuje velice jednoduchý, lineární příběh, natažený do poměrně dlouhých devadesáti minut, o tom, že psychické problémy hrdinky zemřely s její matkou a ona si to dlouho odmítá připustit, protože znásilněná a v důsledku toho asi i dost netečná a otupělá (což vyplývá z úvodního monologu) matka ji celé dětství dusila svým traumatem (matka je obětí i „viníkem“ – zní to hnusně?). Právě dceřina zděděná otupělost, neschopnost vymanit se z mrtvých vazeb a možná i trochu lenost začít nový, skutečný život, jsou alarmujícími tématy, jimiž film bije na poplach a která pravděpodobně zasáhla válečnou i poválečnou generaci lidí z Peru. Celková pomalost je ještě markantnější s tím, jak opožděně hrdinka reaguje, jak jakoby se strachem z něčeho neznámého váhá s každým krokem vpřed a jak se scény opakují (opětovné otevírání vrat, další a další cesty domů z práce). Navíc chybí finální zvrat, jenž je nahrazen pouze konečným důsledkem chování a jednání ústřední postavy. Toto všechno určitě spoustu diváků odradí minimálně od opakovaného zhlédnutí snímku, což bylo patrné i na usínajícím publiku v sále. Pokud ale zůstanete pozorní a čerství, tak si například všimnete místy nápadité a životné kamery (závěrečný vítr ve vlasech a pohled na moře) a vcelku jednoduché a širšímu publiku přístupné symboliky (shýbnutí se k umírající matce v prologu vs. přivonění si k rozkvetlé květině v epilogu). Ačkoli mi pomalejší způsob vyprávění nevadí, nemám rád samoúčelně rozvleklé filmy, které zbytečně protahují myšlenku a příliš okatě hrají na divákovy emoce (viz taktéž karlovarské Camino). Samoúčelnosti ani okatosti jsem si ale ZDE nevšiml. Měl jsem sice sem tam tendenci zařvat na dívku: „Tak už tam běž, když na tebe volají!“, ale vždy jsem se udržel. Nenudil jsem se a z finále jsem měl navíc příjemný pocit. Nejlepší film (nepočítám dokumentární kousky), jaký jsem loni ve Varech viděl.

Perelman mne po velmi intenzivním Domu z písku a mlhy trochu zchladil. Je zde vysloven nespočet důležitých i nepříjemných myšlenek, které stojí minimálně za krátkou úvahu, a některé fragmenty příběhu jsou ohromně působivé. Nejlepší scénou je určitě ona vrcholná konfrontace dívek se střelcem. Kdykoli na ni přišla řada, byl jsem jako na trní, a pokaždé mě něčím překvapila. Evan Rachel Wood zde zahrála skvěle a podle mne se jí bez větších problémů podařilo zastínit Umu Thurman, která však neměla tak široké pole působnosti a její postava (tedy dospělé „já“) neměla tak výrazné charakterové rysy. Nicméně filmu chybí dynamičnost, výraznější gradace a hlavně celistvost, protože vinou skoků mezi časovými rovinami se dostavuje nepříjemná útržkovitost vyprávění, které se režisér nedokázal vyhnout (hrátky s časem totiž nejsou žádná legrace ;-)). Atmosféra se dostavuje také spíš útržkovitě, proto mi tu chyběl takový ten intenzivní prožitek, který mám u existenčních dramat tak rád. Navíc mi připadalo, že scénář byl místy zcela zbytečně samoúčelný a vařil z vody (tímto neduhem trochu trpěl i předchozí Perelmanův film), hlavně potom linie Umy Thurman, která mě místy trochu nudila (nebo jsem nepochopil, jaký byl skutečný význam některých scén, což by rozhodně nebylo poprvé ani naposled, že ;-)). Vyslovené myšlenky tedy jsou důležité, ale ve filmu se pořádně neodrazí. Zůstávají prostě jen vysloveny. Já osobně si budu pamatovat pouze výkon Evan Rachel Wood a konfrontaci na dívčích záchodcích.

Vždycky jsem si říkal, že s těmihle jednopohlavními školami a internáty není něco v pořádku, obzvlášť s těmi dívčími. Zde na komunitu studentek a jejich učitelek působí jako rozkladný faktor mysteriózní zmizení několika členek tohoto nepřirozeného a bizarního společenství, hlavně pak zmizení krásné a všemi milované Mirandy, která spíše než přítelkyni představuje pro dívky objekt intimních milostných tužeb. Když ale ten babinec pozorujete, říkáte si, že by každopádně bylo jen otázkou času, než by se všechny ty utajené lesbičky, závistivé mrchy, emocionálně nestabilní jednotlivkyně, vyčpělé staré panny a v praktickém životě nepoužitelné ženy a dívky zřítily rovnou do pekel. Já samostatné a silné ženy podporuji, zde po nich ale až na výjimky (Sara) není stopy. Peter Weir natočil vrstevnatý film o boji s předsudky, s morálními zásadami, s hloupými a zvětralými tradicemi a s vlastním svědomím, který není lehké strávit, protože je složité ho již jen sledovat. Za odlišných okolností krásná krajina zde působí depresivně, strašidelné skály záměrně připomínají lidské tváře a divák si neustále připadá, jako by měl úpal. Do toho všeho hraje místy pozitivněji, ale hlavně depresivněji a temněji hudba, která jako by upozorňovala, že tady není něco v pořádku – někdo lže, někdo nenávidí, někdo miluje, ale všichni mají tajemství, která je sžírají, dokud toho jistého člověka nezničí, nebo se s bolestmi nevyderou na povrch. Temně tajemný film o temných tajemstvích.

Úžasně stylizovaný epileptický záchvat, kterým film začíná, mne neuvěřitelně navnadil a připravil na správně „skandinávsky chladný“ zážitek, kde studené barvy a chorobně špatná nálada hrají prim, kde slova představují pouze doplněk k typické atmosféře, statické kameře o minimu střihů a jemné instrumentální hudbě, která skvěle koresponduje s volným tempem snímku, a kde vlk v podobě nepředvídatelných záchvatů číhá za každým rohem, načež hrdinka na jeho hru nakonec musí přistoupit. Divokou duši vlka sám nezkrotíš, pokud máš strach, proto potřebuješ zkušeného krotitele. Finové to zvládají i bez komplikovaného scénáře, až do jistého momentu: všechno by bylo O.K., kdyby film držel laťku v podobě tempa a dobře vystavěných ústředních charakterů, jenže ke konci jaksi ztrácí půdu pod nohama, protože on se zachová jako tragický pitomec a samotný děj se zašmodrchává na způsob telenovel. Proto opět platí, že méně je někdy trochu více, a kdyby tvůrci nechali příběh volně plynout, jako to dělali po větší část filmu, byl bych daleko spokojenější. Na závěr naštěstí laťka opět stoupá vzhůru (zazní i poutavý výklad světa podle Baudelaira). I když jsem několik podobně provedených filmů viděl, jsem velice spokojený. Tohle mi sedlo.

Do všech stran z toho trčí snaha o jakousi transcendenci, možná o přesah kamsi do divadelního žánru, do hry barev, nálad a metafor, kde je jinak režisér jako doma (mám hodně rád jeho Ples příšer a Hledání Země Nezemě, o něco méně už Hranici života). Nejlepší scénou je suverénně opera, kde režisér geniálně skloubil svoji audiovizuální poetiku s akcí. Jinak je to ale strašně divný film, asi proto, že neví, na jakou stranu se přiklonit, který mě nečekaně nechal absolutně chladným, a to jsem ho viděl v multiplexu, kde by měly obzvlášť vyniknout mohutné akční scény. Jenže Marc Forster místy silně nezvládá akci, například scéna s padajícím letadlem je tak mizerně sestříhaná, že jsem z ní vůbec nic nepochytil a spíš mne z toho veškerého zmatku bolely oči, a při finálním požáru, který jistě spolknul spousty milionů dolarů, jsem sice uznale kýval na efektní vizáž, ale celé to velkolepé divadlo postrádalo jakoukoli živost a dynamiku. Zachytil jsem několik odkazů na staré bondovky (Gemma Arterton vymáchaná v naftě), některé lokace byly pěkné, ale jinak mi Quantum of Solace připadalo jako zvláštní hybrid, kříženec mezi euforickou divadelní křečí a akčním filmem, který mne nechal chladným. Možná mu časem přijdu na chuť, ale teď ještě ne.

Setsakramentsky naivní, po vizuální stránce hodně levné, leč opravdu příjemné. Dobrodružné příběhy ze země OZ mne vždycky bavily, a přestože i tento je určen v první řadě základní školou povinným dětem, i dospělý se může bez problémů pobavit. Je to milá pohádka, možná naivní, ale co se týče příběhu, tak v žádném případě infantilní. Rouškou tajemství obestřený původ hlavní hrdinky, temná minulost a putování světem Outer Zone za pomoci dávno ztracených indicií. Jedna stopa vede logicky a nenásilně k druhé, příběh je komplexní a jednotlivé skutečnosti jsou nám odhalovány pomalu, obezřetně a vždy s trochou toho napětí. Samotné tajemství úpadku je navíc až překvapivě mrazivé až děsivé. Je škoda, že rozpočet nebyl vyšší, finance by dle mého padly na úrodnou půdu. Jednotlivé lokace mají potenciál (občas jsou možná příliš bizarní, což lze ale bez problémů překousnout) a po herecké stránce je film více než sympatický - Zooey Deschanel je jako vždy moc pěkná a moc příjemná, ostatní z party také OK, ale nejvíc válí Neal McDonough, který jako záhadný mstitel se skutečnou minulostí vdechl své postavě duši. Trochu zamrzí latexová královna, která značně přehrává, skousnout se ale dá. Jenom nechápu, proč nese minisérie název "Tin Man", když je stejnojmenná postava až na vedlejší koleji. Mne osobně při sledování takovýchto dobrodružství skoro až štve, že mi není o šest sedm let méně. Královsky bych se bavil.

Kdo se tady vlastně chová jako pes? Zábavný a chytrý film o trochu netradiční záměně rolí, kde člověk je tím, kdo kňučí, panáčkuje, jak mu kdo řekne, a stále dokolečka si líže rány. A jaká je diagnóza? Nedostatek lásky dělá z oslů psy. Je fakt, že se The Dog Problem pomaleji rozjíždí a Giovanni Ribisi je zpočátku s tím svým fňukáním až otravný, ale postupně se to zlepšuje a ke konci je to absolutní nářez (obzvlášť scéna, během níž v pozadí vyhrává „Walking in L.A.“, ta mě naprosto dostala). Scott Caan, kterého jinak považuji za průměrného herce, mě velice příjemně překvapil, a o to pak víc, že film nejen režíroval, ale sám k němu i napsal scénář, do něhož zahrnul také příjemnou roli pro sebe sama. V případě této komedie působí jako adrenalinová injekce přítomnost Lynn Collins, která svým svérázným hereckým projevem a krásným zevnějškem ještě přidává filmu na atraktivitě a jistě mu získá pár příznivců navíc. Pro mne osobně velké překvapení ve vodách, které lze snad nazvat jako nezávislé.