Pocit viny

Perelman mne po velmi intenzivním Domu z písku a mlhy trochu zchladil. Je zde vysloven nespočet důležitých i nepříjemných myšlenek, které stojí minimálně za krátkou úvahu, a některé fragmenty příběhu jsou ohromně působivé. Nejlepší scénou je určitě ona vrcholná konfrontace dívek se střelcem. Kdykoli na ni přišla řada, byl jsem jako na trní, a pokaždé mě něčím překvapila. Evan Rachel Wood zde zahrála skvěle a podle mne se jí bez větších problémů podařilo zastínit Umu Thurman, která však neměla tak široké pole působnosti a její postava (tedy dospělé „já“) neměla tak výrazné charakterové rysy. Nicméně filmu chybí dynamičnost, výraznější gradace a hlavně celistvost, protože vinou skoků mezi časovými rovinami se dostavuje nepříjemná útržkovitost vyprávění, které se režisér nedokázal vyhnout (hrátky s časem totiž nejsou žádná legrace ;-)). Atmosféra se dostavuje také spíš útržkovitě, proto mi tu chyběl takový ten intenzivní prožitek, který mám u existenčních dramat tak rád. Navíc mi připadalo, že scénář byl místy zcela zbytečně samoúčelný a vařil z vody (tímto neduhem trochu trpěl i předchozí Perelmanův film), hlavně potom linie Umy Thurman, která mě místy trochu nudila (nebo jsem nepochopil, jaký byl skutečný význam některých scén, což by rozhodně nebylo poprvé ani naposled, že ;-)). Vyslovené myšlenky tedy jsou důležité, ale ve filmu se pořádně neodrazí. Zůstávají prostě jen vysloveny. Já osobně si budu pamatovat pouze výkon Evan Rachel Wood a konfrontaci na dívčích záchodcích. (05.06.2010)

Zbytečné opakování některých klíčových flashbackových scén sice poněkud rušilo prožitek, ale jinak je to velmi dobré, malé, nenápadné, o to však působivější pocitové drama, které člověka donutí přemýšlet o svědomí, o bolesti, o malých i velkých volbách a jejich následcích. Plné zdánlivě zbytečných poetických záběrů a zpomalovaček na banální detaily, které však v závěru zapadnou do souvislostí a dodají událostem i pocitům další rozměr. Stejně jako do sebe postupně začínají zapadat jednotlivé detaily, slova a náznaky vedoucí k překvapivé pointě, od níž jako by se všechny odrazily, proletěly zpětně celým filmem a zasáhly mě jako zesílená ozvěna smutku přímo do srdce, které možná je nejsilnějším svalem, ale určitě také tím nejzranitelnějším. (11.07.2011)

Rádoby zamotaný příběh, snažící se být na konci co nejintelektuálněji zaobalen tak aby měl divák v hlavě ultimátní zmatek, přičemž je závěrečných několik minut místo úderné katerze nesnesitelně dlouhá reklama na nesmysl nemajíc hlavu ani patu. V začátku relativně solidně budované intimní drama o traumatizované ženě se postupně propadá stále víc a víc do bahna, ze kterého ho nevyhrabe ani pohledná Uma Thurman, natožpak pubertální Evan Rachel Wood. Snaha být zajímavý se tentokrát opravdu nepovedla. (19.11.2008)

Dosť vydarené, a napriek tomu vo mne prevládajú rozporuplné pocity! Pretože mám pocit, že som celý film veril niečomu, čo bola v podstate len vízia a predstava budúcnosti. Príbeh bol však naozaj vynikajúci a s napätím som očakával rozuzlenie. O to viac ma sklamal ten koniec, keďže celý čas som rozmýšľal aký bol ten osudový argument, ktorý vtedy počas prestrelky zachránil tú jej situáciu. A napokon bolo všetko úplne inak... Evan Rachel Wood bola perfektná, a aspoň pre mňa bola oveľa väčším ťahákom ako Uma Thurman. Ten koniec ma dosť vyviedol z miery, ale aj tak musím uznať, že som mal z toho určite lepší dojem ako z predchádzajúceho Perelmanovho filmu House of Sand and Fog. (09.09.2013)

Ve vší skromnosti v podstatě spokojenost, i když Perelmanova prvotina se mi líbila více. Film jsem pochopil asi až za 5 minut od skončení a to podle originálního názvu a i tak si myslím, že moje pochopení je pouze moje domněnka. Opět důkaz, jak tragicky distributoři film přeložili, protože podle českého názvu předpokládám, že možná jeden z nich viděl maximálně trailer. Na jednu stranu citlivé, zamyšlené, krásna Uma - na druhé straně režisér nešetří naprosto hloupými motivy, nevyrovnané, mohlo to být i lepší Vadime! (09.02.2010)