Psice

Snímek z bohoslovecké fakulty, ze kterého se zcela vytratily dva základní prvky – víra a Bůh, vyznívá celkem absurdně. Nevím, proč se režisér vůbec pouštěl do takového tématu – jaký má vlastně vztah k víře v Boha? Prostředí kněžského semináře je jistě vizuálně atraktivní a nadmíru splňuje estetické nároky, avšak zdá se, že to je to jediné, co může film v konečném důsledku nabídnout. Selhává scénář i režie, vévodí kamera – a to je na film fakt málo. Herecké výkony jsou dost mizerné a nacítění se do postav vůbec nepomáhají sporé dialogy. Troufám si tvrdit, že totéž téma by se mohlo odehrávat v jakémkoli jiném prostředí, kde by proti sobě byli postaveni ti, co slouží režimu a ti, co jsou v disentu - výsledek by byl stejný. Zájemcům o historii katolické církve v Československu od roku 1945 do roku 1989 vřele doporučuji dokumentární cyklus ČT „Zakázaný Bůh“.

Filmy americké produkce sleduji velmi okrajově, tudíž jsem se o existenci scénáristy a herce v jedné osobě dozvěděla poměrně nedávno. I přesto mě zcela míjely (a ani nezajímaly) jeho životní eskapády, o kterých je zde častá zmínka. Možná proto, že jsem na film nepohlížela se zájmem dozvědět se více o LaBeoufově životě, byl můj prožitek z filmu odlišný. Na film jsem narazila jen díky tomu, že se objevil v nabídce KVIFF 2020. Co do obsahu mi snímek připomínal poslední dva Jodorowského kousky autobiografického charakteru, ve kterých se vyrovnává se svou rodinou, která se podílela na tom, kým je. Proto je fascinující, že se LaBeouf vrhnul do sepsání scénáře a zároveň podstoupil dramaterapii prostřednictvím sehrání role svého otce. To muselo chtít obrovskou vnitřní sílu. Jestliže je (byla) podstatnou součástí LaBeoufovy identity právě bolest, pak je skutečně děsivá představa zbavit se toho primárního, co jej definuje. Velmi přesvědčivým způsobem jsou znázorněny útržky vzpomínek, které se vyplavují jako vytěsněný obsah - které byly kvůli zachování integrity osobnosti zasunuty hluboko do nevědomí, aby už nikdy nemohly ublížit. Fragmentace, zamlžení a mnohoznačnost významů jednotlivých scén je brilantním zachycením kontaktu s pomalu se zvědomujícími traumatizujícími životními událostmi, jež se pohybují na hranici snu a reality a které se znovu hlásí o pozornost, o novou interpretaci v roli dospělého. Sugestivní je i přenesení se na „místo činu“ v roli dospělého, kdy jsou vzpomínky stále tak živé, že evokují prožívání téhož - jako kdyby se vše dělo tady a teď. V žádném případě se proto nemohu ztotožnit s tím, že film postrádá ponor a katarzi – obojí je v něm obsaženo (připravte si kapesníky).

Nový Komasův film je opět excelentní. Nejspíš bych si ještě před pár měsíci řekla, že je pár scén trochu přitažených za vlasy, ovšem po letošním útoku rozvášněného davu na Kapitol si to již netroufám tvrdit. Komasa si i nyní bere do hledáčku téma člověka na okraji společnosti a jeho důstojnosti - vytváří další sociální drama a staví diváka před konfrontaci, zda by se Tomek uchýlil k takovým činům, pokud by byl společností uznáván jako někdo rovnocenný, kdo je nositelem důstojnosti. Zde Komasa naráží na touhu po uznání (thymos) jakožto neoddělitelné součást lidské duše. Hegel dokonce tvrdí, že je člověk za uznání své důstojnosti schopen položit svůj život. [O touze po uznání se zmiňoval již Platon a rozsáhle o ní pojednává Francis Fukuyama v Konci dějin a rozpracovává ji v Identitě právě v souvislosti s důstojností.] Tomek si zpočátku přivydělává při studiu nejspíš jako „čistič“ nežádoucího obsahu na internetu [doporučuji dokument Čističi], což nepochybně ovlivňuje Tomkovu psychiku. Komasa tak otevírá diskuzi nad tím, do jaké míry ovlivňují člověka jeho biologické dispozice a do jaké míry jej ovlivňuje kultura, které se od sebe navzájem učíme, kterou si předáváme. Možná měl jen Tomek smůlu, že se narodil do „špatné“ rodiny nebo na „špatném“ místě - možná je obětí sociální nerovnosti… Komasa nám velmi zřetelně ukazuje, jak snadno jsme manipulovatelní. Otázkou je, zda to vidět chceme, neboť se domníváme, že jsou naše touhy a myšlenky autentické. Individualismus v nás tuto iluzi jen podporuje (vlastně nás stále dokola přesvědčuje, že jsme nemanipulovatelní, protože jsme jedineční), čímž utváří živnou půdou pro další manipulace a z nich pramenící násilí. Kromě již zmíněného útoku na Kapitol, který by se nejspíš neuskutečnil bez šíření dezinformací a podněcování k nenávisti přes sociální sítě, můžeme najít společného jmenovatele i v systematickém vyvražďování Rohingů v Myanmaru či v šíření dezinformací (nejspíš z makedonského městečka Veles) v souvislosti s americkými volbami v roce 2016. Žijeme v dezinformační době plné hybridních válek, ale také sofistikovanějších (a skrytějších) forem násilí. Jestliže Joe Biden po útoku na Kapitol říká, že „tohle není Amerika“, tak jen stvrzuje, že v Americe existují dvě skupiny – my a oni a že ti „druzí“ se budou muset nejspíš stát ještě neviditelnějšími, protože zkrátka nezapadají do představy o Americe.

Road movie Země nomádů opět využívá motiv cesty jakožto nástroje vnitřní transformace. Fern, která přišla téměř o vše, co spoluutvářelo její identitu, se vydává do světa ve své dodávce - možná právě proto, že najednou nikam nepatří, k nikomu nepřináleží a odpovědi zatím nepřichází. Tudíž cesta, kterou podniká, není únikem od sebe či protisystémovým vzdorem, ale jednou z možností, kam právě teď může nasměrovat svůj život. Její putování krajinou není, stejně jako u nomádů, bezcílné, ale důmyslně promyšlené. Tento její životní rytmus v sobě zároveň ukrývá další aspekt nomádství - pozapomenutou myšlenku adaptace člověka na přírodu (v době antropocénu mizející koncept). Hlubší ponor do jednotlivých postav je bezesporu umocněn i použitím technik dokumentární tvorby. Pomalu plynoucí tempo filmu jemně podkresluje komorní hudba, která mi v mnoha momentech připomínala podobně meditativní skladby Ireny a Vojtěcha Havlových. Země nomádů není idylickým či euforickým obrazem o nezávislé ženě putující v dodávce napříč USA, ale o hledání, nekonečném tázání se po smyslu, jemném dotýkání se života. Je dokladem toho, že království nebeské je v nás – že vykročení do nicoty není aktem nihilistickým, nýbrž cestou k Druhému. Že podstatou života není život v blahobytu, ale (řečeno s Annou Hogenovou) – je jím obstarávání a starost.

Když šel snímek do kin, plánovala jsem na něj zajít – Aerofilms pro mě bývají zárukou kvalitního filmového zážitku. Nakonec jsem ráda, že mi tenkrát projekce v kině nevyšla. I přesto, že má film stopáž 87 minut, přišlo mi, že je jeho délka dvakrát taková. Nuda, kterou jsem zažívala při sledování Palm Springs, by se dala krájet. Oba hlavní hrdinové mi byli nesympatičtí a k získání sympatií nepomáhalo ani jejich adolescentní chování – od lidí těžce po třicítce bych čekala nějaké hlubší promýšlení života. Na druhou stranu je to film vcelku reflektivní – ovšem v takovém případě vystupuje do popředí tragičnost postav jako smutná zpráva o současném světě balancujícím na hraně nihilismu. První reflexe – užít si a konzumovat (cokoli a kohokoli použít), protože (druhá reflexe) budoucnost není. Třetí reflexe – já v centru všeho (jen na mě záleží a je jedno, co cítí ostatní, protože budoucnost není). Postavy na mě působily dost nevěrohodně - nevěřila jsem jim, že by procházely jakoukoli vnitřní transformací, opožděným nástupem zralosti. To, co dělaly a říkaly, jsem vnímala jen jako prázdná gesta a fráze, což nemá s opravdovostí nic společného. Proto jsem i finální (rádoby) vykročení ze sebe Nylesovi nevěřila – jeho motiv jsem vnímala spíš jako strach z osamělosti, než jako projev nesobecké lásky. Nemohu nesrovnávat s Hromnicemi, které jsou vtipné, mají skvělé obsazení a především se hlavní postava v průběhu celého filmu vyvíjí - její motivy jsou jasně artikulovány a jsou uvěřitelné.

Nad Nenávistí se dnes vznáší oblak vyčpělosti, protože v současné době již nepřináší nic nového. Dojem nadčasovosti snímku snad může vytvářet téma hledání identity, což je ale mnohovrstevný fenomén moderní doby či dichotomie my a „ti druzí“, která je však odvěká. V době svého vzniku se snímek nepochybně řadil k novátorským, protože patřil mezi první, které zachycovaly problematiku na pařížském předměstí a které se ptaly po tom, do jaké míry je francouzský asimilační koncept úspěšný. Kassovitz doslova vytáhl na světlo téma, které bylo vytlačováno (nejen pomyslně) na okraj. Troufám si ale tvrdit, že ho neuměl prodat. Není náhodou, že se ústřední motiv filmu opírá o skutečnou událost vraždy mladíka Makomého M'Bowolé z roku 1993. Nejen díky úvodní scéně na mě film působil spíš jako dokument o asimilaci v 90. letech z předměstí Paříže. Na můj vkus je ale film příliš polopatický – snad ve snaze zakrytí tohoto nedostatku je snímek až přehnaně přeplněn různými „moudrými větami“, které někdo občas utrousí (včetně té úvodní – aby bylo jasno). To má nejspíš přimět diváka přemýšlet, protože to film jako celek nedokáže - diváka k tomu nemotivuje nejen svou doslovností, ale i absencí gradace ústředního motivu. Právě kombinace doslovnosti a symboličnosti je pak pro celkové vyznění filmu smrtící. Kdyby ze všeho toho balastu zůstalo ve filmu symbolické gesto přesprejování nápisu „Svět patří tobě“ na „Svět patří nám“ a nezapadnul by rozhovor o domnělé skryté kameře, který celkem nenásilně vykresloval mechanismus vzniku předsudků, celkové vyznění filmu by bylo nejspíš o něco lepší.

Kiruna není pouze dokument o stejnojmenném švédském městě, jehož část postupně ustupuje těžbě železné rudy. Poukazuje totiž na něco mnohem hlubšího – táže se po tom, jakou roli hraje potřeba domova v životě člověka a jak souvisí s jeho identitou. Režisérka zdárně propojuje toto téma s migrací, které jako kdyby celý dokument završovalo – pohyb odněkud někam, překračování neviditelných hranic (států, těžby). To podtrhuje i vizuální stránka snímku v podobě repetitivních záběrů na nákladní vlaky projíždějící tamní krajinou nebo na přesuny celých domů. Dokumentaristce se daří eskalovat napětí – ať se to týká čekání na to, zda Abdalrahman získá azyl, nebo snímáním prasklin, které narušují statiku dosud obývaných budov. Jednou ze tří osob, která v dokumentu vystupuje, je mladík Abdalrahman, který uprchl do Švédska z Jemenu. Stejně jako on, brzy opustí řada obyvatel města svoje domovy. Studentka Maja se s přesunem vyrovnává tak, že nachází svou identitu u předků – Sámů a odkrývá historii jejich útlaku. Stárnoucí učitel Tim patří mezi tu část obyvatel, která s přesunem nesouhlasí, ale je mu jasné, že se bude muset smířit se smutnou realitou. I přesto, že byl přesun města odsouhlasen jeho obyvateli, může se totiž stát, že svůj názor někteří starousedlíci změní – proto je třeba vést propagandu směrem k obyvatelstvu. Z těchto záběrů dost mrazí … Hudba dodává celému dokumentu hypnotizující charakter (údajně se jedná o přenášení elektromagnetického vlnění z okolí těžebního dolu do zvukové podoby). Kiruna se víc ptá, než zodpovídá otázky, což není na škodu, ale zásadním způsobem mi v dokumentu chyběl kontext toho, za jakých okolností byl přesun obyvatel odsouhlasen. KONTEXT: Kiruna je nejsevernější švédské město s cca 20 000 obyvatel, pod kterým se nachází největší naleziště železné rudy v zemi. Těžba zde probíhá již od roku 1900. Vzhledem k postupující těžbě se dostala důlní společnost LKAB do situace, kdy by další těžbou ohrožovala obyvatele města. V roce 2004 si proto obyvatelé města odhlasovali přestěhování města o 3 km východně místo útlumu těžby (údajně kvůli hrozbě nezaměstnanosti). Cca od roku 2014 probíhá v Kiruně demolice budov a stěhování těch nejvýznamnějších staveb města (muzeum, kostel, věž s hodinami). Přesun by měl být dokončen cca v roce 2033.

Tak takováhle pecka už tady dlouho nebyla! Corpus Christi je vtipný i vážný snímek, který se noří hodně, hodně hluboko. Je ozdravný, katarzní, paradoxní, provokativní i apelující. Je kritikou slepé víry v Boha (potažmo i situace v polské katolické církvi) a reflektuje nesmyslnost a kontraproduktivnost současného vězeňského systému. Mladý Daniel, který má za sebou hodně pestrou kriminální minulost, opouští vězení s tím, že se chce dát na cestu víry. Cítí, že je Bohem povolán k tomu, aby se stal knězem. Církev však lidem, kteří si odpykali trest, toto neumožňuje, čímž je vlastně sekundárně trestá a potažmo i popírá poselství Ježíše Krista. Daniel se nakonec ke kněžskému povolání dostane jako slepý k houslím. Netuší však, že jak velkou zodpovědnost tím na sebe přebírá. Přes počáteční nejistotu v sobě postupně objevuje schopnost s lidmi opravdově komunikovat a pobýváním v této roli projde introspekcí a vnitřně dozrává. Toto vnitřní zrání je mu umožněno zejména tím, že je mu (konečně!) přiznána důstojnost - je uznáván okolím, které k němu přistupuje s důvěrou a respektem. Takovou šanci totiž dosud Daniel neměl, protože se „točil“ několik let v řadě tzv. nápravných zařízení, která jenom prohloubila jeho odpor k tomu vést smysluplný život. Z outsidera, nuly a beznadějného delikventa se vlastně ze dne na den stává někdo důležitý, respektovaný a mocný. Moc, kterou Daniel získá, nezneužívá, ale nápaditě a se zájmem ji využívá ve prospěch druhých - cítí se jako ryba ve vodě, když může být prospěšný a zároveň někam přináležet. V takové chvíli dokáže čerpat ze svých zdrojů a když během mše rozpráví o hříchu, vině a odpuštění, tak rozhodně ví, o čem mluví. Pro obyvatele vesnice se stává vzorem, který je hoden následování – přivádí je ke skutečné víře a zároveň je dokáže strhnout svým charismatem a empatií. To, čeho nebyl schopen vesnický kněz (zamlčovaný alkoholik), Daniel napravuje a pomalu sbližuje dva nesmiřitelné tábory venkovanů. Corpus Christi je svědectvím o tom, že se vyplatí dát šanci lidem na okraji společnosti a zároveň je výzvou ke změně systému prostřednictvím každého jedince - k vymanění se z (Havlova) samopohybu, k zelinářově vzpouře nevyvěšením sloganu do výlohy. Film zároveň konfrontuje diváka s paradoxem, který poukazuje na složitost celé situace - zatímco Daniel demaskuje situace a motivy obyvatel vesnice, sám si ponechává masku, tudíž je jedním z nich a měl by si ji také strhnout. Jenže si je moc dobře vědom toho, co bude následovat. Sám na svou obranu říká: „Vždyť jsem nikomu neublížil.“ Snímek tak vyzývá diváka k zamyšlení se nad tím, zda je to skutečně Bůh, kdo je krutý - zda to náhodou není tak, že jsme krutí především my k sobě navzájem.

Scéna v úvodu filmu nám dává pocítit chladnokrevnost války, pomíjivost lidského života a sterilitu válečné techniky, která může snadno vyvolat dojem, že ničí zbraně, nikoli člověk. Lidský život se z takové perspektivy může jevit jako bezvýznamný. Osoba se mění v jedince bez tváře, na pouhou figurku na šachovnici. Prostřednictvím krátkých pohledů do táborů obou znesvářených stran se děj postupně přesouvá od obecného (válečný konflikt) ke konkrétnímu - do zákopu. Tam se setkáváme s několika osobami, které se mezi sebou snaží komunikovat – dívají se sobě do tváře, sbližují se, aby se zase oddálili, spolupracovali a posléze spolu nesmiřitelně bojovali. Jako, kdyby tahle scéna ze zákopu symbolizovala nesmyslnost celého (zmanipulovaného) balkánského konfliktu, ve kterém vraždil soused souseda, se kterým ještě předchozího dne vysedával před domem. Skvěle je zachycena i paradoxní funkce jednotek UN i senzacechtivých médií. Absurdita všech těchto složek dohromady je jen odrazem celého konfliktu, který byl pro domněle kultivovanou Evropu známkou toho, že zvěrstva obou světových válek se mohou kdykoli zopakovat. V takovém boji totiž již neexistují žádné etické zábrany, neboť Evropa již dávno rezignovala na koncept spravedlivé války. O tom, jak je pro válku důležitá snadno ovladatelná masa a jak je člověk nicotný, svědčí především poslední scény, které jsou vyjádřením rezignace člověka na jakákoli etická kritéria a schopnost chovat se lidsky. Za své bere koncept křesťanské etiky (součást evropských kořenů), která je postavena na lidské důstojnosti a neopakovatelnosti každého člověka. Finále filmu pak můžeme číst jako pravý opak biblického obrazu, ve kterém se Ježíš vydává hledat jednu jedinou zatoulanou ovci.

Anotace k filmu na webu Jednoho světa byla trošku zavádějící – pod pojmem „moderní poustevník“ si totiž představuju úplně něco jiného. Domnívala jsem se, že tématem filmu bude sledování osudu rodiny, která si za svůj životní styl vědomě zvolila dobrovolnou skromnost. Snímek ale spíš mapuje osud rodiny, která patří do jedné z národnostních menšin žijících v Rumunsku. Nejsem si zároveň úplně jistá, čím byl jejich „útěk do divočiny“ vlastně původně motivován. Tento akt jsem nevnímala jako hlouběji promyšlený, ani více filozoficky ukotvený ze strany obou rodičů. Přišlo mi, že jejich snahou bylo spíš uniknout (jakožto sociálně vyloučená minorita) před životem v městském ghettu, nikoli láska k přírodě a potřeba pobývání v ní. Život v divočině, jako kdyby se pro ně stal jediným dostupným životním východiskem, nikoli však životním ideálem.