Psice

Film je rozkročený mezi dvěma tématy (stárnutí hlavní hrdinky a vyrovnávání se s migrací), avšak ani jedno není schopen promýšlet hlouběji. Hlavní hrdinka (Maria) na mě působila velmi nesympaticky a režisér si ani nedával moc práce s tím, aby mohl divák motivům jejího jednání porozumět (moc tomu nepomáhaly ani černé brýle, se kterými snad chodila Maria i spát). Z její literární tvorby (za níž získala Nobelovu cenu) zazněl jediný příspěvek a to navíc až před závěrečnými titulky. Marii tudíž nebylo možné poznávat niterněji prostřednictvím jejího díla, ale prostřednictvím jejího jednání. Zde film bohužel naplňoval stereotyp, který klade rovnítko mezi umělce a bohémský způsob života. Marie navíc v této době procházela krizí, během které se vypořádávala se svým stárnutím, tudíž nám řežisér podal pouze obraz této nelehké (a transformativní) fáze jejího života. Mohli jsme tak sledovat její regresi, která se projevovala až pubescentní vzpourou a bezohledností vůči svým nebližším. Marie se snažila veřejně demaskovat určité palčivé sociální problémy, v podstatě toužila žít v pravdě, avšak sama nedokázala říct svému manželovi ani to, že je mu nevěrná. Jestliže svoboda nejde ruku v ruce se zodpovědností, pak jde o libovůli. A to, zda ony evropské hodnoty, které byly formovány zejména židovsko-křesťanskou a antickou tradicí, jsou stále nosné, poměrně jasně ukazuje nebývalá jednota Evropy během války na Ukrajině, která je pro Evropany nejspíš kontextuálně srozumitelnější, než exodus lidí z Afriky či Blízkého východu.

Jako kazuistika do učebnice psychopatologie (kapitola narcistní porucha osobnosti a závislé vztahy) geniální! Není divu, že snímek působí autenticky, je-li založen na osobních vztahových prožitcích samotné režisérky, která se již může (stejně jako hlavní postava Tony) na odžitý vztah podívat s nadhledem. Scénář filmu je velmi rafinovaný – obzvlášť výstižně působí scéna, ve které bratr Tony odhadne v několika málo slovech Georgiovu osobnost při zběžné návštěvě jeho bytu. Zdlouhavost a repetitivnost mnohých scén je dle mého názoru záměrná a má diváka vyčerpat a znechutit, protože přesně takhle se v takovém vztahu cítíte (jako, když se točíte na řetízkovém kolotoči bez obsluhy, nebo jedete nonstop na horské dráze). Proto je také ve finále i největším přáním Tony „to konečně nějak zastavit“. Georgio (narcis jak vyšitý) však žije z energie Tony, tudíž ji vlastně potřebuje – překračuje její hranice, donekonečna s ní manipuluje – je přímo mistrem manipulace (sám to vlastně „ve vtipu“ naznačuje, když se označí za krále pitomců). Díky tomu, že Tony ve finále demaskovala Georgia a pochopila, na čem byla její závislost na něm založená, dává jí toto poznání nejen zmíněný nadhled, ale především sílu a svobodu rozhodovat o sobě (nebýt jeho loutkou, mít vlastní vůli). Je to však ona, která musí sama sebe vyvést z labyrintu, ve kterém bloudila deset let. ** Jen pořád nějak nechápu, proč je tento film o destruktivním závislostním vztahu zařazen do žánru romantický. *** K prohloubení znalostí o narcistní poruše osobnosti bych doporučila poutavé čtení „O Pavlovi“ (vzpomínky na život Dani Horákové s režisérem Pavlem Juráčkem).

All inclusive je typ filmu, u kterého jsem ani v nejmenším nečekala, že mi vyrazí dech – stalo se. Snímek má úchvatnou atmosféru a působí velmi autenticky ať už díky dokonale sehrané dvojce otec a dcera, zakomponování domácích videí do filmu nebo zkrátka jenom proto, že jsme v dětsví prožili dovolenou s rodiči v nějakém podobném hotelovém komplexu u moře. A pokud jste tam byli právě v devadesátkách, kdy MTV ovládala skladba Losing My Religion od R.E.M. nebo některé hity od Queen (jako právě Under Pressure), zamáčknete slzu už jen kvůli tomu. *** Obě postavy si získaly moje sympatie a obtočily si mě kolem prstu během pár minut. Do dovolenkové lehkosti, hravosti a smíchu začíná ale postupně pronikat napětí, tušení něčeho znepokojujícího, avšak nepojmenovaného. Efekt je dokonalý – přenáší na diváka tíseň z tajemství, které nějak zvláštně obklopuje postavu otce. Podivné napětí však vyvolávají i scény, ve kterých začíná Sophie pozvolna nahlížet do světa dospělých a pomalu si ho osahávat. *** Sophie vystupuje ve filmu ve dvou životních etapách – jako jedenáctiletá dívka a pak jako čerstvá matka, která podniká jakousi retrospektivní pouť do svých vzpomínek možná právě proto, aby si odpověděla na otázku, zda obstojí ve své rodičovské roli lépe, než její otec, po kterém jí zbyl koberec v ložnici a pohlednice „na rozloučenou“. (Do 20.7. 2022 ke zhlédnutí na kviff.tv).

Když se ohlížím zpětně po filmu Zapomenutá země, jako nejkrásnější se mi jeví samotný nápad - poskládat do filmové podoby příběh z fotografií z 19. století, které zachycovaly výpravu napříč Islandem, v jejímž čele stál kněz. Za další pozitivum filmu považuji hudbu, která v kombinaci s fantastickými záběry islandské krajiny dokázala vytvořit uhrančivou atmosféru. Tím ale pro mě byla všechna pozitiva vyčerpána. Postavy, jako kdyby byly do filmu zasazeny nějak mimoděk. Během 138 minut se toho o nich moc nedozvíme, neboť jsou motivy jejich jednání zprostředkovány divákovi velmi fragmentárně (jako, kdyby byl si měl on sám sestavit vlastní příběh z oněch nalezených fotografií). Kamenem úrazu pro mě byla ústřední postava kněze, která na mě působila od počátku dost neuvěřitelně (knězem ho činilo jen roucho) a jeho vnitřní psychická proměna nebyla příliš zdařile vyjádřena. Jestliže Židé po čtyřiceti letech putování pouští víru našli a kněz ji ztratí po několika tý/dnech jízdy na koni islandskou krajinou, pak mi takovýto příběh přijde dost banální. Otázkou proto zůstává, co tato interpretace, vzniklá z několika nevinných fotografií, vypovídá o nás a našem postoji k víře v Boha.

Kdyby radši hořelo je další ze série skečovitých a fragmentárních snímků současné české kinematografie, jehož postavy působí jednorozměrně a jejichž chování je předvídatelné. Kladu si otázku, zda takové jednoduché vykreslení postav má být kritikou „nálepkování“ druhých, nebo jde pouze o nedostatek zkušeností ze strany tvůrců snímku. Nedomnívám se totiž, že by nekonečné karikování, marginalizování a znovustvrzování čehosi jako obrazu „vesnického člověka“ jakkoli přispělo k hlubšímu pochopení – spíše vede ke stereotypizaci. Film by se tak paradoxně dopouštěl toho, co chce sám (nejspíš) kritizovat. Další velkou trhlinou filmu je absence gradace děje, čímž se řada scén jeví dost křečovitě a nepřesvědčivě. Uchopení tématu terorismu působí po dvou letech pandemie a s hrozbou třetí světové války spíše jako nostalgická vzpomínka na doby, kdy se ještě problémy uměle utvářely pro zisk politických bodů. Příliš nerozumím tomu, kdo je vlastně cílovou skupinou snímku – ti, kteří očekávají prvoplánový humor, se nedočkají, ale ani ti, kteří jdou na inteligentní satiru...

Až na rozvleklý začátek hodnotím film velmi pozitivně. Stejně, jako snímek otevírá scéna běhu a narozeninové oslavy, tak jej i uzavírá. Zatímco scéna běhu v úvodu filmu se odehrává v posilovně na běžícím pásu, závěrečná scéna probíhá na běžecké trati. Jestliže na počátku filmu neslaví narozeniny hlavní hrdinka Chiara, na konci už (právem) patří mezi oslavence. Vše v úvodu filmu, jako kdyby se odehrávalo v jakémsi zdání, aby bylo v závěru uvedeno na pravou míru. Snímek má několik rovin, které se vzájemně nevylučují, ale podporují. Za nejvýznamnější motiv snímku považuji téma vstupu do dospělosti, který jako kdyby kopíroval přechodový rituál (odloučení-pomezí-přijetí). I přesto, že na počátku snímku slaví osmnácté narozeniny Chiary sestra, nemohla jsem se zbavit dojmu, že by je měla slavit spíš patnáctiletá Chiara. Navzdory tomu pro ni byl tento slavnostní večer zlomovým – počátkem iniciace, během které nahlédla do hlubin svého nevědomí, prošla temnotou, aby mohla později vyjít na světlo. Tento proces by bez onoho „poskvrnění se“ však nebyl možný. Zároveň její silná vazba k otci a problematičnost odpoutání se od něj poukazuje na symbolický motiv přechodu z dětství do dospělosti a završení procesu individuace, získání schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem - nahlédnutí, jak věci doopravdy jsou (ne, jak se zdají být). Protože jedině tak mohla Chiara učinit svobodnou volbu a vybrat si, jaký život chce žít.

Opětovně jsem se přesvědčila o genialitě Andreje Tarkovského. Označení snímku za sci-fi mi přijde dost zavádějící, avšak na druhou stranu je to trefné v kontextu snímku (vykážeme-li existenci Boha do říše sci-fi). Tarkovskij má neskutečný cit pro vizuální oslovení něčeho nepojmenovatelného, co nás překračuje. Stalkera vnímám primárně jako spirituální film, který kritizuje vyprázdněnost světa, ve kterém již není místo pro Boha, ve kterém chybí otevřenost pro něj – kde má věda a technika suplovat funkci náboženství. Apokalyptická atmosféra snímku, jako kdyby byla odrazem pustiny uvnitř lidské duše (klidně i té ruské, v totalitě se zmítající). Spisovatel a Profesor hledají v Zóně jakési instantní a rychlé uspokojení, štěstí, inspiraci či něco, co by jim poskytlo slávu a uznání. Avšak Zóna nic takového nenabízí lidem, kteří jsou sobečtí, nedokáží se čehokoli vzdát nebo dokonce podstoupit bolest v naději, že to celé má nějaký hlubší smysl. Stalker je pro mě především snímkem o hledání po smyslu všech věcí … o odvaze k vykročení, otevřenosti, transformaci a návratu k sobě. O komnatě, která zde byla, je a bude po věky věků.

Dost dlouho jsem nad filmem přemýšlela, než jsem se odhodlala o něm napsat. Téma filmu mi bylo blízké tím, že otevřelo debatu nad stereotypem, že povinností ženy je mít děti. Jako, kdyby měla žena jakousi danou funkci rodit děti, kterou musí během svého života splnit. To, že žena nechce mít děti, ale není projevem patologie její osobnosti, ale výslednicí její volby. Některé ženy zkrátka nechtějí mít děti, protože vůbec necítí, že by je kdy mít měly a cítí to s takovou jistotou, jako že druhý den vyjde slunce. Julie mi v mnohém připomínala řadu mých životních partnerů, kteří odmítali dospět (nebo prostě jen nevěděli jak). Tomuhle „uvěznění mezi“ - ani tam, ani ještě tady, se říká v antropologii liminalita. Liminalita, která bývala pouze přechodnou životní fází (např. mezi dětstvím a dospělostí) se však v postmoderní době protahuje na neomezně dlouhou dobu, protože jsou hranice záměrně stírány (snad, aby byly někdy jindy a někde jinde vybudovány). Podle Zygmunta Baumana dokonce existují jakési postmoderní vzorce osobnosti (zevloun, poutník, tulák, hráč a turista). Hezky o tom píše v Úvahách o postmoderní době. Film tedy zobrazuje mnou vyčtené i prožité, avšak i přesto je něčím zvláštně hypnotizující.

Velké očekávání, velké zklamání (obzvlášť po zhlédnutí íránské Balady o bílé krávě a Hrdinovi). Pro mě jeden z nejotravnějších a nejukecanějších filmů, které jsem v poslední době viděla. Tohle mě opravdu minulo oklikou, stejně jako avizovaný humor. Ze slovního balastu jsem se otřepávala ještě druhý den. Sláva filmům, které dokáží s minimem slov vyjádřit velké myšlenky.

Filmu Utéct se podařilo zcela nenásilnou formou propojit animaci s dokumentárními záběry. Byť se jedná především o animovaný snímek, záměrně vytváří dojem dokumentu. Právě proto, že někdy zkrátka nelze samotnými slovy popsat ty nejniternější prožitky, byly ztvárněny formou animovaného příběhu. Příběh je vyprávěn z perspektivy hlavního hrdiny Amina, který prchl se svou rodinou z Afghánistánu. Snímek je  tak částečně svědectvím krutých dějin Afghánistánu, na jehož území střídá jeden konflikt druhý. Hlavní linku příběhu tvoří barvité líčení strastiplné cesty Aminovy rodiny do Evropy poté, co Afghánistán opustila sovětská vojska a kdy se v zemi rozpoutala občanská válka.  Zachyceny jsou všemožné peripetie a dramatické okamžiky, které takovouto nedobrovolnou cestu za novým životem mohou doprovázet. Toto putování se navíc odehrává v době, kdy Amin prožíval pubertu (tedy nezranitelnější období jeho života), během které hledal svou vlastní identitu (nejen sexuální). Svou identitu musel během "nového života" před ostatními mnohokrát zamlčet (nebo o ní zkrátka „jen“ mlčet), aby vůbec přežil. Snímek tak ukazuje na Aminovo bytostné vykořenění – domov pro něj totiž nepředstavovalo nějaké konkrétní místo, ale i konkrétní lidé, vztahy (jeho rodina) a nyní nemá cele ani jedno. Film je tak dokladem odvěké lidské potřeby mít svůj domov a touhy po hledání nového místa, kam může člověk opět přináležet. Je zběsilým voláním po zachování lidské důstojnosti a projevech lidskosti. V závěru filmu si pak můžeme klást otázku po tom, jak hluboké jizvy si s sebou „nově příchozí“ nesou a zda ještě vůbec mohou žít svůj život autenticky v takovéto rozdrobené a poraněné identitě. A co můžeme my, starousedlíci, udělat pro to, aby tyto jizvy nebyly tak hluboké? Jako první krok bych viděla projekci tohoto filmu dětem na základních školách s nadějí v jejich větší empatii, respekt k "těm druhým" a ochotu podělit se o svůj blahobyt.