Utiecť

Privilegovaná bílá kolonizace cizího utrpení vyrobená jako doprovod k etnickým rautům a craftovému pivu. Flugt naprosto rezignuje na to oslovit kohokoli jiného, než ty, kteří jsou z filmu naměkko ještě dříve než ho vidí a tedy očividně dost zapomínají během jeho sledování vnímat jak mizerně je to zdramatizovaný a jak líně animovaný. Maximální počet 2 obrázků za sekundu a hrané záběry v momentech, které by zjevně vyžadovaly více animátorské práce, naznačují, že tady byl někdo hodně líný a hodně to už chtěl mít hotový, aby s tím už už mohl jezdit po festivalech. Jedni jsou teď automaticky nadšení z animovaného dokumentu o homosexuálním utečenci z Kábulu, druzí znechuceni z toho, jak je pořád na něco nominovaný film o sexuálním utečenci z Kábulu, aniž by měli kdy důvod ten film vidět. Ničemu, krom autorů, to nepomohlo. Osobně bych rád přijal veškeré uprchlíky světa kamkoli se jim zachce už jen kvůli tomu, aby od těhlech filmů byl pokoj. Hvězdu dodávám za syrový dokumentární záběry z převratu v Afgánistánu a postkomunistický Moskvy (03.05.2022)

Film, pojednávající o strastech války, o problematice uprchlictví, a aby toho nebylo na jeden snímek málo, tak i o obavách z coming outu. To vše činí prostřednictvím vizuálně unikátního a podmanivého způsobu prezentace. Režisér Jonas Poher Rasmussen vypráví příběh pomocí kombinace několika různých technik animace, které vhodně prokládá dobovými archivními záběry ve stylu dokumentárních filmů. K tématům aktuálně rezonujících ve společnosti přistupuje velmi citlivě a se vší vážností. S postavami pracuje velmi empaticky, díky čemuž se mohou diváci s postavami snáze identifikovat a mít zážitek umocněn. Rasmussenův animovaný dokument Utéct je brilantní napínavou podívanou, ve které si celý snímek přejete jediné, aby vše dopadlo dobře, tak jako například u Affleckova Arga či Gallenbergerovi Kolonie. Jeden z nejlepších filmů roku 2021 a první na tři Oscary nominovaný animovaný film. Pět hvězd. 👌 (14.03.2022) (15.03.2022)

Celkem vyvážený dokoanimák, kterej staví na 2 z 5 tradičních festivalových témat: uprchlictví a bukanýrství. Nejvíc se mi líbilo věrný zobrazení ruských fízlů. vyplnovytextabyzvyraznenytextnebylvicenez10%povolenychznakuomgkdopalienergiinavyvojtakovychkravovin (70%) #faktprasata #kviff55 (29.08.2021)

"Když utečeš z domova jako dítě, vyrůstáš moc rychle. Dost času ti zabere naučit se důvěřovat lidem. Jsi neustále na pozoru. Pořád. I když jsi na místě, kde je bezpečno." ________ Dánský koprodukční snímek 'Utéct' (jehož producentem je mimochodem sir Jaime Lannister) mistrovsky kombinuje naratologické kontury dvou zdánlivě neslučitelných žánrů – animovaného a dokumentárního filmu. Věřte tomu nebo ne, ale tohle netradiční spojení inovativně utváří neuvěřitelně sofistikovaný filmový portrét, který autenticky rámuje nesmírně dojemný, velice intimní a těžko uvěřitelný příběh afghánského utečence Amina, který musel opustit svůj rodný domov, poněvadž nemohl být tím, kým opravdu je. Příběh, který doposud nikomu neřekl, a pod záminkou bezpečí a získání azylu ani říct nemohl. To se změnilo ve chvíli, když jej převyprávěl svému věrnému kamarádovi a zároveň režisérovi tohoto snímku, Jonasi Poher Rasmussenovi, který jej opět převyprávěl zbytku světa prostřednictvím ručně kreslené animace...... 'Utéct' je sice animovaný artový biopic určený převážně pro festivalové publikum, jenže právě díky své nekonvenční výtvarné stylizaci a díky atypické narativní struktuře – jež je pojata ve formě introspektivního, až terapeutického a přesto přátelského dialogu mezi Aminem a Jonasem – umělecky přesahuje svou festivalovou škatulku. Jde totiž o neskutečně subtilní kaleidoskopickou mozaiku emocí, podnětů, životních pravd, a nuancí, která prostě bere dech. A dám klidně ruku do ohně za to, že bezpochyby dojme snad každého, nehledě na pohlaví, rasu, socioekonomické zázemí, či náboženské vyznání. Tahle sugestivní animovaná alegorie o hledání domova a smíření s minulostí jednoduše bourá všeobecné tabu, že animovaný žánr je výhradně pro děcka – a já za to Rasmussenovi nohy líbám. Mimochodem scéna, v níž zazní 'Veridis Quo' od mého milovaného hudebního dua Daft Punk, jež je jistým klimaxem Aminova sebepoznání a přijetí sebe sama, je jednou z emocionálně nejsilnějších satisfakcí, co jsem kdy viděl. Na závěr bych mohl dodat jen tohle: kdo z pohodlí svého domova přispívá do debaty o ilegální migraci proslovy o tom, jak mají lidi bojovat za svoji zem a opevnit ji ostnatými dráty, tomu nejspíš nikdy nevybuchl dělostřelecký granát za zády, nikdy nevložil veškeré své úspory do rukou pašeráků, nikdy se bez znalosti jazyka a místních poměrů neocitl v cizí zemi, a nikdy nestrávil nejlepší roky svého života bez rodiny a svých blízkých, ve strachu a pocitu bezmoci, bez sebemenší jistoty zítřka. Ano, uprchlíci jsou taky lidi, poserte se z toho...... // VERDIKT: 10 ramadánů z 10. Film roku. // (28.12.2021)

Animovaný příběh poměrně dlouhé anabáze, která započala už kdysi dávno, mnohem dříve před rokem 2015, kdy došlo k jakémusi kolektivnímu šílenství a zintenzivnění narativu o uprchlících jakožto ultimátním zlu. Tam, kde končí geografická anabáze a útěk z domova, počíná nová cesta, zdá se, že bez konce, ta o hledání sama sebe a vlastní identity, včetně té sexuální. Není to jen příběh permanentního úprku, kulturních šoků (i rozbombardovaný Kábul v područí mudžahedínů se jeví jako lepší místo k životu než postkomunistická Moskva) a přetrhávání  a znovulepení rodinných vztahů. Je to i absurdní příběh o tom, kterak člověk bojující o vlastní život a existenci musí navíc lhát, aby mu bylo úředním razítkem dokázáno, že jeho osud je skutečně tragickým a zasluhuje ochrany. Animace filmu rozhodně zaujme, i když někdy působí jako kdyby pracovala s jedním okénkem za vteřinu, což vytváří občas rušivý "sekaný" dojem, který je ale patrně uměleckým záměrem. (27.03.2022)