Sladký koniec dňa

Jacek Borcuch natočil v roce 2009 Všechno co miluji a tento film dodnes patří mezi mé absolutní polské top filmy, takže na jeho novinku a ještě ke všemu s italskou koprodukcí jsem byl zvědavý hodně, ale musím přiznat že jsem jí absolutně nepobral. Teď koukám, že ten film bude mít v Polsku teprve premiéru, tak doufám, že Jackovi svým hodnocením nic nezkazím, ale já si necelých 24 hodin pro projekci pamatuji jen, to že jsem hlavní hrdince ani za mák nerozuměl. Nicméně v sále jsem byl asi jediný protože film měl bouřlivý aplaus nebo má Jacek hodně kámošů. (01.05.2019)

Film je rozkročený mezi dvěma tématy (stárnutí hlavní hrdinky a vyrovnávání se s migrací), avšak ani jedno není schopen promýšlet hlouběji. Hlavní hrdinka (Maria) na mě působila velmi nesympaticky a režisér si ani nedával moc práce s tím, aby mohl divák motivům jejího jednání porozumět (moc tomu nepomáhaly ani černé brýle, se kterými snad chodila Maria i spát). Z její literární tvorby (za níž získala Nobelovu cenu) zazněl jediný příspěvek a to navíc až před závěrečnými titulky. Marii tudíž nebylo možné poznávat niterněji prostřednictvím jejího díla, ale prostřednictvím jejího jednání. Zde film bohužel naplňoval stereotyp, který klade rovnítko mezi umělce a bohémský způsob života. Marie navíc v této době procházela krizí, během které se vypořádávala se svým stárnutím, tudíž nám řežisér podal pouze obraz této nelehké (a transformativní) fáze jejího života. Mohli jsme tak sledovat její regresi, která se projevovala až pubescentní vzpourou a bezohledností vůči svým nebližším. Marie se snažila veřejně demaskovat určité palčivé sociální problémy, v podstatě toužila žít v pravdě, avšak sama nedokázala říct svému manželovi ani to, že je mu nevěrná. Jestliže svoboda nejde ruku v ruce se zodpovědností, pak jde o libovůli. A to, zda ony evropské hodnoty, které byly formovány zejména židovsko-křesťanskou a antickou tradicí, jsou stále nosné, poměrně jasně ukazuje nebývalá jednota Evropy během války na Ukrajině, která je pro Evropany nejspíš kontextuálně srozumitelnější, než exodus lidí z Afriky či Blízkého východu. (31.07.2022)

Film se odehrává v nádherných toskánských lokacích, ale jeho téma je tíživé a existenciální. Možná bude mít někdo pro Marii Linde větší pochopení, mně ale tato postava nebyla ani sympatická, ani plně srozumitelná, přestože její herecké ztvárnění Krystynou Jandou bylo velmi autentické. Její provokativní pohyb na hraně společenské morálky malého města demaskoval několik pokrytců (zejména policejního inspektora a rodinného přítele), ale hlavně otevřel různé nepříjemné otázky, provázející život v současné Evropě: Jak jsme imunní vůči podvědomému přisuzování kolektivní viny "jiným"? Jaký je ideální poměr mezi mou svobodou a očekáváním/postoji druhých? Je skutečně povinností umělce a intelektuála v Evropě být za všech okolností morální autoritou? Autoři filmu spolu s hlavní hrdinkou nedávají vlastní odpověd a přenechávají tuto úlohu plně divákovi. (01.04.2021)

Psychologicko- politické, téměř drama, které obstojí v konkurenci evropských filmů. Český ekvivalent tohoto tématu by se u nás zřejmě nezdařil nebo by působil příliš provinčně, zde však jen těžko odhadnout, do jaké míry , i tak průměrnému filmu, pomohla italská koprodukce. Ač snaha o hlubší pohled na věc, film i tak klouže převážně po povrchu a v tom je na druhou stranu zas jeho největší nedostatek. Závěr je ovšem katarzně symbolická a také nedokončený.. (23.08.2020)

Drama jako řemen, romantickou letní poetiku v tom nehledejte. Polská spisovatelka židovského původu Maria Linde žijící na italském venkově je nadmíru složitá osobnost, která své politické názory dává až příliš provokativně najevo. Vydávat sebevražedný bombový útok v Římě za projev umění a osobité vyjádření imigrantů je čiré šílenství. Vyzdvihovat a souhlasit se zabíjením nevinných s sebou nese následky jak pro ni, tak pro celou její rodinu. Zloba a rozhořčení sousedů a přátel je jen začátek. Zaujmou i záběry na toskánské město Volterra. V samém závěru uprostřed Piazza dei Priori hledí do dáli žena v kleci za ostnatým drátem, jako bolestné memento lidského útlaku. A souhlas, Frank Sinatra je hodně hustej. (03.02.2024)