Psice

Tohle je opravdu filmová žumpa. Netušila jsem, že český film může klesnout tak hluboko. Bartoška je sice na svůj věk charismatický frajer, ale ve filmu hrál neskutečného pitomce (a to mi k jeho osobnosti nejde). Jeho postava je vlastně takový zbabělý chudáček, který nedokáže převzít část zodpovědnosti za manželství, ve kterém žije. Vždyť není ani schopen se svojí ženou normálně komunikovat – místo toho se nechá zavřít do „blázince“, protože tam od ní bude mít klid (a to už se ani nebavím o tom, jak nešikovně je podáno předstírání nemoci). To je vskutku „hrdinský“ čin hodný následování! Svoboda podle mě totiž nespočívá v útěku, ale právě ve zvládnutí zodpovědnosti a v nesobeckosti... Většině herců jsem vůbec nevěřila to, co hrají – jako, kdyby jen odříkávali dialogy, které byly přehlídkou jednoho klišé za druhým. Navíc to celé na mě dělalo dojem, že film opustil střižnu poněkud předčasně. Čím déle jsem ho sledovala, tím víc jsem získávala pocit, že to celé přechází až do nějaké sci-fi roviny. Takovou esenci pokřiveného vnímání reality a vztahů mezi mužem a ženou jsem už dlouho neviděla – o to víc mě děsí divácký úspěch. Měl-li být tenhle film komedií, pak jediné, co mě pobavilo, byla paruka paní Janžurové.

Přiznávám zcela bez mučení, že jsem tenhle neskutečně dlouhý film sledovala na čtyři etapy. Mou motivací pro jeho zhlédnutí byl samotný název filmu a jméno režiséra. Snad tedy jediné, s čím mohu souhlasit, je to, že život je zázrak. Bohužel mi tato slova film ani v nejmenším nepotvrdil, a tak jsem stále čekala na nějaký „důkaz“ a ono nic. Neskutečně mě unavovala stopáž, rozvleklost příběhu, který působil nekompaktně. Z Kustoricových filmů jsem na leccos zvyklá, takže se v podstatě příliš překvapení nekonalo – připadalo mi to jen jako opakování opakování opakování. Lukovi jsem jeho zamilování příliš nevěřila a Sabaha mi přišla dost často hysterická (rozhodně ale méně než Lukova manželka). Z jejich vztahu jsem však necítila něco jako osudovost, ale maximálně nějaké krátkodobé milostné vzplanutí (a to jsem čerstvě zamilovaná a mohla bych plakat dojetím jako želva). Po Undergroundu a Arizona Dream mi přišel tenhle film tak trochu zbytečný.

Film byl pro mě dost zmatečně sestříhán nehledě na to, že se odehrával ve dvou časových rovinách (což bylo snad to jediné, co mi dávalo smysl). Filmové úseky, které se odehrávaly v současnosti, pro mě byly dost nečitelné. Delší dobu jsem netušila, kdo je tedy vlastně ženou života hlavního hrdiny a co se stalo s jeho bývalou ženou. Prolínání vzpomínek, snových pasáží a současnosti, mě jen mátlo, a tak mi finále filmu přineslo úlevný pocit, že jsem konečně pochopila vzájemné vazby a posuny v čase … A že láska je i umět nechat odejít ze svého života milovanou bytost, to je po dvou hodinách filmu celkem nevalná pointa. Co mě ale na filmu dostalo, byla skvělá muzika - tady zvedám palec nahoru a přihazuji *

Knižní předlohu jsem, bohužel, stále nečetla, byť to byl jeden čas bestseller. A tak jsem si s jakousi skepsí vůči režisérově předchozí tvorbě, pustila film. K žádnému „AHA“ efektu u mě nedošlo, žádná euforie se nekonala. Rozhodně ale oceňuji vizuální stránku, která se stala uchvacující, když jsem přistoupila na to, že vše je možné. Polemizovat by se jistě dalo nad mnohým – nad řadou asociací a skrytých metafor. Jaký je rozdíl mezi nadějí a vírou? Odpovědí mi byla Jungova slova: „Nepřijímám existenci Boží vírou, já vím, že existuje.“ A to, že je cest k Bohu mnoho, jen mají jinou formu, to pro mě zase tak objevným není. A Richard Parker? Myslím, že to nebyla ani matka, babička, kuchař nebo co … ale ani tygr. V tomto ohledu souhlasím, že tahle polemika film dost shodila včetně happyendu spokojené rodinky. A tak si říkám, jakého tygra to, sakra, ten Pí v sobě krotil?

Na to, až půjdu na Laputu do kina, jsem se těšila celý rok. Laputa se totiž natáčela ve městě, kde jsem skoro jako doma a navíc ve filmu účinkovalo pár mých zámých (coby komparz). A to, že je Lysá nad Labem epicentrem umělců (především hudebníků), můžu směle potvrdit. Trailer k filmu mě celkem navnadil – to je ale asi tak vše. Čím déle jsem sledovala Laputu, nemohla jsem se zbavit dojmu, že se dívám na něco jako třítisícípadesátý díl seriálu Ulice (nebo něčeho podobného). Tenhle můj dojem se týkal především banální dialogů. Zatímco ve filmu Šeptej byla řada absurdních dialogů psána záměrně, v Laputě se zdá, že jsou myšleny vážně. Za další - vůbec jsem nemohla éterické Tereze Voříškové uvěřit, že by se kdy vyspala s některým z těch pitomců a že by se svou duší dokázala takhle destruktivně zacházet. Její milenci na mě navíc působili naprosto asexuálně a jejich vnitřní zralost bych odhadla tak na 17 let. Proto jsem ani nepochopila, že většina holek ve filmu byla vyřízená z nějakého zastydlého emaře, co se řeže nožem do ruky a bouchá hlavou o dveře. Vylíčení vnitřního prožívání vedlejíších postav (tedy všech mimo Johanky) na mě působilo skicovitě a zmateně - na plátně se míhaly bez ladu a skladu, občas některá z nich prohodila nějakou větu (kterou „opravdu“ stálo za to zfilmovat). Celé to na mě působilo neuvěřitelně rozplizle, bez gradace, bez jakéhokoli rytmu – jako kdyby byl do sebe slepen sestřih miniscén bez velkých návazností. Celkovému dojmu nepřidalo ani to, že na mě film působil díky natačení především v interiéru kavárny dojmem TV inscenace (byť to byl prý umělecký záměr). Ve finále se mi na Laputě líbila nejvíc muzika (hned po traileru :-D). Celkem propastný rozdíl jsem vnímala v porovnání hereckého výkonu Terezy Voříškové, Kláry Melíškové, Luboše Veselého a Johanny Tesařové s ostatními herci. Ano, dovedu pochopit, že spousta žen prožívá vnitřní nejistotu a dost často hledá sebepotvrzení právě v mužích. Zároveň si ale dovedu představit, že se na tohle téma dá natočit velice kvalitní drama. Zkrátka – odcházela jsem z kina (zase) s otázkou, proč se u nás vůbec takovéhle filmy točí ...

Vždy, když hodnotím dokument, kladu si otázku, proč vzniknul a co je jeho cílem. Co bylo impulzem pro tvorbu tohoto dokumentu, zdá se mi být zjevné. A pak se ptám, proč až teď? Nebyl snad Filip Topol zajímavou osobností už za svého života? A tak skládáme tu mozaiku domněnek, protože není co říct, i když je toho zároveň tolik k vyslovení. A právě takový mám z tohoto dokumentu dojem. Jako, kdyby někdo slepil pár archivních záběrů s výpověďmi přátel a blízkých, proložil to muzikou a bylo hotovo. V dokumentu pro mě nezaznělo příliš nového, naopak jsem v něm spoustu věcí postrádala – především hloubku, do které by se dalo ponořit – vždyť tady Filip zanechal tolik osobních zpovědí! A to už se ani nebavím o míře invence celého dokumentu, která ustrnula těžce v mínusu. Asi proto mě nejvíc oslovily některé dosud nezveřejněné archivní záběry a taky to, že jsem konečně viděla tu Filipovu „dívku odjezdu“.

Považovat tento film za nedotažený či chaotický, mi přijde jako zásadní nepochopení myšlenky filmu. Mám pocit, že čím častěji se na tenhle film dívám, tím víc si ho zamilovávám. Možná je to ale dané i tím, že mu s postupem věku začínám čím dál tím víc rozumět, protože jsem konfrontovaná s tématy, která Chytilová řeší. Přijde mi to, jako kdyby v tomhle filmu bylo zobrazeno úplně vše. Dost často vnímám muže optikou, kterou se Chytilová snažila zachytit v postavě doktora Johna – jako, kdyby byli muži stále malými chlapci a tak nějak vlastně nebyli ničím hnáni k tomu, aby dospěli a přijali zodpovědnost. Ženy mají smysl pro zodpovědnost zřejmě ve své přirozené výbavě, protože je s nimi od přírody počítáno jako s nositelkami života. Postava Anny mě fascinovala – její autentičnost, křehkost, hravost a síla. Ve chvíli, kdy Anna vystoupila ze své idealizující (dívčí) role, stala se pevnou. Pochopila, že si lásku nemůže vynutit. Nenechala se ochočit, nepasovala se do role oběti, ale vydala se vstříc životu a oporu nalezla v sobě. P.S.: proč "to" většině mužů dojde až, když už je pozdě?

Smutný příběh o ženách a jejich iluzích – o důsledcích jejich letitého emocionálního hladu, uvěznění v nefunkčních vztazích a neschopnosti z nich vystoupit. O tom, že ten, kdo nejvíc pomáhá, sám potřebuje, aby mu bylo pomoženo. Příběh o konfrontaci s konečností života a o tom, že sami před sebou neutečeme, i když si pořád tak trochu hrajeme na schovávanou sami se sebou. Komické scény jsem nevnímala jako rušivé - naopak do příběhu vnášely lidskost a opravdovost. Alena Mihulová byla skvělá a jako již tradičně jsem nevydýchala Tatianu Vilhelmovou. Byť film oslovil moje velká životní témata, postrádala jsem v příběhu větší hloubku a asi i proto u mě pořád vede české komorní drama „Jako nikdy“.

Pocta kvantové fyzice aneb film o tom, jak si prostřednictvím svých přesvědčení o světě vytváříme realitu, kterou budeme zažívat … Ano, zázraky se skutečně nedějí - jde JEN o to důvěřovat a dát prostor potenciálu ukrytému v každém z nás.

Film jsem vnímala spíše na symbolické rovině, jako jakýsi mýtus – o boji za pravdu, jako příběh mužské odvahy, hrdinský epos. Příběh, který ukazuje, že se člověk může postavit svým vlastním strachům, i když může ztratit úplně všechno (i sebe). Místy mi vadila přemrštěná stopáž a bohužel i hlavní hrdina (Russell Crowe). Tyto vady na kráse mi ale vynahradil nebeský hlas Lisy Gerrard ;-)