Psice

Po Trierově znepokojující Melancholii další fantastický počin k tématu zániku, metaforickému vyobrazení mužské a ženské polarity. Jako, kdybych před sebou viděla odehrávat se celé dějiny lidstva a zároveň prožívala svůj vlastní příběh dávání lásky a jejím rozmetání, zadusání do země. Obrazy nejbrutálnějších biblických, apokalyptických příběhů, jejichž krutost je zde, každou vteřinou, mezi námi. Jen si to možná nechceme přiznat - možná jsme tak otupěli, že už neumíme dohlédnout, že se tyto krutosti dějí právě teď někde na zemi. Ticho v hluku nelze slyšet. Do lásky odevzdané, bez podmínek začne prosakovat chaos, zlo a egoismus. To, co se zdálo jako pravdivé, se mění, získává zcela nový tvar, ba se přímo před očima transformuje. Jako, kdyby bylo neustále třeba obětí, aby došlo k procitnutí do světla čistého vědomí. Obětinou se v tomto případě však stává žena, matka, příroda sama. A zdá se, jako kdybychom nepoučeni stále chodili v kruhu a až maniakálně přesně, jako podle nějaké matrice, opakovali stejné chyby.

Už jako malou mě tenhle film fascinoval, byť jsem z něj ještě neměla rozum. Ale ta intenzita, s jakou na mě tehdy zapůsobil, se mi vryla pod kůži. Jako fascinující nápad mi přišla dvojrole Ivy Janžurové, která ve mně vyvolala silný pocit, že Viki a Klára jsou jedna osoba a ve filmu zobrazují vnitřní rozpor mezi stinnou a světlou stránkou osobnosti. To by vysvětlovalo i tolik diskutovaný "našroubovaný" závěr. V tomto mém pohledu však dává smysl - Klára začíná plně žít a otevírá se životu, až když přijme stíny uvnitř sebe, které znázorňovala Viki. Je zajímavé také věnovat pozornost charakterům obou postav, které jsou dokonale černobílé (zde bylo krásně využito i barev kostýmů). Krutá, nenávistná a nemilující Viki a dobrosrdečná, ale naivní Klára. Obě v sobě měly ukrytou touhu po blízkosti, ale nebyly jí v těchto extrémních polohách své osobnosti schopny - Viki byla panovačná a Klára plachá. Transformace osobnosti Kláry se započala až ve chvíli, kdy si uvědomila existenci zla (to, že ji Viki - člověk jí nejbližší, otrávila). Zvědoměné stíny tak ustupily do pozadí spolu se smrtí Viki a Kláře se otevřel nový život. A to, že je ve finále "všechno jinak" - tedy to, co se zdálo jako realita, realitou není, jen poukazuje na Klářino procitnutí z jakéhosi snu - jako, kdyby odhodila závoj iluze o životě, který jí dosud zakrýval oči.

Očividně mnou neprávem opomíjený film, který jsem viděla po mnoha letech. Teď mi spadla čelist, jak dokonalý je to film – úžasná reflexe porevoluční doby a lidské povahy. Vše tak dokonale autentické, důvěrně známé, až mi úsměv tuhnul na rtech. Bavilo mě i pohrávání si s pojmem svoboda.

Od filmu jsem si slibovala buď hlubší poznání osobnosti Jana Masaryka nebo zprostředkování nového pohledu na mnichovské události či úmrtí Jana Masaryka. Ani jedno z toho se nekonalo. Vizuálně je film velmi líbivý, po obsahové stránce nepřináší nic nového. Jako velký nedostatek vnímám, že je film překládán divákovi jako něco, co se skutečně stalo a to i přesto, že se ve filmu objevuje mnoho fabulací. Dost mi vadilo i zpřetrhání dějových linek, které mi přišlo poněkud samoúčelné a ve výsledku i obtěžující. Díky filmu si zase můžeme libovat v tom, jací to jsme chudáci a jak nás „Mnichov“ zlomil na řadu generací. Možná to ale mohlo být i tak, jak předkládá Zelenka ve filmu Ztraceni v Mnichově …

I přesto, že se nejedná o nějakou vymazlenou vizuální lahůdku, myslím, že se povedlo skvělým způsobem vyjádřit vnitřní rozervanost lidí, jejichž duše strádá a touží po štěstí a lásce – tak, jako každý člověk. To mi na celém filmu přijde jako stěžejní. I přesto, že jsem pracovala několik let s duševně nemocnými lidmi, vždy jsem byla spíš v roli pozorovatele a oni spolehlivě plnili roli pozorovaných. Takovou opravdovost jsem zkrátka mohla jen tušit a stěží jí přihlížet …

Tohle je fakt zoufalý počin - forma bez obsahu, nostalgický recyklát. Myslela jsem, že to zachrání alespoň ten vychvalovaný soundtrack, ale ani tohle překvapení se nekonalo.

Mně se to líbí a moc – Václav Neužil je pro mě stejně překvapivým zjevením jako tenhle krimi seriál na obrazovkách ČT. No a co, že je to „vykrádačka“ Life on Mars? Vždyť se Svět pod hlavou otevřeně hlásí k tomu, že vznikl podle původního seriálu Life on Mars vyrobeného pro BBC ... Myslím, že to získává na síle právě proto, že je to zasazené do českých reálií se skvělými českými herci a je to neotřele vtipné. A proč pořád musí být něco autentické, historicky sedět? Pokud je celý příběh postavený na tom, že se někdo z 21. století ocitne ve století 20. a žije ještě dřív, než se vlastně narodí atp., pak mi přijde takový požadavek uhozený. Pokud je ve hře kreativita a imaginace, není směšné se ohlížet na rozum? Ano, nedává mu to smysl, je puntičkář a věčně nespokojený, touží po dokonalosti, která není - neumí si totiž hrát …

Tak jo, začněme samotným názvem filmu – proč se tak jmenuje? Co se mám z dokumentu dozvědět nového, nepoznaného o Richardu Müllerovi? Abych pravdu řekla, nedozvěděla jsem se o něm téměř nic … Po příchodu z kina jsem usedla k internetu a začala hledat souvislosti, což asi neměl být úplně účel dokumentu, že? Pokaždé je pro mě těžké hodnotit dokument, protože by měl v ideálním případě zachytit realitu. Jenže – kde ta realita leží? Řekla bych, že pravda bude někde uprostřed. Na jednu stranu jsem ocenila to, že nebyly v dokumentu přetřásány Müllerovy proslulé „výstřelky“, na druhou stranu si nejsem úplně jistá tím, do jaké míry je dokument úmyslně seskládaný tak, aby vytvářel dojem, jaký vytvořil – tedy přestávat zachycovat realitu, ale upravovat ji … Vzhledem k tomu, že jsem měla možnost provázet životem lidi s duševním onemocněním, byla bych v rychlých soudech opatrná. Pro okolí je skutečně velice těžké rozeznat, kdy dotyčného motivovat k činnosti, nenechat ho propadnout apatii a kdy jej zase raději nechat být a dopřát mu klid. Dokument byl zřejmě natáčený v obdobích, kdy byl Müller ve stavu netečnosti a emocionální oploštělosti - kam zmizela jeho mánie? Solidní psychiatr přeci dokáže předepsat medikaci (obzvlášť takové super star), která by měla co nejmenší negativní dopad na běžné fungování daného člověka a měla co nejméně vedlejších účinků. Je jasné, že si teď Müllerův předchozí zhýralý život vybírá svou daň, ale je to s ním opravdu tak špatné, jak nám to dokument (a bulvární média) podávají? Není to taky tak trochu laciné? Je opravdu Müller loutkou v rukou svých manažerů? Je to chudák, kterého mám litovat ? Kdepak, já Müllerovi věřím – věřím, že má v sobě dostatek vnitřní síly ke změně … že ji v sobě objeví a použije. A hlavně - vím, že to jde!

Tahle pohádka na mě už od dětství působila hodně tajemně. Kouzlo pro mě má i nyní, ale jiné – za tu dobu jsem obohacena o jisté poznání, které jsem jako dítě neměla. Možná proto mě tak přitahovala, protože oslovovala něco z mého nevědomí. Když si pohádku převedu do řeči symbolů a vnímám, jaká stránka osobnosti zrovna za Jana a princeznu jedná, jsem fascinována. Jako předloha k filmu posloužila Andersenova pohádka „Společník na cestách“, která má (s ohledem na Andersenovu tvorbu) netypicky pozitivní konec. Jan vedle svého přítele, který jej učí posílit svého vnitřního muže, roste. Nádherná princezna s krásným hlasem je ovládána krutostí a chladem svého vnitřního muže, aniž by tento fakt mohla jakkoli ovlivnit. Se svým vnitřním mužem se setkává ve spánku (tedy v jiném druhu reality). Přítel učí Jana tomu (tak trochu šamansky), že sejít z cesty je nebezpečné a že by Jan neměl utíkat od svého záměru. Učí jej, že není vše tak, jak vypadá a že útěk či uposlechnutí strachu není cestou odvahy. Přítel Janovi po zásluze zhmotní bělouše (totemové zvíře), kterého zkrotil v místě mimo čas a prostor, co bychom mohli nazvat snem či nevšední realitou. Přítel supluje Janovi do jisté fáze příběhu roli otce, který předčasně zemřel. Když se však Jan cítí vnitřně silný, chce převzít zodpovědnost a pro třetí odpověď se vydává sám. Počíná si vcelku neobratně, dopouští se začátečnických chyb, ale když přijde na poměření fyzických sil, vítězí. Aby však bylo vítězství završeno, musí prolomit kletbu a uhodnout poslední odpověď. V té chvíli jej přítel učí vypnout ratio a naslouchat intuici (napojit se na hlas své vnitřní ženy). Předtím však, než bude Jan hádat potřetí, ptá se princezna (již v kontaktu se svými vnitřními postavami) otce, zda nejde hádání zrušit. Otec se však zdá být neústupný a princezna tak prochází nutnou zkouškou ne-lítosti. Za důvěru, kterou dala Janovi, pak získá celistvost své osobnosti – klíč ke svobodě.

Při sledování filmu jsem měla zase po několika dlouhých letech nutkání, že odejdu z kina pryč. Především jsem ale nepochopila, v čem má být tento film komediální – smála jsem se jen jednou (byť pořádně). Další komediální scény jsem vnímala jako dost nepovedené a trapné. Celé jsem to chápala jako neskutečně prázdné, nudné a rozvleklé a utěšovala jsem se, že snad tenhle můj pocit znuděnosti vykoupí alespoň super pointa, která se pro mě však nekonala. Možná, že je pro někoho překvapením fakt, že je život pomíjivý a krátký a že záleží jen na nás, jak dar života využijeme...