Psice

Filmovou tvorbu Alice Nellis vnímám z větší části celkem rozpačitě – výjimku netvoří ani Tajnosti. Ivu Bittovou mám velmi ráda coby muzikantku, osobnost - její filmovou partnerskou krizi jí ale nevěřím, protože na mě Bittová sama o sobě působí vyrovnaně, silně a v jejích očích je cosi velmi, velmi živého. Jako ženě a jejímu příběhu ale mnohem víc rozumím s odstupem osmi let, kdy jsem film viděla poprvé. Myslím ale, že by si film zasloužil větší pospolitost, aby mohl fungovat jako celek. Zároveň bych uvítala větší hloubku ve vyjádření psychologie jednotlivých postav, ubrala rozvleklých scén a dala větší prostor konfrontační scénám. Rádoby hravé taneční obrazy na mě působí cize a přijdou mi do filmu jako násilně naroubované – onu kýženou lehkost a snovou atmosféru z nich pramálo cítím. Trnem v oku mi byly kostýmy – především ta příšernost, do které byla Bittová oblečená při své pouti městem, tak kostýmy tanečníků. Martha Issová hrála opět tu obvyklou polohu, kterou od ní znám a kterou čím dál tím víc nemůžu vystát. Celé jsem to věřila vlastně jen zoufalému Rodenovi. Jinak mě těch pár vtipných a trefných scén vcelku pobavilo a - Nina Simone byla skvělá!

Pro mě další film s velkým „F“, audiovizuální pastva okořeněná černým humorem, nořící se do hloubky nejrůznějších archetypů v novodobém přebalu. Na film jsem spíš nahlížela jako na obrazy jistých symbolů, které dávají dohromady smysluplný celek. Město, ve kterém se děj filmu odehrával, působilo skutečně bezútěšně – asi jako peklo na zemi. A hlavní hrdinka? Pro mě byla spíš metaforou smrti, která vyměřuje lidem čas – někdy krutá, jindy milosrdná. A jednoho dne se při svém smrtícím tanečku potká se životem, protože smrt by bez života nemohla existovat stejně jako život bez smrti. Zkrátka – každý vidí jen to, co je mu umožněno vidět…

Začátek filmu je dost slibný – vtipný, přináší zajímavá témata a pohledy na situace z jiného úhlu pohledu. Postupně se to celé ale tříští a postavy místo toho, aby vykreslovaly svůj charakter a stávaly se pro diváka pochopitelnější, jednají mnohdy nesmyslně a chladně. Spíš to celé vypadá jako přehlídka učebnicových příkladů poruch osobnosti než jako cokoli jiného. Z celkem normálních lidí (na počátku filmu), kteří mají „svoje mouchy“ se ve finále stávají téměř psychopati závislí na sexu nebo na sobě navzájem, protože A už nechce spát s B, protože ta chce spát s D, ale D chce spát s C, která chce ale spát s A… Zkrátka, jak by řekl Filip Topol – je to takovej řetízkovej kolotoč bez obsluhy…

Jesse, vnitřně zlomený, navenek „dělá ramena“ a Celine jako (afektovaná) hysterka, která se snaží tvářit, že má „všechno srovnané“. Film každopádně působí více uceleněji, než první část trilogie, ovšem to pro celkové vyznění filmu ve své podstatě nic neznamená. Zdá se, jako kdyby za vnitřní rozklad obou mohlo tehdejší nenaplnění jejich vztahu. Zřejmě se ani jednomu z nich po celá ta léta nepodařilo navázat vztah k sobě samému. A na mysl mi teď přichází citace Irvina D. Yaloma: „Pokud nedokážeme přijmout svou osamělost, budeme toho druhého používat jen jako štít proti samotě. Jedině, když člověk dokáže žít jako orel - bez jakéhokoli publika, může na někoho shlédnout s láskou.“ Jesse a Celine se naivně domnívají, že by jejich životní problémy mohl vyřešit jejich potenciální vztah. Tohle zkrátka podle mě není vůbec film o lásce – je to jenom iluze toho, jak si většina lidí romantickou lásku představuje. Jesse a Celine se nemilují – jsou mylně přesvědčeni, že jeden nemůže být bez toho druhého šťastný. A tomu neříkám láska, ale připoutanost nebo lpění.

Nejdřív jsem se divila, jak dlouho jsem mohla opomíjet tak poměrně dobře hodnocený film. Pochopila jsem to ale až v jeho průběhu… Myslím, že můžu s mnohými sdílet své antipatie k hlavním hrdinům. Ethanovi (v kožené bundě) jsem celkem snadno uvěřila roli, kterou hrál – otázkou zůstavá, do jaké míry se musel … snažit. A Julie Delpy, která by svou vizáží mohla dost dobře sloužit jako antikoncepce, tomu moc nepřidala. Zajímavá pro mě byla maximálně tak myšlenka filmu – dva lidi se potkají a tráví spolu večer s vědomím, že už se zřejmě nikdy v životě neuvidí. Často jsem si kladla otázku, proč se tenhle film natáčel zrovna ve Vídni, když vůbec nebyl využit potenciál města – to se mohl natáčet rovnou v Horní Dolní. Film byl tak nechutně rozplizlý a dějová linka směřovala jen ke dvěma otázkám – a) vyspí se spolu, když je Jesse pořád tak nadržnej? b) udiví se spolu ještě, když jsou do sebe tak, ehm … zamilovaní? Dialogy byly vskutku „na úrovni“ – scénarista se opravdu vyřádil – omluvou snad může být jen to, že bylo hlavním hrdinům něco málo přes dvacet. Navíc to na mě dělalo celou dobu dojem, že se ti dva míjí oklikou, což bych v realitě považovala za něco jako součást okouzlení a chemie (která by ale v praxi v téhle sestavě snad ani nemohla fungovat). Zkrátka mi to tak trošku připomnělo fotoromán z Bravíčka jen s tím rozdílem, že bych ho měla přečtený za pět minut a četla bych ho ve dvanácti letech…

Cítím, že jsem k tomuhle filmu potřebovala dozrát – možná proto jsem až po deseti letech objevila právě onu pointu. A taky jsem se za tu dobu naučila, že se o některých věcech nemluví, protože by ztratily kouzlo. Snad si jen na závěr dovolím citát (údajně od M. Twaina): „Nikdy se neodpoutávej od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“

Pro mě se stal ústředním tématem filmu útěk – především ale před sebou samým. A při sledování té štvanice mi zněl v uších citát svatého Augustina:“ Nechoď ven, vrať se do sebe, ve vnitřním člověku přebývá pravda.“ Sama sebe jsem se ptala, co vlastně znamenal Janův pokus o sebevraždu –zda se tím ptal po smyslu svého života nebo po smyslu existence jako takové … Nebo snad chtěl svým pokusem o sebevraždu na NĚCO důležitého své okolí upozornit? Pro zodpovězení této otázky mi přišla zajímavá především scéna, kdy se krátce po příjmu v psychiatrické nemocnici osprchuje, obleče do županu a kolem krku mu visí pásek (častá to pomůcka k oběšení) – jen letmo si ho prohlédne – jako, kdyby byl sám se sebou znovu konfrontován s tím, zda „to“ nechce přeci ještě jednou zkusit… Jan je obklopen frustrovanými a závislými ženami, ve kterých nenachází skutečnou lásku, harmonii, soucit a moudrost. Jeho okolí je orientované především na materiální hodnoty a pro toto okolí je zřejmě těžké pochopit, jak vlastně vypadá nemoc duše (Jan má přeci všechno – dítě, ženu, zaměstnání,…). Jak říká Jung: „Duše je značně komplikovanější a nepřístupnější než tělo. Je takříkajíc jednou polovinou světa, která totiž existuje jen potud, pokud je si jí člověk vědom.“ A tak skutečně nezbývá nic jiného, než žít život a vědět o tom…

„Já jsem nic necítila“. Tak asi tímhle příznačným opisem bych své zklamání posledním Trierovým filmem ve zkratce popsala. Reklamní kampaň, která předcházela uvedení filmu do kin, jsem s noblesou minula, recenze jsem nečetla - protože jsem šla přeci na Triera a věřila mu – věřila, že z tohohle tématu udělá opus, na který nezapomenu. Všechno, co se na mě valilo z filmového plátna, jako kdyby po mně stékalo – nic mě nezasáhlo – jen jsem to celé sledovala jako pozorovatel, aniž bych byla vtažená do příběhu. A všechno se tak neskutečně táhlo – už dlouho jsem se tak často v kině nedívala na hodinky … Co jsem očekávala? Něco jako psychologický rozbor duše po Trierovsku a tohle se tomu ani zdaleka nepodobalo. A když už se občas nějaký ten Trier na okamžik zablesknul, stejně rychle taky zmizel. A teď nemám na mysli to, že si tady Trier zase vyřizuje svoje účty se ženami nebo že neznalé diváky „poučuje“ o antisemitismu. Ano, občas se zadařilo a sem tam se proneslo něco „moudrého“, ale mě to znělo jen jako pozérství a nekonečné poučky mi přišly tak trapné, že to zvýšilo moji potřebu dívat se na hodinky… A pak přišel na pomoc božský Sebastian Bach, ale bohužel se mu to nepodařilo zachránit. Celý ten humbuk kolem mi tak trošku připomíná to, co se dělo kolem knihy (dá-li se to tak vůbec nazvat) Padesát odstínů šedi. A to mě mrzí asi nejvíc – cítím se tak trochu podvedená.

Na tenhle film mě upozornilo až udílení cen Českého lva – tak trošku jsem totiž na domácí filmovou produkci rezignovala. Myslím, že na české poměry (a to „české“ bych ráda zdůraznila) se jedná o celkem mimořádný film s dobrým scénářem, skvělou hudbou a silným tématem. Letní uvolněná atmosféra příjemně odlehčuje příběh o předčasném umírání bohéma – hajzla i miláčka žen. Mile mě překvapila Petra Špalková (pro mě dosud neznámá) – od Jiřího Schmitzera a Taťjany Medvecké jsem to tak nějak očekávala. Smrt jako hybatel změny … smrt jako nástroj k odkrytí rodinného tabu … smrt jako prostor k odpuštění … jako klíč k pochopení svých rodičů a možná i k pochopení sebe sama. To mi nepřijde jako klišé. Pro mě po dlouhé době velmi intenzivní film, který si na nic nehraje a zároveň boří zajeté stereotypy (model „správné rodiny“, vyloučení umírání ze života). Občas to zaskřípalo, pravda. Do děje bylo na můj vkus vtaženo více postav než bylo třeba a rozehráno více nedotažených linií, ale i tak – díky za ty dary!

Na můj vkus až příliš vykalkulované, sterilní a pro mě jako pro diváka nepřesvědčivé - především ono „milostné vzplanutí“, které je naznačeno už v názvu samotném a které má určovat pointu celého filmu. Závěr, který měl najednou velice rychlý spád a útočil na mé smysly těmi nejlacinějšími taktikami citového vydírání, to celé kompletně zazdil. Možná, že to, co mělo zůstat nevyřčené, mělo i nevyřčeným zůstat… Tenhle film mě zkrátka nezasáhnul, ba zklamal (poté, co jsem se namlsala „Velkou nádherou“).