JFL

Předloze věrná ruská adaptace Medvídka Pú - výtečnou stylizaci negativně vyvažuje typicky ruská slabost pro častušky. To samé platí i pro další dva díly projektu. První díl ke zhlédnutí zde: http://www.youtube.com/watch?v=sqdiEUp6s4E

Překvapivě funkční spojení stylu realistických melodramat ala Mike Leigh s mafiánským příběhem na sitcomovém půdorysu. Každodennost života britské rodiny, která organizuje nelegální aktivity v britském Brightonu, je plná tajností a lží, které jsou vyprávěním servírované s hořkou příchutí velmi černého humoru.

Je škoda, že cílem bylo natočit erotickou parodii, protože pokud by zůstalo u camp pocty fantastickým filmům a seriálům 30. let, byl by to velkolepý projekt s fascinujícími efekty a okouzlující výpravou. Ve své výsledné podobě však "Flesh Gordon" za sebou vláčí břímě přiblblých vtípků, které už i v době vzniku filmu musely být ohrané, a rádoby lechtivosti. Co se týče údajného pornografického aspektu díla, je situace lehce komplikovaná. Dílo v současné nejkompletnější dostupné verzi (sběratelská edice o stopáži 90 minut) totiž je jen lascivní komedie. Lépe řečeno to vypadá, že tvůrci chtěli natočit erotický film, v němž budou hlavní aktéři sex jen fingovat. Situace se jim ale vymkla z ruky při scénách z paláce hlavního záporáka, kde dochází k davovým orgiím, když si někteří epizodní představitelé natáčení užívali trochu nad rámec zadání. Právě ve velkých celcích lze sem tam překvapivě zahlédnout erekci, felaci či přímo kopulaci. To však nemění nic na tom, že z hlediska role sexu ve filmu je "Flesh Gordon" jen přisprostlý snímek, kde je sex naprosto nevzrušivý a slouží pouze k laciným vtípkům. De facto se jedná o nudistický film, neboť nahota je zde stejně obyčejná jako baloňáky v noiru či afra v blaxploitation.

Ultimátní penetrační film.

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let.

Stejně jako v případě tchajwanského "Invitation Only" a indonéského "Macabre" i první pakistánský zářez do žánru slasheru trpí rozkolísaností, ale přesto ho lze považovat za velký úspěch. V porovnání s oběma jmenovanými představuje "Zibahkhana" žánrově nejpoučenější a současně stylově nejosobitější dílo. Hluché momenty od úmornosti zachraňuje bollywoodsky přepjatá herecká dikce a naopak vrcholné scény filmu v sobě spojují osobitost, vypjatost a precizní realizaci. Ze scénáře je cítit nadsázka a radostné směšování motivů z žánrových klasik, které převedením do pakistánských reálií získávají uhrančivě fantaskní podobu - obzvláště podoba hlavního zabijáka představuje grandiózní nápad. 7/10

Na jedné straně lze filmu vyčítat naprosto idiotský scénář zatížený nulovou vnitřní logikou a okatými klišé, které v lepším případě nechtěně pobaví a v horším (např. závěrečná pointa) pouze otravují. Současně však plně dostojí svým lákadlům. Snímek propagovaný jako první tchajwanský slasher s pohlednou japonskou pornohvězdou Mariou Ozawou v epizodní roli divákům dává až překvapivě explicitní a profesionálně udělané sekvence tělesných destrukcí, k tomu mnohdy funkční napínání ve stylu „tohle bude moc bolet“ a samozřejmě také řadu záběrů, kde Maria Ozawa ukazuje, proč je největší hvězdou a stálicí svého oboru. Zápletka představující jakousi boháčskou parafrázi na "Fight Club", tedy zábavu pro společenskou smetánku, při níž boháči ventilují své frustrace z nekvalitních služeb a opovržení ze strany „šedých límečků“, je absurdně zábavná a v zásadě i svěže reflektuje zákonitosti žánru. Jako první tchajwanský pokus o slasher rozhodně úctyhodné a divácky vděčné.

Brak, telenovela, kontroverze, senilita, radikálnost, směšnost, extrémní hnus i umělá strojenost se mísí v tomto vpravdě unikátním díle živoucí legendy.

Je pozoruhodné, že pokud v nějakém filmu hraje větší roli prase, pak lze zpravidla výsledek primárně divácky označit jako „haluz“. Ať už jako příklad vezmeme australskou fyzickou iniciaci "Razorback", korejský genre-bender "Chaw" či právě "Pig Hunt", ve všech případech na diváky čeká podívaná dalece vzdálená běžným kategoriím. Jedinou jistotu představuje lineární vyprávění, ale to vždy zabíhá do nečekaných stylových zákrut v bytostně bizarním světě. V zásadě každý motiv, který se v "Pig Hunt" objeví představuje žánrové schéma, ale zde i již tisíckrát ohraná postava vševědoucího dědy na poslední čerpací stanici před začátkem nehostinné divočiny nabývá mrazivě groteskní podobu. Postavy i prostředí totiž tvůrci stylizovali do podoby, kterou sami trefně označují jako „dirthead gothic“. V překvapivě sourodém špinavém mixu punku, postapokalypsy, buranova, etna, gothu a gore ožívá unikátní realita. Z hlediska žánrů a prvků vyprávění film mísí exploataci, horor a dynamickou akci. To vše je podané naprosto klasickým stylem, kamera se nezaměřuje na detaily a nikdo nic nevysvětluje – stačí prostě říct „There’s a lot of crazy shit in these woods“. Právě kontrast nevídaně bizarního obsahu a jakoby každodennost přehlížejícího zpracování dotváří neuchopitelnost díla, z jehož nitra sálá divoká energie. "Pig Hunt" je náramně uhrančivý a dynamický brak. 9/10

Nápadité, napínavé, podnětné a řemeslně precizní - na nezávislý debut neskutečná bilance.Film příznačně začíná titulkem "Where are we now?" (s ohledem na vyprávění lze adekvátně přeložit jako "Kam jsme pokročili?") a končí návratem hlavní postavy na Zem, kde se s její existencí musí lidstvo vyrovnat. Vyprávění si vypomáhá nepřímými aluzemi na kanonická díla, lépe řečeno klasické motivy sci-fi, které využívá jako nosný kontrast vůči svému vlastnímu světu, který právě pokročil daleko za podobu, jakou jsme zvyklí ve filmové sci-fi vídat.