Pevek2

Hodne prekvapiva, kolonialni Chantal Akerman, jejiz styl je stale citelny a stale originalni. Stejne tak je stale patrny jeji cit pro hudbu a obraz. Pro Folmayerovo silenstvi je podstatna reka, ktera je plyne jako mizejici cas pohrbivajici vsechny nadeje. I kdyz je to porad prirozene extratrida, tak jeji kousky zasazene do Belgie me chytly o trochu vic.

Spise nez "Prijit o rozum" bych nazev po smyslu prekladal jako "Ztratit smysl". A je to hodne silne a hodne ostre. Je v tom mozne spatrovat metaforu blahosklonneho pristupu k imigrantum (jsme na vas hodni a tak se chovejte jak chceme my), ale i brilantni studii "laskave" manipulace, ktera vytvari past. A na to jeden nemusi byt cizi doktor a staci se rozhlednout kolik takovych rodicu po svete beha. Zaroven je to natocene tak, ze to odstupem evokuje Hanekeho filmy. Jenze narozdil od jeho rodinnych spekulaci tohle nepotrebuje ani falesne napeti, ani skrznaskrz vykonstruovanou umelou zapletku. Tahle totiz funguje realisticky sama a ani zaver neni prilis pritazeny za vlasy. Nejlepsi Lafosseho film zatim.

Otravne je jak ten film nadbiha zapadnimu festivalovemu publiku a to jeste lacinym zpusobem. Postavy ucitelek ve skole podsouvaji, jake je to zrizeni strasne a muslimske nabozenstvi proti zenam. Kdyz bych si ale za ne dosadil nejdesnejsi ucitelky ze stredni a zakladni skoly, jak jsem je sam zazil, tak bychom na tom byli podobne a pritom to byly vetsinou materialistky. Taktez motiv s zenou, ktera bojuje o to, aby si muz neporidil dalsi zenu by se dal klidne vymenit za celkem bezny standardni rozvod jakekoli ceske rodiny. Ustredni zapletka s porizovanim kola pripomene iranske filmy o detech (Kiarostami), ale ty mely konzistentni styl. U nej jsem vic veril, ze vychazi z tradice dane zeme. Chapu ale, ze kdyz to treba podporil fond Sundance nebo Rotterdamu, ze bylo tezke udrzet striktne arabsky vypravecsky styl. Pokud se ale na film bude divat divak bez predem daneho predsudku o nebezpecnych muslimech a bez agresivni feministicke optiky, snadno tam najde duverne zname okamziky. Pro me je jednoznacne nejlepsi postavou Wadjdin kamarad Abdoullah. Na nem je videt, jak malo staci k tomu, aby byl svet o fous snesitelnejsi. Je totiz tolerantni a toho, koho ma rad podporuje podle sveho nejlepsiho vedomi a svedomi. A to je ve vysledku nakonec vic nez spolecenska, nabozenska i kdovijaka jina pravidla.

Nejpromyslenejsi a stylove nejkonzistnejsi a pro me nejlepsi film bratri Dardennu. Napeti je rafinovane budovane, kazdodenni situace generuji napeti, vybrane typy hercu predvadeji neokazale fyzicke herectvi a spise jsou, nez ze by neco hrali. A cely film vyrazne presahuje nejen jeho filozoficke, ale i duchovni poselstvi.

Film, ktery je jako dobra country. Neboji se patosu, emoci, obcas je radostny a obcas vypravi velmi drsny pribeh, vsichni maji divne kostymy a nastroje, ale zaklad je poctivy a uveritelny. Otazky, ktere Broken Circle Breakdown vyvolava navic nejsou vubec banalni.

Celkem zajimavy valecny film, ktery vyvolava spoustu otazek a rozhodne neni tak politicky jednoznacny, jak by se jednomu v CR mohlo na prvni pohled zdat. Alzirsti odbojari ve francouzskych sluzbach jsou ale zaroven proti francouzskemu kolonialismu. Zidovsko-muslimske vztahy v dobe, kdy je nezatezovala oboustranna propaganda o Izraeli, jsou taky jeste trochu jine, nez jsme zvykli. Lehce nad prumer film vytahuje i hudba a vubec nezvykle prostredi.

Mrazive ctyri dny ve Versailles, kdy je skrze hroutici se kazdodennost luxusniho silda konec sveta hmatatelnejsi dokonce nez v Padu treti rise. A taky je to vlastne divci ekvivalent vyborne danske Kralovske afery. I ta se vyjadruje k soucasne realite a ani ta nikoho nesetri. Sbohem kralovno je ale silnejsi i proto, ze je o krok a pozici dal. A zajimava je i loajalita hlavni postavy, to je neco nad cim se stoji za to zamyslet.

Filmografie Vaclava Vorlicka a Milose Macourka jasne dokumentuje, jak se menila dobova atmosfera. Zatimco v jeste takovem Pane vy jste vdova mel svet sarm a vtipy byly provokativni, Coz takhle dat si spenat je uz jen lidova (i kdyz relativne zrucne vyrobena) veselice. Zvraty se daji trosku predvidat. Nejvic me ale vadi jakesi pritakani tomu, ze vlastne kradou vsichni.

Hoesl ma nezamenitelny styl, ktery jako kdyby se chvili odkazoval k Bressonovi, Akermanove ale hlavne k Seidlovi, kteremu delal asistenta. Jeho film je kriticky, ale i zabavny a Orsini-Rosenberg se snad pro tu roli narodila. Cerny kun Rotterdamu.

Něco jako Bruegheluv obraz Dulle Griet. Krasna ale nelitostna vize apokalypticke budoucnosti. A je znepokojiva svoji ekologicnosti i obrazem spolecnosti, kde se v krizi clovek cloveku stava vlkem, kdyz clovek prijde o zdroje obzivy. Obrazem spolecnosti, ktera se stara o sebe a prestava byt solidarni, hleda falesne viniky a obetni beranky se blizi tomu, co s lidmi dela domnela i nedomnela ekonomicka krize. Navic maji autori cit pro zvuk, hudbu, krajinu i inspiraci starymi vlamskymi a nizozemskymi mistry. Pro me film roku.