Piate obdobie

Béla Tarr se potkává s Royem Anderssonem na belgické vesnici v apokalyptických obrazech nového řádu světa, kdy se příroda, roční období a lidský rozum rozhodly, že přestanou existovat. (Viděno za vytrvalého dvoudenního deště ve velkém kině s deseti lidmi, solidní depka k nedělnímu obědu, po níž je chuť na deci domácí neředěné samohonky.) (12.05.2013)

Něco jako Bruegheluv obraz Dulle Griet. Krasna ale nelitostna vize apokalypticke budoucnosti. A je znepokojiva svoji ekologicnosti i obrazem spolecnosti, kde se v krizi clovek cloveku stava vlkem, kdyz clovek prijde o zdroje obzivy. Obrazem spolecnosti, ktera se stara o sebe a prestava byt solidarni, hleda falesne viniky a obetni beranky se blizi tomu, co s lidmi dela domnela i nedomnela ekonomicka krize. Navic maji autori cit pro zvuk, hudbu, krajinu i inspiraci starymi vlamskymi a nizozemskymi mistry. Pro me film roku. (28.01.2013)

Co je to příčetnost? V tom úplně nejvšednějším smyslu je to jistota, že každé ráno vyjde slunce, že jablka a déšť nebudou padat vzhůru, že zesnulí se nenavrátí z hrobů, že po zimě přijde jaro. Je to intuitivní důvěra ve skrytý řád vesmíru či přirozený běh věcí, chcete-li. Ale co když ~ z nějaké nejasné příčiny ~ dojde k narušení tohoto řádu? Co když po zimě jaro nepřijde? Co když včely uletí neznámo kam, zrno nevzklíčí, stromy nevykvetou? Co když krávy přestanou dávat mléko a ryby v řekách uhynou? A ptáci a ostatní zvířata, co když utichnou? Lidský řád ~ řád lidského světa a všechno s ním spojené, jak dobře věděli již staří (na což ale v době, kdy smysl pro fysis je denně úspěšně zastírán, pomýšlí žel jen málokdo), je zcela odvislý od řádu přírodního. A to nejen hmotně, ale i duchovně. Kdyby snad došlo ke zhroucení řádu přírodního, řád lidský by nedlouho poté následoval. A jaký by takový "pád do nicoty" mohl mít průběh? O tom (a mnohém jiném) rozjímá tento nadmíru mrazivý a podnětný film, v němž se Brueghel a Tarr snoubí s Hardyho pohanským Wicker Manem. (15.01.2014)

Prvních 10 minut mě popravdě hodně vyděsilo. Tvářily se jako nějaká pseudoartová festivalová křeč, která si hraje na bůhvíco a přitom je strašně prázdná, ale ten můj dojem se naštěstí hned poté změnil a nakonec z toho vypadl dost solidní film. Své poselství sice nemá úplně dotažené k dokonalosti (ačkoli konec geniální byl) a zapracovat by se dalo i na nastínění toho, jak je na tom zbytek světa, ale jinak si mě to získalo skutečně hodně. Má to dost působivou atmosféru, mnoho zajímavých mysteriózních prvků a scén (navíc je celý ten film tak laděný), velmi zručně pracuje se symbolistickými scénami, dokonce i dokáže dostatečně vykreslit některé významnější postavy a jako celek dokáže dost napínat i vývinem děje - pokud se vám tedy povede dostat do té specifické atmosféry. Některé scény jsou navíc solidní psycho a nejen kvůli finále bych tu klidně mezi žánry přidal horor. Vůbec ta nejhororovější scéna co zde je funguje mnohem líp, než v jednom slavném hororu, který na podobné scéně vlastně celý stojí - ale nebudu vyzrazovat, o jaký horor se jedná, jelikož už jenom podle názvu by to byl dost velký spoiler. Dokonce i to ekologické poselství je zde podané neagitačně a nevtíravě, čehož si vážím skutečně hodně. A vlastně by se mezi žánry mohla přidat i sci-fi, jelikož je to vlastně postapo. To jsem skutečně hodně rád, že jsem na něco takového narazil, protože jsem konečně zase po nějaké době narazil na pořádnou artovou bizarnost, která nestojí jen na svojí bizarnosti a přesto má funkční poselství... Silné 4* (04.12.2021)

Originální vize apokalypsy, která vůbec není spektakulární. Konec lidstva nenastane výbuchem supervulkánu, dopadem meteoritu, jadernou válkou ani epidemí a už vůbec ne v důsledku příletu mimozemšťanů nebo průlomu lovecraftovských potvor z jiné dimenze. Příroda to, zhnusena člověkem, prostě zabalí. Experimentální forma filmu se v  tomto případě celkem dala snést. (06.08.2022)